Hlavní obsah

Stories of Český mír

Právo, Olga Bulová, SALON

Duo režisérů Filip Remunda (1973) a Vít Klusák (1980) uvedlo před pár dny do kin svůj nový dokument Český mír. Po prvním společném, tenkrát ještě studentském snímku, Český sen, a sérii portrétů Burianův den žen pro Českou televizi se před třemi lety pustili do sledování bitvy o americký radar v Čechách. Zatímco dění hypermarketového mámení určovali oni sami jakožto přímí aktéři a hybatelé děje, radarová anabáze jim příliš podobného prostoru nedávala. Natáčení Českého míru dle jejich vyprávění často připomínalo spíše pronásledování vězně na útěku či tajný přechod státní hranice.

Článek

KLUSÁK: Z materiálu, který jsme natočili, bychom mohli sestříhat jeden celý film o tom, jak nás odněkud vyhazují. Zadrželi nás vojenští policisté, když jsme se snažili proplížit brdským vojenským prostorem na kótu 718, odkud byli právě rozbrusem odřezáváni členové Greenpeace. Hystericky proti nám zasáhla ochranka před Úřadem vlády, když jsme točili jeden z happeningů iniciativy Ne základnám. A při sledování akce příznivců radaru před ruskou ambasádou jsme byli taky vykázáni – když se nad jedním z ruských bodyguardů mihnul mikrofon, tak zakřičel něco jako Strč vzad! a nám nezbylo, než se ho zeptat, co kam že máme strkat.

Na podzim 2007 se štáb vydal na cestu do italské Vicenzy, kde se odehrávala demonstrace proti rozšíření tamní americké vojenské základny. Účastnili se jí také čeští protiradaroví aktivisté.

REMUNDA: Italské protesty byly mnohem ostřejší než ty u nás. Nová americká základna by měla být s rozlohou 6000 metrů čtverečních jednou z největších v Evropě. Italská vláda výstavbu schválila přes to, že 95 procent obyvatel Vicenzy se v referendu vyslovilo proti. Místní aktivisté se nabourali do opuštěných kasáren italské armády. Bezskrupulózně se připojili k elektrické síti a prohlásili kasárna za okupované území. Policie se neodvážila zasáhnout. Samotný protest se odvíjel podle zaběhnutých klišé – lidé provolávali hesla, mávali vlajkami a pochodovali městem. Překvapila nás nesrovnatelně větší intenzita – ulicemi burácelo na sto tisíc demonstrantů z celé Itálie a dalších zemí. Občanská angažovanost je v zemích EU daleko běžnějším jevem než u nás.

Z natáčení demonstrace jsme se vydali k americké základně, o jejíž rozšíření šlo. Během chvíle nás obklíčilo několik džípů, vyskákali z nich ozbrojení američtí vojáci a hulákali: Pro vaši i naši bezpečnost, zůstaňte ve voze! Z aut štěkali psi. Pokoušeli jsme se vyjednávat. Voják přikazoval: Ani hnout, nemluvit!. Držel se přitom své pistole. Báli jsme se pohnout a na nic se nezmohli. Měli jsme celou tu vypjatou situaci natáčet, jako dokumentaristé jsme na to měli právo. Nikdo z nás se ale neodvážil neuposlechnout a klást mediální odpor. Zvukař Michal Gábor se později přiznal, že ho vyděsila představa, že nás ozbrojenci odvedou na americké území základny, oblečou do oranžových mundurů, nasadí neprůhledné lyžařské brýle a letounem CIA přestěhují na Guantanámo, kde nás budou mučit heavy metalem a waterboardingem. V životě jsme se neradovali z příjezdu policie jako ve Vicenze. Místní karabiníci nás po dvacetiminutovém infernu osvobodili, uklidnili vynervované americké vojáky a umožnili nám konečně Evropskou unií garantované právo volně se pohybovat…

Na jaře 2008 se konal summit NATO v Bukurešti. Rumunská řešila problém s desítkami tisíc toulavých psů v metropoli tak, že je odchytila a odvezla do speciálních sběrných táborů za město, kde byli po dobu summitu drženi.

KLUSÁK: Organizátoři summitu nedávali novinářům šanci cokoliv smysluplného natočit. Nechávali nás v tiskovém středisku nedůstojně bojovat o akreditaznačný ce opravňující natočit buď jak vrcholní politici a generálové nastupují, nebo vystupují ze svých limuzín, procházejí v doprovodu ceremoniářů po červeném koberci, či se společně fotografují před logem aliance. Učebnicové píár…

Snažili jsme se proto přivézt z Bukurešti alespoň jeden přívláda záběr a vydali se s místním taxikářem za město hledat ty uvězněné toulavé psy. Nenašli jsme je a zklamaně se vrátili do bývalého Ceaucescova paláce (po Pentagonu je to druhá největší budova na světě), kde se summit odehrával. Novináři, kteří nedostali akreditaci na žádný ten photo pool, se právě shlukovali kolem bizarního nápisu NATO PIČKE, který kdosi vyryl klíčem na fasádu paláce. Pička je srbochorvatský výraz, který je předpokládám i v Čechách dobře srozumitelný. Pohotoví píáristé z tiskového odboru NATO vyslali po krátkém zaváhání uklízečku, která s rejžákem v ruce ostraňovala hanopis předlouhých deset minut. Znudění novináři měli konečně co natáčet. Zatímco se japonská redaktorka dožadovala překladu do angličtiny, jeden rumunský novinář situaci doprovodil úvahou: Psy odvezou za město, nás nechají prát se o akreditace na ty srandovní fototermíny, a tak nejautentičtější obraz celého summitu je uklízečka s kartáčem, která maže sprosťárnu napsanou jak nějakým třídním grázlem na tabuli…

Za tři roky práce na Českém míru shromáždili Remunda s Klusákem 124 hodin materiálu. Podobných stories by se našlo bezpočet, to nejlepší se pak vměstnalo do 108 minut výsledné dokumentární komedie. Některé nezařazené scény se objeví na připravovaném DVD.

Reklama

Výběr článků

Načítám