Hlavní obsah
Vitalij Manskij s karlovarskou cenou za nejlepší dokument Foto: Milan Malíček, Právo

Putin? Je to i moje vina. Vitalij Manskij vyhrál ve Varech s dokumentem Svědkové Putinovi

Původem ukrajinský režisér Vitalij Manskij (1963), který dnes žije v Lotyšsku, přivezl na karlovarský festival svůj nejnovější film Svědkové Putinovi. A odvezl si vítězství v dokumentární soutěži. Snímek je vedle doprovodného komentáře složen hlavně ze záběrů dvou prezidentů Vladimira Putina a Borise Jelcina z let 1999 a 2000, kdy si zrovna předávali moc. Manskij se k nim přiblížil víc než jakýkoliv jiný dokumentarista.

Vitalij Manskij s karlovarskou cenou za nejlepší dokument Foto: Milan Malíček, Právo
Putin? Je to i moje vina. Vitalij Manskij vyhrál ve Varech s dokumentem Svědkové Putinovi

Jak jste se dostal k dokumentárnímu filmu?

Katedra dokumentu byla opravdu tím posledním místem, kde by byl přetlak uchazečů, takže mě na ni přijali přes mé špatné známky z chování. Mluvíme o osmdesátých letech. To už byl Sovětský svaz v rozkladu. Natočil jsem tehdy film o ženě, která chtěla ze SSSR uprchnout a byla chycena na hranicích a uvězněna. Ve vězení se bohužel oběsila. Snímek byl okamžitě zakázán, dokonce jsem ho nesměl pustit ani svým patnácti spolužákům. Do toho ale přišla perestrojka a univerzita potřebovala prokázat, že i ona se do ní zapojila, takže se můj film vytáhl z trezoru a začal promítat. Viděly ho tisíce diváků, všude, kde jsme ho ukázali, se lidé tlačili u dveří. Tenkrát jsem pochopil, jaký vliv může dokumentární film mít, jaké může probouzet emoce.

A tehdy jste si řekl, že budete dokumentárním režisérem?

Vlastně ano. I když mě ještě čekala dlouhá cesta k opravdu svobodné tvorbě. Než jsem dostudoval, pracoval jsem jako editor zpráv v regionální televizi ve Lvově. Pouštěl jsem tehdy do světa spoustu dezinformací a lží o sovětském systému. Vzpomínám si třeba na jednu továrnu, kde nebyly žádné stroje, nic nefungovalo. A naším úkolem bylo vytvořit reportáž o tom, jak tam plní plán. To byl trochu oříšek.

Od ruských umělců často slýcháváme, že v době perestrojky bylo v Rusku svobodněji než dnes. Jak to vidíte vy?

Perestrojka s sebou přinesla obrovskou úlevu. Subjektivně jsme se cítili určitě svobodněji i než lidé v běžných demokratických státech. Dnešní Rusko jistě není zcela nesvobodnou zemí, ale svobod v něm rychle ubývá.

Byl to i jeden z důvodů, proč jste se rozhodl ve filmu Svědkové Putinovi vrátit k záběrům, které jste pořídil na přelomu tisíciletí? Z části z nich tenkrát vznikly televizní filmy…

Nemyslel jsem si, že se k tomu materiálu někdy vrátím. Vrátila mě k němu sama doba. Krym, dění na Ukrajině, ruská válka s celým světem, ale i chování ruských úřadů doma. Všechno to považuji za katastrofu. Přimělo mě to znovu se podívat na to, jak jsme mohli dopustit, aby se Putin dostal k moci.

Jak na vás tehdy Putin působil? Takhle blízko se k němu od té doby nikdo z dokumentaristů nedostal…

Nikdo se k němu tak blízko nedostal, protože to Putin už později nepotřeboval. Tenkrát ve volbách poprvé usiloval o post prezidenta a moje filmy se mu hodily. Nikdo ho neznal, nebyl moc sympatický, neměl charisma a provázela ho minulost v KGB. I pro mě to byl neznámý člověk, ale prosazovali ho lidé, kterým jsem věřil. Takže jsem se s ním pomalu seznamoval, poznával ho.

Vladimir Putin v roce 1999

Foto: Japaridze Misha, ČTK/AP

Viděno dnešníma očima jsem byl docela naivní, předpokládal jsem, že společnost, která za Gorbačova, a hlavně za Jelcina získala svobodu, o ni nemůže jen tak přijít. Měl jsem pochybnosti, avšak to, co se pak dělo, má očekávání zcela překonalo. Přesto mě zpětně překvapuje, jak moc se už naše tehdejší hovory s Putinem točily kolem nebezpečí nástupu autoritářství.

Ve Svědcích Putinových vidíme prezidentovy někdejší spojence, z nichž ovšem většina dříve nebo později odešla do opozice. Jak vnímáte roli ruské politické opozice dnes?

