Článek
V době od posledních parlamentních voleb se z Polska často ozývají hlasy o cenzuře, nebo alespoň o pokusech kulturu cenzurovat…
K takovým pokusům skutečně dochází. Stačí připomenout události kolem premiéry inscenace Smrt a dívka Eweliny Marciniakové v Polském divadle, kdy se mělo o tom, co se na jevišti smí a co se nesmí, rozhodovat čistě na základě osobních názorů ministra kultury Piotra Glińského ze strany Právo a spravedlnost, která nám dnes milostivě spolu s církví a Bohem vládne. On měl určovat, co je to pornografie, co urážka vlastenectví, že se nemá veřejně mluvit o našem problému s antisemitismem či se dožadovat práv pro sexuální menšiny.
V poslední době bylo u vás také zrušeno několik premiér či hostování zahraničních souborů na divadelních festivalech z „bezpečnostních důvodů“.
Žádné bezpečnostní důvody samozřejmě neexistují, to je jen alibi. Jak navíc ukazuje případ inscenace Smrt a dívka, podobné aféry často vyvolávají lidé, kteří s divadlem nemají nic společného a kteří kritizovaný kus mnohdy ani neviděli. Protestují proti něčemu, co neznají a na čem chtějí pouze ukázat svou moc.
V tomto směru je pozoruhodný případ zrušení hostování inscenace Rodriga Garcíi Golgota Picnic na poznaňském festivalu, k němuž došlo ještě za minulé vlády. Vedení festivalu se k tomuto kroku rozhodlo samo od sebe. Vzdalo se před narůstající vlnou nevole nacionalistických xenofobů a katolických extremistů, které bych klidně nazval fundamentalisty, protože od těch islámských se v podstatě v ničem neliší. I pro katolické fundamentalisty je náboženství pouze zástupným motivem. Nejde jim o Boha, ale jen o nenávist a netoleranci. Za náboženské argumenty se pouze schovávají, protože ty si nikdo nedovolí znevážit.
Divadlo v Polsku se ocitlo ve velmi nepříjemné situaci, jež nemá daleko k permanentnímu boji s vládním táborem. Zápasíme o to, aby divadlo zůstalo prostorem, ve kterém se bude i o nepohodlných tématech hovořit otevřeně a svobodně. Naši protivníci by naopak chtěli některá témata opět vyloučit ze společenské diskuse. Pokud se je divadelníci pokoušejí otevřít – a já se domnívám, že to jako skuteční umělci prostě dělat musí –, hned je z toho aféra a jejich skutečné intence se dezinterpretují, překrucují. Když třeba mluvíte v Polsku o homosexuálech a jejich právech, je to vykládáno jako propagace homosexuality. Když chcete hovořit o násilí vůči ženám, je z toho šíření „ideologie gender“.
Ti lidé by se totiž nejraději vrátili k patriarchálnímu modelu kultury z 19. století, v němž by je neohrožovala žádná jinakost. Ostatně psal o tom Curzio Malaparte v knize Kaput, kde zkoumá, proč se nacisté za druhé světové války tak krutě chovali k Židům. Malaparte se domníval, že vinu na tom měl nezpracovaný strach z cizího a jiného. Ten nacházíme i v současném Polsku, které logicky už nikdy nebude tak jednolité jako v minulosti.
Vlastně ani nevím, jak to, co se dnes u nás děje, pojmenovat. Jsou to velmi znepokojující jevy, které nejenže mění celospolečenský diskurz, ale vlastně znemožňují jakoukoli společenskou debatu, protože po každém svobodnějším projevu hned následuje křik. U mnoha umělců to pak bohužel vede ke konformismu. Řada z těch, kteří o sobě kdysi rádi mluvili jako o bojovnících s establishmentem, se začíná věnovat tomu, co bych nazval novým vlasteneckým uměním. Oslavují historickou velikost Polska a opakují jen jediné – Polák, Polák über alles!
Teatr Polski předvedl v Plzni dokonale promyšlenou a působivou divadelní fresku.
