Článek
Nevím jak váš, ale můj první pocit po přečtení téhle zprávy byl: „Svět se hroutí!“ Tak děti už nebudou obkreslovat osmdesátkrát psací B? Kam to spějeme? Hudba se čím dál víc vyrábí v kompjútrech, výtvarné umění jakbysmet a se zánikem ručního psaní tak padne poslední důvod, proč by člověku měl zůstat úchopový palec. Lidem budoucnosti se vyvinou ruce připomínající pavouky!
Se zánikem písma to, podobně jako se zánikem malířství, opery, rozhlasu, knih či televize, nakonec asi nebude tak horké. Nicméně v Indianě a dalších severoamerických státech vycházejí z praxe. Spočítejme si, kolik slov denně napíšeme rukou a kolik nadatlujeme do všelijakých strojů. Bubnovat na klávesnici se hodí mnohem víc, než umět vykroužit propiskou půvabné Y. Tento sloupek je koneckonců psán, editován i lámán v počítači.
Měli bychom se tedy vydat za Američany a pořídit dětem do škol místo písanek ťukanky? Těžko říct. Psaní je činnost pevně propojená s myšlením, ovlivňují se navzájem. Zatímco čára tažená rukou znamená kontinuum, plynulé pokračování z místa na místo, písmenka z obrazovky jsou binární. Plus nebo mínus, svítí nebo nesvítí, dvě vedle sebe na sobě nejsou závislá.
Psané písmo je těžko zrušitelné – co je psáno, to je dáno. Chybné slovo musíte škrtnout, vygumovat nebo vyzmizíkovat, to vše je náročné a zůstávají po tom stopy. Co jednou napíšete, nikdy úplně nezmizí. V počítači je tlačítko delete kdykoliv k dispozici.
Kritik Štefan Švec
Píšeme bez odpovědnosti, všechno se dá přeci smazat. Co dělá takovýto podvědomý vzorec s naším mozkem? A co s ním udělá u dětí, pro které bude ruční psaní už jen něco stejně antikvárního jako klepání kosy?
Na šest kliknutí stvořil Bůh svět. Při sedmém ho to zprudilo, a tak ho resetoval.