Článek
Zdá se mi, že Nápravnou třídu i Zoologii spojuje touha hlavních hrdinek po přijetí ze strany okolí…
To je pro mě těžké posoudit. Nejsem ještě schopen o Zoologii vynášet soudy, jsem pořád uvězněný v autorské bublině. Na Nápravnou třídu jsem si udělal názor asi až rok po premiéře, tehdy jsem se poprvé cítil jako divák, ne jako autor. Jestli chce být člověk upřímný ke své práci a snažit se někam posunout, potřebuje odstup. Pokud své věci hodnotíte krátce po jejich uvedení, tak jste vždycky nutně zatížena egem či úzkostí.
V titulcích jsem se dočetla, že Zoologii podpořilo ministerstvo kultury. Bylo těžké získat od ruského státu peníze zrovna na film o jinakosti?
Máme štěstí, že je u nás kinematografie státem docela podporovaná. Je to tradice, která se táhne ještě ze sovětských časů. Téma jinakosti nám situaci samozřejmě neulehčilo, ale zas tak komplikované to nebylo. Finanční podpora od ministerstva však stále ještě nemusí nic znamenat. Váš film může být i přes ni později zakázán. To je taková ruská hra – stát se nejdřív za něco postaví a pak to zařízne.
Samozřejmě si u nás hodně lidí, i těch od kultury, myslí, že by se na podobné „experimenty“, jako je Zoologie, penězi plýtvat nemělo. Že bychom v Rusku měli natáčet filmy hlavně o válce a válečných hrdinech. Zaznamenal jsem i ohlasy, kdy si lidé na náš snímek stěžovali, že je nechutný a že by měl být zakázán. Zatím se nám ale perzekuce vyhnula.
Zoologie byla promítána na festivalu v Soči a našli jsme pro ni i distributora, byť se určitě nedostane do mnoha kin – řada velkých distributorů totiž z Ruska kvůli sankcím odešla. Filmový trh je teď u nás dost chaotický. Navíc ruští diváci nemají moc zájem o autorské věci. Sdílejí pocit, že jsou jim podobné slátaniny k ničemu. Já jsem ale přesvědčený, že každá země autorské snímky potřebuje. I když to třeba nejsou veledíla, s odstupem času dobře slouží jako výpověď o době a jejím smýšlení.
Neuvažoval jste, že byste Zoologii zakončil útěšně? Že by hrdinku i přes její odlišnost okolí nakonec přijalo?
Zvažoval jsem celou řadou variant, taky to, že by to celé dopadlo dobře – hrdinka by byla společností přijata i se svým ocasem a všichni by byli šťastní. Jenže takový konec by byl v kontextu toho, co se dnes děje v Rusku, pokrytecký. Happyend by se asi divákům líbil víc, všichni by mluvili o tom, jak je to skvělé, pozitivní a inspirativní dílo. Jenže co naděláte, realita v Rusku prostě není ani skvělá, ani pozitivní, ani inspirativní. Navíc Zoologie vypráví tak trochu, přeneseně, příběh o mně. I když mi z kostrče neroste ocas, mám pocit, že mezi ostatní moc nezapadám. A vzhledem k tomu, jak se dnes u nás doma cítím, jsem filmu jásavé zakončení prostě dát nemohl.
A jak se tedy cítíte v ruské společnosti?
Moc dobře ne. Je snadné všechno shodit na Putina a vládu, jako mnohem důležitější ale vnímám, co se u nás děje s lidmi. Je to něco divného, něco špatného. Na festival do Karlových Varů letěly z Moskvy také dvě naše producentky. Jedna byla posazena do byznys třídy, druhá do ekonomické. Ta druhá se během letu vydala svou kolegyni navštívit, sedla si na volné místo vedle ní a začaly si povídat. A strhla se mela. Všimla si toho totiž nějaká paní a začala se rozčilovat, že tam někdo, kdo má jen na ekonomickou třídu, nemá co dělat. Že se tím znevažuje celá byznys třída, její důležitost. A tahle hloupá kauzička se řešila dvě hodiny.
Z filmu Zoologie (režie: Ivan I. Tverdovskij, 2016)
Sovětský svaz znám jen z vyprávění rodičů a prarodičů, ale přijde mi, že nás to dnes nějak podivně táhne k tomu nejhoršímu ze sovětských časů – k elitářství, netoleranci, omezenosti. I tohle mě nejspíš ponouklo, abych natočil film, jako je Zoologie, i když se asi shodneme, že to není úplně nejlepší cesta, jak si zajistit kariérní růst a finance na další snímky. Lidé nemají rádi pocit, že se do nich někdo naváží. Já to ale nedělám zle. Není to tak, že bych lidmi opovrhoval, že bych se stavěl někam nad ně. Jde mi spíš o to vypíchnout problémy, ve kterých žijeme. A že jich je!
Sledujete politiku?
Velmi málo. Když se Putin dostal k moci, bylo mi jedenáct. A od té doby se v ruské politice vlastně nic nestalo. Ani nemá moc cenu sledovat každý den zprávy. Víc než o ruské politické scéně toho vím o fotbale. Věděla jste, že islandský brankář je filmový režisér? Kdyby mi to nevyšlo s filmy, začnu fušovat do kopané…
V Nápravné třídě pozorujeme kolektiv dospívajících, kteří jsou zařazeni do jakési speciální třídy, která jim však k integraci mezi jejich „normální“ vrstevníky moc nepomáhá…
Měli jsme štěstí, že se Nápravná třída dostala do široké distribuce. Chtěl jsem tím filmem pomoci změnit naše školství k lepšímu a myslím, že se to snad podařilo.
Vždyť jste říkal, že se o politiku nezajímáte.
Není to tak, že bych stál úplně stranou. Soustředím se na ty problémy, se kterými mám aspoň nějakou šanci se detailně seznámit a třeba i přispět k jejich řešení. Když se stanete svědkem nespravedlnosti, tak to přece nemůžete jen tak přejít. Kdybych si vytyčil cíl, že změním celý politický systém v Rusku, tak se brzy sesypu z frustrace a vyčerpání. Ale pokud jde o systém nápravných tříd, cítil jsem naději, že s ním můžu pohnout.
Co konkrétně se změnilo?
Nápravné třídy se začaly rušit. Jezdili jsme s naším filmem po celé zemi, pořádali besedy. Řadě lidí došlo, že takové třídy nejsou tím pravým nástrojem, jak znevýhodněné nebo problémové děti zařadit do společnosti. Překvapilo mě, s jak velkou podporou jsme se setkali. To mi dělá radost a dává mi to větší smysl, než kdyby vznikl jen další snímek, který udělá dojem na festivalech. Za mnohem důležitější považuju snahu poukazovat na společenské problémy a částečně i převzít zodpovědnost za jejich řešení.
Také hrdinka Nápravné třídy se pokouší změnit svůj kolektiv, ale její snaha není moc úspěšná.
Jak by taky mohla být? Vždyť je sama. Jeden člověk nedokáže změnit uspořádání celého světa. To je taková manažerská rétorika, když tvrdíte, že jen svou vůlí klidně pohnete Zemí. Blbost. Aby došlo k nějaké společenské změně, je zapotřebí stovek, spíš tisíců lidí. Sama vždycky selžete. Zní to možná tragicky, ale já to tak neberu – znamená to prostě jen, že potřebujete na svou stranu získat i někoho dalšího. Hrdinka Nápravné třídy dosáhla alespoň malého zlepšení a její nástupci to pak díky ní budou mít možná jednodušší. I takhle se dá na celou záležitost dívat, není nutné to brát hned pesimisticky.
Není to, že k dosažení změny potřebujete na svou stranu přitáhnout dost dalších lidí, právě princip politiky?
A co ten fotbal? Nechcete si radši popovídat o tom, jak statečně hráli na mistrovství Evropy Islanďani? No dobře, možná máte pravdu, ale pro mou generaci je těžké bavit se o politice obecně, v nějakém větším měřítku. Z toho snadno chytnete závrať. Děláme, na co stačíme.
Je tahle nedůvěra k politice vlastní i ještě mladším Rusům, než jste vy?
Trochu jsem se tuhle vyděsil, když jsem se bavil se studenty režisérské fakulty, kterým je tak dvacet jednadvacet. Do jednoho slepě věří tomu, co jim prezentuje ruská moc. Moji vrstevníci jsou z chování oficiálních sktruktur unavení, ale mladší generace to dotáhla ještě dál – je unavená tak moc, že už ani nemá energii zjišťovat, jestli to, co jí někdo seshora tvrdí, má co do činění s realitou.
