Článek
Poezie, křehká a plachá. Nestojí na každém rohu. Není zvyklá se nabízet. Zájem ji přivádí do rozpaků, já a krásná?, nezná sebeuspokojení, věčně o sobě pochybuje, věčně zmatená, nerozhodná a nepochopená, každé ráno se narodí znova, do každého nového dne se musí nejdříve zamilovat, aby ho teprve mohla plně a vědomě prožít. Mluví jazykem, kterému ne všichni rozumí, a tak častěji mlčí. Když vypráví někomu, kdo skutečně naslouchá, trochu se zajíká, má toho najednou příliš co říci. Někdy se červená nahotou duše.
Není snadné ji potkat. Uhýbá z hrubého světa účelů, není schopna navazovat známosti, jen skutečná přátelství. Netrčí ve výlohách prosklených galerií, nemává na cizince. Najít ji, to je svátek, který vyžaduje úsilí, námluvy. Setkání s ní je vztah, ne jednostranná služba.
Jméno Pavla Hudce Ahasvera je dnes širší veřejnosti méně známé než některé jeho snímky, jež přitom ovlivnily celou řadu mladších fotografů. Je méně známé, přestože už jeho první výstavu otvíral Bohumil Hrabal, přátelil se s Dominikem Tatarkou nebo Vladimírem Boudníkem, fotografoval Václava Havla, Pavla Landovského, v jeho domě se ubytoval při své návštěvě Prahy Allen Ginsberg. Tak by se dalo žonglovat dlouho. Jenže takhle Ahasver nežongluje.
Skutečnost, že Pavlu Hudci Ahasverovi dosud nikdo nevydal monografii a ani k jeho sedmdesátinám se zřejmě nechystá žádná retrospektivní výstava, svědčí o politováníhodném opomenutí tvorby jednoho fotografa. Tomu je to ale jedno. Za podstatnější považuje ukázat několika přátelům, se kterými se o půlnoci vyloupne z jisté podolské vinárničky, jak vyskočit do vzduchu, vychýlit nohy doleva, tlesknout jimi a pokračovat jakoby nic v chůzi. Přátelé to zkoušejí po něm, dokud jistý britský kunsthistorik neskončí s odřeninami a zvrtnutým kotníkem na dlažbě. Praha, 29. 7. 2011…
Ignorování Ahasverovy tvorby je projevem něčeho obecnějšího, důkazem, že instituce, které by se u nás měly zabývat fotografií a kultivovat umělecký prostor, jsou ve skutečnosti obsazeny lidmi bez uměleckého přesahu, jejichž obzor je ohraničen partikulárními zájmy. Ubohost výstavních programů potom deformuje pohled veřejnosti na současné umění jako celek.
Česká fotografie, ta plachá, křehká a poetická, přesto žije dál a daří se jí dobře. Vyvíjí se, tvoří a rozvíjí to, co získala geneticky od svých předchůdců. Jenom nečekejte, že za vámi přijde sama. Cestuje napůl inkognito po zahraničních galeriích, doma vystavuje zřídka, často jen pro přátele v soukromých ateliérech. Nedotírá na kurátory, nevyrábí umělé projekty, netlačí se na akademickou půdu. Je zvyklá držet se stranou a bavit se jen s tím, kdo za to stojí. Chceme-li se s ní setkat, musíme se sami ztišit. A hledat.
Pro začátek lze třeba zajít do pražské Kávovarny, v kouři cigaretového dýmu se tam vznášejí skutečné originály, ne jen nějaké na běžícím pásu vyráběné signované tisky. Jediná stálá výstava největšího žijícího českého fotografa – Ahasvera.
Pavel Hudec Ahasver (1941), jeden z prvních absolventů fotografie na pražské FAMU, autor dokumentárních fotografií, aktů a zátiší. Dokumentoval mj. sovětskou okupaci a od počátku sedmdesátých let pracuje jako zahradník a vystavuje jen výjimečně. Jeho vnitřní emigrace pokračuje i po převratu. V roce 2000 o něm natočil Otto Olejár dokument Zapomenutý fotograf.