Hlavní obsah

Vizuální umělec Jiří David: České umění je roztříštěné

Právo, Peter Kováč, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jiří David (1956), spoluzakladatel skupiny Tvrdohlaví, několik posledních let také profesor UMPRUM, zaujal už v osmdesátých letech manifestem Totální distance v období sociální vybledlosti a svou tvorbou nejednou reflektoval proměny ve vnějších okolnostech života i umění. Právě proto jsme se ho zeptali, jak z jeho pohledu vypadá výtvarná realita dnes.

Foto: Kateřina Šulová, ČTK

Jiří David

Článek

Funguje podle vás systém uměleckého trhu v České republice – tak jako třeba v Německu nebo ve Francii, nebo jsou u nás nějaké zvláštnosti a podivnosti?

Trh s uměním u nás permanentně skomírá. Český kapitál vnímá umění stále spíše jako celkem zbytný dekor. Nemá dostatečně vyvinutý základ pro rozlišení jeho kvality. Následkem toho není schopen rozečíst smysl současného umění a podléhá stereotypům. Na druhou stranu umělci tímto kapitálem často pohrdají, neboť se domnívají, že pokud je umění na prodej, ztrácí svou imanenci, hodnotu a stává se jen zbožím, směnnou komoditou. Funguje tu jistý resentiment, kdy jsou peníze považovány automaticky za neetické, koruptivní.

Jsou u nás sběratelé současného umění? A co je vlastně zajímá? Je víc těch, co si raději koupí za drahé peníze kubistického Fillu nebo Špálovu Kytici, než aby investovali do současného umělce?

Existují, ale není jich mnoho. Filla nebo Špála jsou pro většinu sběratelů umění ověřená jistota, neriziková, klidná investice. To platí pro díla starší než půl století. U mladších už mají sběratelé obavu, že svůj kapitál nedokážou zhodnotit. Jsou ale mezi nimi i výjimky, takoví ti šílenci, umanutci v dobrém smyslu slova, vášniví milovníci nového, neotřelého, zdánlivě zbytečného, ujetého, nesrozumitelného, marného, nonkonformního, kteří si, pokud si nejsou svou erudicí zcela jistí, umějí najít lidi, kteří jsou orientovaní, vzdělaní a dokážou i rizikové, nejisté situace správně vyhodnotit. K tomu by měly přispívat, a mají to ve svém popisu práce, i kvalitní privátní galerie. Přesto si dovolím tvrdit, že pro zdejší umění tu není ani dost bohatých, ani chudých.

Jste spokojen s tím, jak je to u nás s grantovou politikou ohledně současného výtvarného umění? Máte pocit, že je rozhodování v tomto ohledu transparentní?

Obecně a dlouhodobě jsem spíše kritikem grantové politiky. Hlavně proto, že granty jsou strašně rychlým a hlavně neiniciačním procesem, tedy pohodlným polštářkem pro umění, které se navíc demonstrativně prezentuje jako nekomerční, neobchodovatelné. Opět se tu automaticky opovrhuje soukromým kapitálem, který je a priori vnímán, a neříkám, že tomu tak mnohdy není, jako problematicky nabytý, špinavý, a tudíž pro umění závadný. Kdo však říká, že přerozdělování financí skrze granty je ryzí, čisté, nezávadné, je buď naivní, nebo alibista, ale spíše pragmatický cynik skrytý za ušlechtilými slovy. Jistě, nic není černobílé, některé granty i z poslední doby byly nezbytné a smysluplné. Principiálně bych však asi hledal jinou formu pro podporu současného umění.

Snaží se státní galerie systematicky mapovat současnou uměleckou scénu nákupy a zisky uměleckých děl? Kdy od vás něco nějaká státní galerie získala?

To chce hluboké zamyšlení, následující prozření a pak hned hořký úsměv. Co se týká mé práce, tak naposledy před rokem koupila dvě menší věci Chebská galerie – za symbolickou cenu. Pak někdy před šesti lety asi tři fotografie Východočeská galerie. Národní galerie má zakoupeny moje dva obrazy zpřed 24 let. Legrační, ne? Naštěstí pro mne existuji renomované instituce v zahraničí či soukromé osoby tam i u nás, které tu a tam projeví zájem. Ne že bych kontinuálně prodával každoročně, ale občas ano.

Je to podle vás i tím, že jsou státní galerie a muzea podfinancované?

Nesedím ve správních a jiných radách těchto institucí, mám však za to, že ty, co za to stojí, tedy ty, co se zabývají skutečně tím, čím mají, tedy současným uměním, jsou hluboce podceňované městy i státem – a to nejen finančně.

To souvisí se zdejším velmi nízkým odborným fundamentem. Ti, kdo rozhodují, většinou považují současné umění za podvod na lidech a pak jejich jménem škrtí rozpočty a raději to šoupnou hokejistům, fotbalovým klubům a poté i na rozmlácené stadióny, kde si frustrované davy vybíjejí svou zlost vůči svému sociálnímu postavení a chudobě nejen ducha. Tedy onoho ducha, jenž nemá šanci se formovat jinak, třeba právě skrze kulturu.

Je to o jednotlivých lidech, kteří by měli být odpovědní a především schopní se na svých, státem placených místech zabývat kulturou a uměním, a ne jen svým platem a společenskými rauty, politickým kariérním postupem či se zabetonovávat do pozic nedotknutelných. Pokud se tedy podaří takové jedince najít, a má skepse je v tomto případě děsivá, pak se smysluplně propojí řetězec vedoucí od státu směrem k příspěvkovým institucím a ty už mohou mnohé umožnit svým kurátorům a ti kvalitním umělcům.

Nemohla by tomu pomoci umělecká kritika? A existuje vůbec u nás taková, kterou byste měl za uznáníhodnou?

Jsem si jistý, že existuje, je samozřejmě závislá především na síle umění, které má k dispozici. To jsou spojité nádoby. Umělecká kritika roste s kvalitou umění, naopak to prostě nefunguje a postrádá smysl. Současné české umění je hodně roztříštěné a každý jeho segment má své limity a často mu chybí respekt k odlišné formě sdělování, než je ta jemu vlastní. Umělecká kritika je tak do značné míry odsouzena k tomu uměle řešit, co je podstatné, fundamentální a co „jen“ trendové, módní.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám