Článek
Mirek Topolánek se před redaktory časopisu pro homosexuály rozpovídal a s bodrým úsměvem řekl spoustu pitomostí. Média je úplně převrátila a udělala z Topolánka antisemitu. Stránky novin byly najednou plné pohoršenců, bojujících proti rasismu. Když Topolánek zjistil, že jeho vysvětlení nikdo neposlouchá, začal se omlouvat na všechny strany.
Co z toho plyne? Mirek Topolánek nedokáže kontrolovat, co říká, a nemá tudíž v politice co dělat. Hlavně ale česká média už úplně zblbla. Pravda je nezajímá, touží jen po pálení čarodějnic. Politická korektnost je novodobé dogma, nařčení z rasismu nebo z homofobie je bez soudu samo o sobě rozsudkem, proti kterému není odvolání. Jako se lidé obvinění z trockismu před kolektivem káli podle předem připravených šablon, Topolánek a před ním odborář Dušek byli nakonec donuceni k sebekritice v osvědčených obranných figurách: „mám mezi gayi/židy/věřícími mnoho přátel“, „osmdesát procent lidí mě pochopilo a podporuje mě, ale chodí mi i řada nenávistných mailů“ a „omlouvám se upřímně všem, kterých se má slova mohla dotknout“.
A z opačné strany: ČSSD má silnou předvolební kampaň. Na jednom z jejích billboardů se skví slib: Snížíme zadlužování státu do roku 2013.
Jak to číst? V zemi, kde žádná strana nikdy nedosáhne na většinovou vládní zodpovědnost, může před volbami kdokoliv slíbit cokoliv. Vždycky se pak přeci najdou ti ostatní, kteří nám znemožní sliby splnit. Pokud už dokonce i ČSSD slibuje jen snížit zadlužování, a nikoliv zadlužení (rozumějte: nezmenšíme dluh, ten bude růst pořád, jenom pomaleji), musí být naše státní finance opravdu v kopru.
Jak vidíme, zprávy mezi řádky se od těch na řádcích trochu liší. Přitom jsou jaksi pravdivější. Smutné je, že číst mezi řádky je umění, které se vyplatí hlavně ve špatných společnostech.