Hlavní obsah

Přijde kůň do baru? Marek Toman nad knihou Davida Grossmana

Právo, Marek Toman, SALON

Odvyprávět vtip není nic jednoduchého. Tedy odvyprávět ho tak, aby se v něm řeklo opravdu vše, a hlavně aby – a tady se dostáváme do oblasti magie – zabral.

Foto: Michaela Říhová, ČTK

David Grossman na pražském veletrhu Svět knihy

Článek

Izraelský spisovatel David Grossman, host pražského veletrhu Svět knihy, se ve svém nejnovějším románu Přijde kůň do baru (přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Mladá fronta 2018) pokusil o něco podobného, ale na úplně jiné úrovni. Zachytil totiž vtipkování románově, což je ještě složitější disciplína. A zároveň napsal napínavou, strhující a emočně hlubokou prózu.

V úvodu se ocitáme na stand-up vystoupení obstarožního komika Dova Grünsteina, neboli Dovíka, jak sám sebe tituluje, kdesi v malém izraelském městě. Dovík zprvu rozhodně nevzbuzuje důvěru. Přihlouplým, prvoplánovým, pokleslým žertováním se pokouší bavit nesourodou sešlost návštěvníků, z nichž se však ponenáhlu stávají jeho zajatci. Poměrně brzy jim totiž začne docházet, že je Dovík trapný záměrně – a že ten sešlý, nejistý bavič, který se na scéně tluče do obličeje a vůbec podezřele vypadává z role, mluví o něčem, co oni možná ani nechtějí slyšet.

Přesně to se honí hlavou i někdejšímu soudci nejvyššího soudu, jenž se ocitl v penzi, protože útočil „na prolhané nebo arogantní svědky, na obžalované, kteří svým obětem prováděli ohavnosti, a na jejich obhájce, kteří si se svými klienty nezadali… chyba byla říct jednomu mediálně známému obhájci s dobrými konexemi, že ho považuje za lidský odpad“. Jeho rozsudky byly zkrátka „moc peprné a systém je nezkousl“. A Dovík bývalého soudce pozval, aby posoudil i jeho šou.

Mezi oběma muži leží příběh, který společně prožili v dětství. A dětství, jak vědí čtenáři Grossmanových knih, je rezervoárem citlivosti – a právě proto také krutosti. Dovík s bývalým soudcem ještě jako kluci zažili situaci, kdy museli volit mezi zradou a věrností, přátelstvím a šikanou, vstřícností a mučením. A ta situace se teď vrací na scénu. Doslova.

Proud Dovíkových vtipů je úmorný – Grossman ovšem zachycuje i reakce stále zoufalejšího publika. V přímém přenosu sledujeme chování anonymních diváků, asi jako kdybychom měli možnost zahlédnout skutečné tváře za příspěvky v internetových diskusích. Grossman přitom nebohé návštěvníky prapodivného stand-upu nezesměšňuje ani neponižuje. Nechává náznakem nahlédnout do jejich osobností, ve zkratce napovídá, co si s sebou asi nesou životem.

Tempo se neustále stupňuje, atmosféra houstne, napětí roste – a to především ve čtenářově mysli. Román Přijde kůň do baru je vlastně takovým mrazivým thrillerem natočeným čtenářovýma očima.

A o čem že všechny ty vtipy jsou? Inu, správný humor jde k jádru věci, no ne? A pěkně tvrdě. Na dřeň. Takhle by to řekl sám Dovík. Publikum – i čtenář – se baví, než mu dojde, že se tady vlastně žertuje o smrti. Je to humor černý až běda, podmalovaný židovskou zkušeností se smrtí ve velkém. Kniha by snad mohla posloužit všem, kdo uvažují nad tím, co je Izrael za zemi a proč se Izraelci chovají, jak se chovají – žádné generalizace tu ale nenajdete. Grossman je mistrem ve vystižení individuálního osudu.

Bylo by nefér prozrazovat, kam se děj dále ubírá, ale lze popsat Grossmanův styl. Zatímco v předchozích knihách – jako Viz láska nebo Žena prchá před zprávou – si liboval v mnohovrstevnatém, opulentním vyprávění proplétajícím několik rovin, tady ubral na záběru a nabral na zacílení. Přijde kůň do baru je v zásadě temná detektivka bez trestného činu, zato s přeludnou, ale zároveň průzračnou atmosférou. Snobského ani sentimentálního v té knize není nic – mezi těmito zrádnými póly text rychle proběhne kupředu.

A rovněž časově román funguje jaksi „dopředu“. Minulost je daná, to nejhorší se nám teprve stane.

V izraelské realitě je jedním z nejdrásavějších pocitů vědomí, že vaše dítě může přijít během vojenské služby o život. David Grossman o tom psal v románu Žena prchá před zprávou. Hlavní hrdinka se v něm vydá na bláhové, patetické a dojemné pěší putování po Izraeli, aby nebyla k zastižení, pokud by jí takovou zprávu přišli sdělit. Takto chce smlouvat s osudem. David Grossman ještě svou prózu nedokončil, když podobnou zprávu dostal i on sám. Jeho dvacetiletý syn Uri zahynul, když byl jeho tank zasažen střelou vyslanou hnutím Hizballáh v posledních dnech izraelsko-libanonské války v roce 2006. Grossman vyzval dva dny předtím k uzavření příměří.

Slova jsou tady jaksi příliš lehká – je ale zřejmé, že i kniha Přijde kůň do baru se této zkušenosti nejvyšší ztráty dotýká. Krátce řečeno, jde o psaní navzdory smrti. A rozhodnutí angažovat jako hlavní postavu pokleslého komika je klíčové. Veškerá proslavená působivost „židovského“ humoru je zde předvedena, zvážena a zůstává jen to podstatné: svíravé vědomí jedinečnosti lidských vztahů. Ze vztahů jsme utkáni – to je poselství Dovíka, jeho dávného přítele soudce i Davida Grossmana.

Mimochodem, anekdoty vyřčené při Dovíkově stand-upu si jistě užijete, protože Grossman je vyprávět opravdu umí. Kromě té o koni, který přijde do baru. Ta zůstane jako jediná nedopovězená – přeruší ji dětská ukolébavka…

David Grossman

David Grossman Přijde kůň do baru

David Grossman Přijde kůň do baru Přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.

Mladá fronta

Foto: archív nakladatelství Mladá fronta

David Grossman: Přijde kůň do baru

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám