Hlavní obsah

Výběr Salonu: Bukowski, Jerofejev, Horváth, Roguljič, Shaw a Kult jednoty

Právo, SALON

V dnešním výběru Salonu najdete překvapivě pokorné dopisy bouřliváka Charlese Bukowského, románovou „encyklopedii ruské duše” od Viktora Jerofejeva, román maďarského prozaika Viktora Horvátha o srpnu 1968, román o „norských dětech” a sociální službě Barnevernet od české autorky Hany Roguljič, nové vydání sbírky povídek Irwina Shawa a studii o přetváření přírody ve stalinistickém Československu.

Foto: Profimedia.cz

Charles Bukowski

Článek

Charles Bukowski

Charles Bukowski O psaní

Charles Bukowski O psaní Přeložil Vít Penkala.

Argo

Foto: archív nakladatelství Argo

Charles Bukowski: O psaní

Zařadit Bukowského na nějaké přesné místo v americké literatuře nejde. Říci, že má nejblíže k beatnikům, je jen přibližné určení. Bukowski byl a je Bukowski. Psal o tom, co ho v životě bavilo: o ženských a o chlastu. Pořád dokola, někdy lépe, někdy hůře. Začal jako neznámý pisálek a zemřel jako kultovní autor. Každý další už ho bude pouze kopírovat, pokud k tomu nepřidá nějaký bonus navíc, jinak bude psát jen „jako Bukowski“. Výběr ze spisovatelových dopisů redaktorům, nakladatelům či literárním vzorům a přátelům z let 1945–1991 nepřekvapí otevřeností a melancholickým sarkasmem, překvapí pokorou. V únoru 1955 končí jeho dopis do časopisu Story: No, je mi 34. Jestli neprorazím do 60, dám si na to prostě ještě 10 let. Prorazil mnohem dřív. Literární vědci ho přehlížejí, ale světová literatura by bez něj nebyla to, co je.

(Vybral Jakub Šofar.)

Viktor Jerofejev

Viktor Jerofejev Encyklopedie ruské duše

Viktor Jerofejev Encyklopedie ruské duše Román s encyklopedií

Viktor Jerofejev Encyklopedie ruské duše Román s encyklopedií Přeložil Libor Dvořák.

Academia

Foto: archív nakladatelství Academia

Viktor Jerofejev: Encyklopedie ruské duše

O Rusech je toho napsáno jako snad o nikom jiném. Jenže Rusové učená pojednání nečtou. Jsou opěvováni, nebo naopak haněni, ale oni to nečtou. Takže jim nic nedojde. Dřív se to svádělo na železnou oponu. Ukázalo se však, že je to horší. Kritizovat dějiny vlastního národa, jeho rituály a chování v každodenních situacích, a dělat si z toho šprťouchlata je vždy jakýmsi testem stavu svobody a velkorysosti v dané zemi. Viktor Jerofejev (1947) se o to pokusil v dnešním Rusku. A vůbec se s tím nemazal. V těžko definovatelném textu (nesouvislý román s encyklopedickými hesly) si pomáhá figurou Šediváka, ruského krále Ubu, s nímž hledá a popisuje „ruskost“. Když jsme všechno dočista prošustrovali a nezbylo nám nic, začali jsme na sebe být obzvlášť hrdí.

(Vybral Jakub Šofar.)

Viktor Horváth

Viktor Horváth Můj tank

Viktor Horváth Můj tank Přeložila Simona Kolmanová.

Větrné mlýny

Foto: archív nakladatelství Větrné mlýny

Viktor Horváth: Můj tank

Možná se mýlím, ale v české literatuře nenajdeme zásadnější román, který by se výhradně věnoval srpnovým událostem roku 1968 a tomu, co jim předcházelo. Jsou autoři, kteří toto téma umělecky zpracovávají částečně (Škvorecký, Kundera, Kohout, Škutina, Šabach), pak je tu několik normalizačních pokusů, spíše propagandistických příruček, které zcela zapadly. A Pludkův děsivý Vabank. Není to divné? Tuhle nepříjemnou práci za nás nakonec musel udělat maďarský spisovatel a překladatel Viktor Horváth. Napsal frašku, z níž táhne mráz. Tankistický nadporučík, něco mezi Haškovým Bieglerem a Švandrlíkovým Jasánkem, se poměrně nepochopitelně stává tlumočníkem Jánose Kádára, a účastní se tak většiny vrcholných jednání, setkává se s Brežněvem, Dubčekem i Ulbrichtem, a nakonec „osvobozuje“ 21. srpna slovenské Levice. Pokazí, co může, ale jeho hloupost (na rozdíl od té Švejkovy) není očistná. Naopak, jen zesiluje pachuť z toho, co se kdysi nazývalo „internacionální pomocí“.