Není snadné se v situaci zorientovat, teď se třeba začaly připravovat hned dva, na sobě nezávislé Kongresy kultury. První, ten oficiální, inicioval ministr Gliński. Druhý vzniká jako iniciativa zezdola – sám jsem se do jeho příprav zapojil, a to přesto, že jsem se dosud jakékoliv společenské angažovanosti vyhýbal. V dnešní situaci to však považuji za velmi podstatné. Nechci, aby se ten náš Kongres kultury stal jen prázdným gestem protestu, ale aby našel skutečná a konkrétní řešení, co s polskou kulturou dělat a jak ji do budoucna organizovat.
Zároveň v Polsku některá divadla zanikají. Asi to není náhoda.
Už za minulé vlády docházelo k likvidaci experimentálních scén: ve Varšavě, v Poznani či v Krakově. Postup je stejný jako za komunismu či Třetí říše, sníží se finanční dotace a zkombinují se s tím další doprovodné restrikce. Má to v umělcích vzbudit strach o vlastní existenci a donutit je ke změně dosavadního kurzu.
Když se vlády ujala strana Právo a spravedlnost, okamžitě se její politici začali zajímat o Staré divadlo v Krakově, proti jehož šéfovi Janu Klatovi pravicové publikum tehdy už více než rok hlasitě protestovalo – právě proto, že se snaží nově, originálně a především kriticky mluvit o naší současnosti. Hned po nástupu už několikrát zmíněného ministra kultury se měl v divadle konat audit, a to nejen ekonomický, ale i umělecký. Záznamy inscenací měl posoudit ministerský odborník. Celá situace skončila osobní návštěvou Glińského, kdy došlo k jakési dohodě, protože Klata na svém postu zůstal. Je pravděpodobné, že musel ministrovi něco slíbit.
To je neustále se opakující způsob, jak ovládnout „problematická“ divadla. Vedle požadavku na hospodárnost tu máme ještě obviňování ze společenské nebezpečnosti. Já bych však nehospodárnost a společenskou nebezpečnost hledal jinde. V projektech, na které se vydávají gigantické peníze a jejichž jediným cílem je podpořit názory moci a na ni napojené církve.
Audity – ať už ekonomické, nebo umělecké – jsou bohužel běžnou praxí i v jiných zemích střední Evropy. Z jedné strany tu máme v oblasti veřejných institucí kultury rigidně aplikovaný thatcherismus, kdy jsou například divadla vystavována tlaku kvůli ochraně zájmů mytického daňového poplatníka. Na straně druhé se objevují útoky na uměleckou kvalitu, která má být podle řady politiků nedostatečná, nenárodní, nepravá a ve svém důsledku nebezpečná. Jak z toho ven?
Smyslem kulturní politiky by nemělo být zavírání divadel. Měla by se soustředit pouze na ta místa, kde systém vytváří základní a zároveň kardinální chyby. Ministři kultury by v tomto měli být v rámci svých vlád oponenty hlavnímu proudu.
U nás je to zatím tak, že ministři kultury v liberálních vládách byli obyčejnými kulturními ignoranty. O umění nevěděli nic, neměli k němu vztah a neměli absolutně tušení, co pro společnost a stát znamená takzvaná avantgarda. Že je osou vývoje společnosti, přispívá k jejímu bohatství nejen ve smyslu finančním, ale i uměleckém, kulturním, a v důsledku lidském a filosofickém.
Ignoranty pak v poslední době v Polsku vystřídali ideologové. Nedá se říct, že by se vláda pod vedením strany Právo a spravedlnost o kulturu nezajímala. Zajímá se o ni ale způsobem, jakým to dělal Joseph Goebbels. I ona podporuje pouze tvůrce, kteří pro ni pod pláštíkem umění připravují prachsprostou propagandu. Jak to celé končí, dobře víme – kýčem. V Polsku se teď do takového monumentálního kýče propadáme.
Co s tím dělat? Samozřejmě lze vytvořit nějaký nezávislý prostor, zakládat nejrůznější off divadla tak, jak to známe z New Yorku. Jenomže ani systém off kultury v důsledku nic neřeší, je jen příznakem toho, že kulturní politika v daném státě nefunguje. Osobně hodně očekávám od onoho nezávislého Kongresu kultury. Doufám, že se na něm najde cesta, jak dál.