Štěpán Kučera, Zbyněk Vlasák: Sedm bran Ingmara Bergmana

Až na pár výjimek je představitelem moderního švédského filmu ve světě jediný muž: Ingmar Bergman. Svými filmy k zamyšlení, například Sedmá pečeť, zkoumá režisér v baretu lidské odcizení, nepřítomnost boha, smysl života, jistotu smrti a další neradostná témata. Tolik se v průvodci po Švédsku dočtete o Ingmaru Bergmanovi. Rozhodli jsme se tuhle trochu úsměvnou kapitolu Lonely Planet (česky Osamělá planeta) trochu rozšířit a vypravili jsme se na švédský ostrov Fårö, který si Bergman před třiačtyřiceti lety zvolil za svůj domov.

Z rozvlněného moře se do večerního šera ozývá křik a smích. Najednou se ve vlnách houpají čtyři hlavy a brzy se k pozvolné mělčině při břehu ubírají čtyři postavy. Prudce popadají dech, jako by právě plavaly o závod, a zemdleně se smějí, jdou vedle sebe jako čtyři černé figury na pozadí západu slunce a neklidných záblesků hladiny vody.

Tenhle obraz otevírá Bergmanův film z roku 1961 Jako v zrcadle, při jehož natáčení se režisér v baretu, řečeno s Lonely Planet, poprvé dostal na Fårö. Později tu natočil ještě filmy Persona, Hodina vlků, Hanba, Vášeň a Scény z manželského života. V druhé polovině šedesátých let si na Fårö nechal postavit dům a později i vlastní malé kino a svůj ostrov opouštěl čím dál míň. V roce 2007 tu zemřel a je pochovaný na místním hřbitově. Před sedmi lety se na Fårö začal pořádat filmový festival Bergmanův týden. Právě na něj máme namířeno.

Vyrážíme autobusem z Prahy do Helsingborgu, v batohu Lonely Planet a několik knih (mimo jiné Královninu šavli Doroty Maslowské), v srdci Kerouaka, odhodlaní stopovat ze západního na východní pobřeží a odtud pokračovat lodí na švédské ostrovy.

Bohužel Lonely Planet a Kerouac se záhy dostávají do sporu, Kerouac nás vyzývá ke vztyčení palce a hledání životní moudrosti ve škarpě u silnice, Lonely Planet radí jet radši autobusem – prý stopování ve Švédsku není v oblibě a čeká se dlouho. Stojíme na výpadovce celý den. Karavany karavanů táhnou na dovolenou, nablýskaná volva a nové škodovky sviští kolem, starší řidičky vesele mávají, mladí ukazují prostředníčky, nezastaví však ani jedni, ani druzí.

Všichni se tady mají dobře. Všichni umí anglicky. Všichni vám, pokud se zeptáte, zkusí pomoci. Ale k sobě do auta vás nevezme nikdo. Zatímco jeden z nás stopuje, druhý si čte. Třeba pasáž, ve které se hlavní hrdina Královniny šavle touží stát „dobrým, solidním Švédem“.

Možná jsme místo palce a cedulky s cílovým městem měli mávat šnapsem. Po alkoholu se mohou místní za nynějšího času tvrdé prohibice (nejtvrdší z celé Skandinávie) utlouct. Nebo by pomohla nějaká slečna po našem boku. Přece i místní musí být trochu lidi.

Nakonec nám jich pár zastavilo. Nejdřív blázen, který nás popoveze asi kilometr a půl, potom Rom, který ale chce za svezení pět set švédských korun (českých patnáct set), takže ho trochu uraženi odmítáme. Po něm staví řidič těžko odhadnutelné východní národnosti, který vinou komunikačního šumu odjíždí dřív, než stačíme nastoupit, a konečně Palestinec, který nás skutečně sveze asi třetinu cesty a ještě nám nabídne banán a americkou cigaretu. Svou pak típne do plechovky coca-coly. Všichni mají společné dvě věci: stará oprýskaná auta a příslušnost k menšině. Přistěhovalecká vlna posledních let dodala kulturnímu prostředí jiskru a rozmanitost, dodává k tomu průvodce.

Po třech dnech cesty se dostáváme na Fårö. Pobřeží Bergmanova ostrova je malebné i dramatické jako ve filmu. Kde se tu odehrává festival? V hlavním městě? oslovíme paní, která v přístavišti prodává párky v rohlíku. Paní se zasměje: Tady není žádné město, natož hlavní. Pak nám půjčí kola, nejlepší dopravní prostředek po ostrově. Znala jste se s Bergmanem? vyzvídáme dál. Vídala jsem ho tu, taky jezdil trajektem, ale nikdy jsem s ním nemluvila, odpovídá. On byl dost uzavřený do sebe. Jenom pár starších chlapů, jeho sousedů, s ním kamarádilo.

I když si Bergman držel odstup, měl lidi z Fårö rád, natočil o nich dva dokumenty, a oni mu jeho zájem opláceli tím, že mátli fanoušky, kteří se ho na ostrově snažili vypátrat. Dodneška vám tam nikdo neřekne, kde najdete jeho dům. Tamtím směrem, ukáže do vnitrozemí festivalová biletářka, když to na ní testujeme. Z dokumentu o Bergmanovi víme, že jeho dům leží na pobřeží. Ale ne úplně, dodá a omluvně se usměje. Ptáme se i jednoho z pořadatelů, který má na starosti styk s novináři. Tam se stejně nedostanete, uhne odpovědi. Kolem toho domu je sedm zdí, sedm bran, a přes ně neuvidíte ani střechu.

Jaká osvěžující změna oproti všem těm rodným domům velkých osobností minulosti, kde vám asertivní domorodec vysvětlí i princip záchodu, na kterém si celebrita ulevovala.

Když projíždíme ostrov na kolech, skutečně nenajdeme žádné město, jenom shluky chalup, kamenné zídky ohraničující pastviště ovcí, krav a koz, ohrady se stády koní a staré větrné mlýny. Už chápeme, proč se samotář Bergman odstěhoval právě sem. Ovšem jak nás později na festivalu upozorní Bergmanova nejslavnější herečka a múza Liv Ullmann, která s ním tady na ostrově pět let žila, dneska je Fårö živější než před čtyřiceti lety, populace se tu zvýšila dvojnásobně, najdete tu i restaurace… Teď je to tu jak Monte Carlo oproti době, kdy jsem sem přijela poprvé. Pro zvýraznění její ironie připomeneme, že dvojnásobné zvýšení populace znamená zvýšení původního počtu dvou set obyvatel na čtyři sta a že v restauracích servírují hlavně párky v rohlíku. Mimo to je na ostrově jediný obchod s potravinami a žádný bankomat. Taky se tu nekrade a kola nikdo nezamyká.

Dojedeme až na severovýchodní cíp ostrova, kde je maják, kamenitá pláž a shluk balvanů dramaticky vystupujících z moře. Přemýšlíme, který film se tady mohl natáčet. Tipujeme Personu.

Festival začíná a je stejně skromný a podmanivý jako celý ostrov. Návštěvníků není víc než pár desítek a po prvním dni se mezi sebou začínáme zdravit. Přemýšlíme, jestli nízká účast souvisí s nedostupností ostrova nebo s nezájmem Švédů o režiséra v baretu.

Bergmana oceňují víc v cizině než u nás, podpoří druhou možnost Karin, dcera hlavní pořadatelky, která na matčině festivalu pomáhá trhat lístky a vařit kafe. Viděla jsem pár Bergmanových filmů. Jsou něčím výjimečné, ale na mě moc teatrální. Sám na náš festival chodíval, odpovídá Karin. Vždycky když dopředu ohlásil, že přijde, tak nakonec nepřišel. A přišel jindy, bez ohlášení, aby nás překvapil.

Napsali bychom, že největší hvězdou festivalu je Liv Ullmann, kdyby slovo hvězda na Fårö neznělo jak z jiného světa. I na tiskovou konferenci s herečkou, která na Farö letos přijela poprvé od Bergmanovy smrti, dorazí z pevniny jen sedm novinářů včetně nás dvou (jsme jediní zástupci zahraničního tisku). A přijde nám, že pro ostatní kolegy-žurnalisty je to událost všedně zapadající mezi chrtí závody a tiskovku ministra zemědělství.

Promítají se tu farské filmy Hodina vlků a Vášeň, kde Liv Ullmann ztvárnila hlavní role, a taky její vlastní režijní počin Nevěra z roku 2000, natočený podle Bergmanova scénáře (děj se pochopitelně odehrává mimo jiné na Fårö a jeden z použitých interiérů je kopie Bergmanovy skutečné pracovny ve fårském domě). Liv má na festivalu i seminář pro začínající herce a zájemce o film vůbec.

Jsem s tímhle místem bolestně i šťastně spjatá, říká a nezapře v sobě bergmanovskou a trochu emocionálně přepjatou herečku. Tohle místo má v sobě něco kreativního. Nemohla jsem tu být šťastnější. Pak se jí kdosi ptá na soužití s Mistrem. Byl to bouřlivý vztah, ale tohle místo nám pomáhalo, usmívá se Liv. Nedá se odsud dostat jinak než po moři, takže když jsme se pohádali a já chtěla odejít a trajekt zrovna nejel, nezbylo nám než se usmířit. Navíc on mě na ten trajekt musel vždycky dovézt, a než člověk nastartuje auto a postupně otevře všech těch sedm bran, tak ho většinou přejde vztek… Po Liv Ullmann přijíždí mezinárodně úspěšný norský dramatik Jon Fosse, jehož vystoupení je poněkud násilně prezentované jako bergmanovská přednáška. Že je to nešťastný přístup, dokazuje hned začátek pořadu: Co vy a Bergman? ptá se moderátor. Kdysi jsem viděl Fanny a Alexandra, byl to hezký film, odpovídá Fosse. Jinak moc nevím, co bych vám o něm řekl. Mě vlastně filmy moc nezajímají… Moderátor to zkouší dál. Jedna vaše hra má leccos společného s Bergmanovým filmem Hodina vlků, říká a jmenuje několik shodných rysů. Ten film jsem neviděl, reaguje Fosse, asi tam něco podobného bude, ale taky tam asi bude něco rozdílného…Ve stejném duchu se pokračuje, než to moderátor vzdá a začne se Fosseho ptát na jeho vlastní tvorbu. Naštěstí, protože pak už není tak složité zjistit, co vlastně mají Bergman a Fosse společného (zvlášť když nám moderátor napoví). Schopnost říci věci naplno v jedné větě, či spíš v jedné replice ve svém díle, úplně nejpřesněji: v jedné dlouhé pauze uprostřed takové repliky. No a taky je spojuje to, že i Fosse má svůj týden, svůj vlastní festival.

Na programu jsou samozřejmě taky Bergmanovy filmy. Český divák je všechny mohl vidět na některé z tuzemských retrospektiv, ovšem na Fårö si je může vychutnat třeba v kině umístěném v dřevěném domku, kde by člověk místo promítacího sálu čekal spíš seník a kde jako sociální zařízení fungují tři červené kadibudky na dvorku, polepené zevnitř filmovými plakáty. To je v době stahování z internetu lákavá alternativa.

Mozartovský snímek Magická flétna se pak promítá přímo v patnáctimístném Bergmanově domácím kině, kde měl před pětatřiceti lety světovou premiéru. Budově, která se od ostatních neliší ani žádným nápisem. Kdybychom ji neznali z dokumentu, mineme ji bez zájmu.

Účast na festivalu je pro nás taky naplněním starořeckého ideálu kalokagathia, zušlechťování těla i duše, protože jednotlivá kina a přednáškové místnosti jsou rovnoměrně rozmístěny po celém ostrově a objíždět je po celý týden na kole představuje sportovní výkon svého druhu. Jedinou nepochopitelnou zvláštností Bergmanova týdne je tak dělání čtvrthodinových přestávek uprostřed filmů (bez ohledu na hranice scén). Že by Švédové a Švédky nesnesli Bergmana v jednom zátahu?

Liv Ullmann vyprávěla ještě jeden příběh. Když dotočila zmiňovaný snímek Nevěra, Bergman ji požádal, aby z něj vystřihla nadrealistickou scénu odehrávající se na Fårö, v níž se starý spisovatel dívá z okna své pracovny na moře a po pláži vidí kráčet sám sebe. Dodneška si nejsem jista, co mu na tom vadilo, říká Liv Ullmann. Zvláštní prý bylo, že jí po čase Bergman volal a řekl, že se spletl, ať tam scénu vrátí… A sám pak totožný záběr zinscenoval v dokumentu Bergmanův ostrov krátce před svou smrtí.

Možná to všechno souviselo s příhodou, kterou Bergman Liv vyprávěl a která se odehrála v roce 1978 během oslavy jeho šedesátin. Bergman odešel uprostřed večírku z domu se svou tehdy sedmiletou dcerou a zavedl ji na pobřeží. Co budeš dělat ty, až ti bude šedesát? zeptal se jí, zatímco sledovali rozvlněné moře. Budu mít velkou oslavu jako ty, budou tam všichni moji kamarádi, maminka… odpověděla dívka. A co já? podivil se Bergman. Já tam nebudu? Zavrtěla hlavou. Ty budeš tady. A až odejdu uprostřed večírku a půjdu na pobřeží, budeš ke mně kráčet po vlnách.

Možná tenkrát Bergman myslel na nesmrtelnost. Na svou nesmrtelnost, která je na ostrově Fårö zřetelnější než jinde.

Mimochodem, zpátky jsme jeli autobusem.