(Vybral Jakub Šofar.)

Hana Roguljič

Hana Roguljič Norské děti

Větrné mlýny

Foto: archív nakladatelství Větrné mlýny

Hana Roguljič: Norské děti

V románu sledujeme Češku Janu, která žije v Norsku a které vinou náhod i jejích chyb odebere tamní sociální služba Barnevernet děti. Autorka se inspirovala mimo jiné známým případem Evy Michalákové a ukazuje, že dle norského vnímání patří děti víc státu než rodičům. „Je to otázka víry. Víry v to, co je pro děti nejlepší. Že když jejich rodiče nejsou těmi správnými, je pro jejich štěstí lepší, aby vyrůstaly jinde,“ říká Hana Roguljič. „Rodiče už dlouho nemají absolutní kontrolu nad výchovou svých dětí. I česká společnost jim do toho mluví – třeba prostřednictvím školní docházky. V Norsku ale zašli ještě dál. Chtějí mít dveře od jednotlivých domovů otevřené, vidět dovnitř a v případě, že to tam nefunguje, moct zasáhnout. Osobně se mi to nelíbí… Existuje mnoho způsobů výchovy. Některé se nám nemusejí zamlouvat. Ale kdo z nás může tvrdit, že bezpečně ví, který je ten správný? V Norsku si myslí, že na to přišli, a teď se to snaží na rodičích vynutit.“

(Vybral Zbyněk Vlasák.)

Irwin Shaw

Irwin Shaw Láska v temné ulici

Irwin Shaw Láska v temné ulici Přeložila Heda Kovályová.

Prostor

Foto: archív nakladatelství Prostor

Irwin Shaw: Láska v temné ulici

Soubor povídek Irwina Shawa česky poprvé vyšel v roce 1970 a nyní vychází znovu, v edici Pozdní sběr. Ta přináší knihy klasiků s poetickou douškou, že jde o díla, dnes možná pozapomenutá anebo zapadlá, která však na vinici času dozrála a prokázala svou trvalou hodnotu. Shaw byl za minulého režimu hojně vydáván i čten, také po revoluci mu u nás vyšlo několik titulů, není tak úplně zapadlý, ale je jistě záslužné ho připomenout. Možná však stálo za to ošetřit Lásku v temné ulici pečlivější redakcí (jeden z hrdinů při pobytu v syrském Aleppu obdivuje údolí Nilu, jinde je americký fotbal zaměněn za kopanou, dvě povídky nejsou uvedeny v obsahu) a osvěžit ji novým překladem (zvláště v povídkách postavených na dialozích je znát – i kvůli slovům jako študáci či šmrksa –, že byly počeštěné před skoro půl stoletím).

(Vybral Štěpán Kučera.)

Doubravka Olšáková, Jiří Janáč

Doubravka Olšáková, Jiří Janáč Kult jednoty

Doubravka Olšáková, Jiří Janáč Kult jednoty Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948–1964

Academia

Foto: archív nakladatelství Academia

Doubravka Olšáková, Jiří Janáč: Kult jednoty

V roce 1948 dosáhla stalinská vize proměny světa dalšího bodu: po sféře politické, sociální či kulturní se komunisté jali přetvářet i přírodu, což reálně znamenalo jeden z největších umělých zásahů do zemského povrchu. I v Československu byla v rámci Československé akademie zemědělských věd založena v roce 1953 komise „pro přetvoření přírody“! Tohoto gigantického úkolu, mladší ročníky by to mohly číst možná i jako nějaký quasisteampunkový text, se účastnily v padesátých letech desetitisíce našich spoluobčanů. Budovaly přehrady a průmyslové komplexy VŽKG a NHKG, překonávaly rekordy. To vše pod heslem: My stavíme stavbu – stavba staví nás! Tento ambiciózní plán však měl své limity, nadšení (na všech stranách) postupně vyprchávalo. Přírodu jsme si nepodmanili, jen ji pomalu a postupně devastujeme (devastace nemá stranickou průkazku). Kult jednoty by měl být povinnou četbou jak pro vizionáře a aktivisty, tak pro skeptiky a konzervativce.

(Vybral Jakub Šofar.)

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám