Článek
Sám Delbono je angažovaný až dost. Ve svém posledním filmu Strach (La paura) natočil mobilním telefonem portrét rodného „stato di merda“ - jako bezprostřední reakci na zásah italských policistů, při němž zastřelili dva černošské imigranty, co ukradli v jednom krámě bonbóny. Když se na pohřbu postaví před „objektiv“ jeho mobilu karabiniér v domnění, že tenhle divný kameraman si koleduje o problém, začne režisér tváří v tvář pořádkové síle chrlit urážky. A ta uniforma? Nic, drží, mlčí, je přeci v práci.
Pravda spíše než filmaře připomíná Delbono rockového zpěváka, co zběsile svírá mikrofon a do světa vyšeptává svůj protest: Itálie je nemocná! A hned to střihne na lidi posedlé cvičením ve fitnessu, kde si léčí svá pohodlná břicha.
Sám po ulici nechodí, ale opatrně s mobilem tancuje, aby se moc nechvěl obraz. Je to stejně tak vážné a poetické jako groteskní. Autor připomíná novodobého Chaplina, který se snaží navracet zbanalizovanému světu patos. A my se za to vděčně dojímáme i smějeme. Jak ale jinak burcovat pomocí mobilního telefonu, aby vás bylo slyšet, aniž byste někde signálem nespustili nastraženou bombu či neposlali do děsivého prázdna mocných výhružnou esemesku?
V Locarnu jsou kolem jezera "sladkého života" Lago Maggiore „banální“ i všudypřítomné palmy, ač se nacházíme ve Švajcu. Někdo by mohl říct, že z obchodů banálně zírá jihoamerický leopard, symbol festivalu, který by měl cenit zuby, ale už si ho pěkně ochočili. Po kavárnách se znuděně mluví o arabských grázlících v Ženevě "útočících" na turisty, kvůli nimž svolala tamní městská kancelář pro cestovní ruch krizovou schůzku.
Naopak se mlčí o manku největší švýcarské banky UBS z doby krize, které platí stát - asi patnáct tisíc CHF na hlavu jednoho Švýcara, anebo o tajemných mstitelích zatápějících šéfovi jedné farmaceutické firmy, obviňované z praktikování pokusů na zvířatech. Bojovníci za práva zvířat mu stačili zapálit jeden z jeho mnoha baráků a ukrást rakev se zesnulou matkou, ale nejbohatší muž Švýcarska si stále mele svou: on nic neudělal, za nic nemůže. Všechny peníze si tvrdě odmakal. Jen plnil svoje povinnosti...
Jak je to už dávno, co mohlo být bohatství krásné, jak o tom vypovídají i locarnské historické domy, než se i tady zošklivilo, pořádně zesmrádlo...
V tomhle rozpoložení pustili na náměstí Piazza Grande šesti sedmi tisícům kulturních, dobře najedených i rekreujících se hostů další porci varovného nášupu. Očekávaný film sourozenecké dvojice Arnauda a Jean-Marie Larrieuových angažovaně nazvaný Poslední dnové světa (Les derniers jours du monde) je moderní dystopií z pláží letoviska Biarritze a španělských měst. Hlavně zpočátku připomíná hitchockovský styl sladce zneklidňujících, hypnotizujících obrazů, které skrývají zločiny a lidské obsese. Dále už je zklamáním.
Robinson Laborde (Mathieu Amalric) obchází bezděčně kavárny, vede oduševnělé řeči s milenkou svého otce Ombeline (Catherine Frot) a do kuchařky (na světě dochází papír) se vypisuje z bolestných vzpomínek na mladou míšenskou prostitutku, kvůli níž opustil ženu i propadl zoufalství - to když mu naráz zmizela. Z nebe padá divný popel, z vodovodu teče žlutá voda, v podzemí vybuchují bomby a po pobřeží se šíří nákaza. Ovšem Robinson se vydává na bláhovou odyseu, aby ještě naposledy spatřil svého „Pátka“ - dívku s chlapeckým šarmem Laetitiu (Omahrya Mota).
Samo sebou to končí lazaretskými scénami umírajících, algoritmem mizení lidí a ohňostrojem katastrofy, která je natolik "ujetá", až se jí nechce ani věřit. Autoři se snažili říct, že člověk dopustí zničení světa, protože už nedovede být sám šťastný. Lépe řečeno vše by z fleku zničil, jen aby ještě prožil okamžik štěstí... My jsme v katastrofě, katastrofa je v nás, jak by zazpívala Hegerová.
Film ale také ukazuje, jak už si dovedeme melodramatizovat i konec naší civilizace a zánik lidské rasy. A co více, v takové banalitě je nám docela dobře.
Co s tím? Co se dá dělat? Aspoň já vyrazím na první ruský anime, který vznikl skřížením socialistického realismu, japonské techniky animace a žánru mockumentary. Podepsaná je pod tím průkopnická trojice Yoshiharu Ashino, Aljoša Klimov a Miša Shpritsová. Výsledné dílo vypovídá o 2. světové válce, která se nerozhodovala jenom na bojišti u Stalingradu, ale ve skutečnosti také na poli černé magie. Pionýrka Nadja musí se svou jednotkou zesnulých kamarádů zachránit svět proti nacistům a duchu Barona Von Wolff, který padl ve 13. století v bitvě na Něvském jezeře. Vždyť věděli jste třeba, že sovětští vědci projektovali první sputniky na cestu do říše mrtvých?