Putina přivedli k moci demokratičtí, liberální politici. A možná je to jejich hlavní provinění tváří v tvář ruské společnosti a historii. Neměli dost sebevědomí, a proto hledali někoho, kdo bude řídit věci dobře, ale kdo bude zároveň přijatelný pro ruského voliče. Proto se rozhlíželi hlavně po lidech z ozbrojených složek – protože v Rusku byla i kvůli situaci v Čečensku poptávka po silném vůdci. Liberálové se pak stali prvními oběťmi toho, koho vybrali. Sestrojili robota – a ten se postavil proti nim. Putin okamžitě po nástupu k moci začal ničit veškeré veřejné instituce, o které by se opozice mohla opřít. A hned v dalších volbách, v roce 2004, už v Rusku žádná skutečná opozice nebyla. Najednou měl volné ruce dovést zemi k tomu, čemu já říkám katastrofa – i když jiní lidé tvrdí, že se jen Rusko znovu staví na nohy.

Opozice dnes nemá šanci voliče oslovit. Rostlina, kterou někdo neustále polévá kyselinou, nevyroste. Jméno opozičníka Navalného nesmí být v ruských médiích vůbec vysloveno, Putin ho nikdy nepoužil. Jak je možné vybudovat si nějakou volební základnu, když vůbec neexistujete?

Cítíte i vy nějakou spoluodpovědnost za to, co se na přelomu tisíciletí událo?

Samozřejmě! Cítím odpovědnost i vinu a myslím si, že i ostatní tehdejší demokraté to vnímají podobně. Na druhou stranu spousta z nich jde dál cestou kompromisu s Putinem, a to mě dost štve.

Vnímáte ruské dění v letech 1999 a 2000 i jako varování pro západní země?

Ano, snažil jsem se, aby můj film fungoval obecně. Protože totéž se může stát kdekoliv jinde. Včetně České republiky. Politici i na Západě přestali cítit zodpovědnost, že by měli své společnosti vést k vyšším cílům. Začali naopak využívat společenské nálady, aby získali výhodu v politickém boji. To platí o Putinovi, Trumpovi i o českém prezidentovi. Ten naštěstí už není tak mladý, tak to snad není tolik nebezpečné.

Změnil se Putin za těch devatenáct let?

V pozici hlavy ruské moci by se změnil i Ježíš Kristus. A kdo ví, co za diktaturu by vybudoval. Po Putinovi určitě přijde někdo jiný – ale bude to zase jen další Putin. Demokratizace se jen tak nevrátí.

V roce 2007 jste založil největší ruský festival dokumentárního filmu Artdocfest, který se pyšní sloganem: Filmy, které v televizi neuvidíte. Jak se daří naplňovat jeho cíle a hodnoty?

To je myslím dobrý příklad pro pochopení toho, co se dnes v Rusku děje. Cíle a hodnoty našeho festivalu se za celou dobu nezměnily, je to bohužel naše země, která se změnila. Začalo se to lámat někdy před třemi lety. Od té doby se situace postupně vyhrotila natolik, že extremisté násilně přerušují projekce v kinosálech. Ještě nedávno bych si nedokázal představit, že někdo schválně nabourá autem do budovy kina na protest proti promítání filmu o tom, že měl poslední ruský car milenku, nebo filmu o detailech Stalinovy smrti.

Jak na to reagují ruské úřady?

Místo aby nám pomohly, obviňují festival z fašistických tendencí, a takzvané „aktivní občany“ dokonce nabádají k tomu, aby se proti nám postavili. Nevím, jestli má smysl se o něco v současném Rusku dál pokoušet. Ostatně sám už žiji v Lotyšsku a významná část našeho programu se letos stěhuje do Rigy. Děláme nicméně maximum pro to, aby festival mohl v co nejširší podobě pokračovat i na ruském území. Proti nám však brojí někteří poslanci i ministerstvo kultury.

Jak v konkrétních případech poznáte, kdy stojí za to riskovat a jít proti mocným?

Už jsem v životě musel udělat mnoho kompromisů, ale pak jsem narazil na svůj limit. Pokud se přestanete chtít dotýkat důležitých věcí, protože by to mohlo někomu vadit, narazíte na prázdnotu – a do ní už se nechci vracet. I to je jedno z témat Svědků Putinových.

Přemýšlíte jako dokumentarista také nad tím, jak zasáhnete do životů svých protagonistů, diváků, společnosti?

To je velmi důležitá věc a myslím, že si ji musí každý filmař dobře zodpovědět, ještě než vezme do ruky kameru. Je to jako ta chvíle, než se chirurg pustí do operace. Pokud se bojí krve, neměl by operovat. A také by měl vědět, jak může pomoci, nejen umět otevřít srdce a podívat se, co je uvnitř. I smyslem mých filmů je pomoci – konkrétním lidem, společnosti.

Boris Jelcin (druhý zprava) ve filmu Svědkové Putinovi

Foto: KVIFF

Ve filmech mých kolegů mi často chybí soucit. Než jsem jel točit do Severní Koreje snímek V paprscích slunce, zhlédl jsem skoro všechny dokumenty, které o ní do té doby byly natočeny. Vypadaly, jako kdyby vůbec nebyly o živých lidech. Sám vím, jaké to je, žít v zemi, která je podobně rozzlobená. A ano, dalo by se o tom lehce točit ve stylu freak show. Ale takové filmy nikomu nepomohou.

Rozhovor vznikl ze dvou setkání s Vitalijem Manským – v únoru a v červenci 2018. 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků