Hlavní obsah

Předat klíče kněžkám. Kateřina Čopjaková píše o dlouho očekávaném románu Kateřiny Tučkové

Právo, Kateřina Čopjaková, SALON

Deset let uteklo, než v těchto dnech v nakladatelství Host vyšla další, čtvrtá próza Kateřiny Tučkové nazvaná Bílá Voda.

Foto: Zuzana Lazarová

Kateřina Tučková

Článek

A není se čemu divit, obsáhlý román viny a útěchy je zatím nejambicióznějším projektem jednačtyřicetileté spisovatelky, která umí z moderních dějin vysochat bestsellery. V nich dává hlas ženám vytlačeným na okraj, jejichž osudy inspirují dodnes. Avšak tentokrát jde autorce o víc: na základech nespravedlivě opomíjeného utrpení řeholnic vystavět pevný argument pro emancipaci žen v katolické církvi. Těžký úkol pro literaturu.

Zatímco likvidace mužských řádů a věznění kněží zakotvily v obecném povědomí a mají své hrdiny jako Josefa Toufara nebo Josefa Zvěřinu, jejichž životy jsou tématem bádání i umění, na ženy nesoucí svůj kříž až do konce se spíše zapomnělo.

„Akce Ř“, jak likvidaci ženských řádů v roce 1950 pojmenovaly tajné služby, následovala po „Akci K“, kdy byli perzekvováni členové mužských řeholí, a je popisována coby ta méně brutální a méně útrpná.

S touto tradičně druhou rolí „druhého pohlaví“ se Tučková zjevně nesmířila a vytvořila hrdinku inspirovanou jednak Ludmilou Javorovou, ženou vysvěcenou v roce 1970 v rámci Podzemní církve na kněze, a také statečnou anonymní řeholnicí, která se v roce 1954 odmítla zúčastnit voleb pro svůj otevřený nesouhlas s komunistickým režimem.

Foto: archiv nakladatelství Host

Kateřina Tučková: Bílá Voda

Právě je cituje na první stránce románu společně s vizionářským biskupem Felixem Mariou Davídkem, který byl přesvědčen, že v těžkých časech musí církev otevírat cestu k naději, třeba i prostřednictvím svěcení žen.

Hrdinky z knihovny

Tak se zrodila Evarista, vonící růžemi a tabákem, s ďolíčky ve tvářích, skoupá na slovo, ale když už promluví, její řeč je vždy pevná a přímá. Zvláštní hlavní hrdinka, která nevypráví, jakkoli je přítomna, ale o níž vyprávějí všechny další postavy. Její obraz coby siroty vychované v útulně kláštera, kde ji už coby novicku zastihl komunistický převrat a následná internace do Bílé Vody, se sice postupně rozšiřuje, avšak na jasných konturách nezískává. Evarista zůstává zastřená mlhou historek o svých skutcích, které sama nijak nekomentuje.

Když ji na začátku příběhu potkává alkoholička Lena přijíždějící do kláštera na zotavenou po pokusu o sebevraždu, vidí jen drobnou svéráznou stařenu, o níž nemá valné mínění. A velmi podobně jako autorčina předchozí hrdinka Dora Idesová pátrala po bohyních kolem obce Žítkové, pouští se Lena do odkrývání minulosti svérázného ženského společenství přebývajícího ve zpustlém klášteře slezských Sudet.

Povídky do karantény. Kateřina Tučková: Cesta

SALON

Jestliže Dora byla zvídavá etnoložka, pak Lena je vyhořelá reportérka, ve které se navzdory tragickým rodinným událostem opět probudí novinářská intuice, a kroky obou hrdinek míří od nesdílných pamětníků za pravdou archivů a knihoven.

Za nepatetické podání příběhu Žítkovských bohyň, kterého se prodalo přes sto padesát tisíc výtisků a byl přeložen do dvaceti jazyků, byla Tučková recenzenty převážně chválena. Námět čerpající z regionální lidové spirituality mohl lehce skončit v pasti laciné ezoteriky, té se ale autorka vyhnula díky civilnímu stylu psaní a kreativnímu začlenění faktů. Vyprávění obohatila o citace z diplomové práce hlavní hrdinky, která obsahovala skutečné informace, zároveň ale stále byla organickou součástí fikčního světa románu.

Tehdy si za to u některých badatelů vysloužila nařčení z ohýbání historie, ve skutečnosti spíše vytěžila žánr historického románu, který často nepřehledně slévá fakta s fabulací a někdy pak bývá nesprávně přijímán jako zcela pravdivý výklad dějinných událostí a osobností.

Foto: Zuzana Lazarová

Kateřina Tučková

Na základě stejného postupu komponuje Tučková román i tentokrát. Příběh zahušťuje parafrázemi nejrůznějších úředních spisů, dobovými zprávami z tisku, fiktivní korespondencí i citacemi z autentických archiválií. Když se k tomu připočtou ještě dvě dějové linie, první zachycující Lenino pátrání v současnosti a druhá líčící útrpnou minulost řádových sester prostřednictvím deníku matky představené, a dále epizodní kapitoly vedlejších postav, nazvané evangelia, vzniká opravdu košatá kompozice. Ostatně sama Tučková v rozhovorech přiznává, že se jí jednotlivé narativní roviny podařilo splést až napotřetí a dvě předchozí verze románu musela z velké části opustit.

Sloupek Kateřiny Tučkové: Dvojí metr v umění

SALON

Takový postup umožňuje čtenáře seriálově napínat a zpomalovat ve čtení, půjčuje si z detektivního žánru, když navádí k dedukování možných rozuzlení. Musí být ale umně i originálně napsaný, jinak k odhalení dojde příliš brzy a nutkání pokračovat ve čtení se vytrácí. Bohužel přesně to se v Bílé Vodě občas stává a zahušťování narativních rovin působí spíš účelově (přináší mnoho střípků informací), než účelně (neskládá živý obraz dějin).

Schémata bolesti

Zároveň dochází v téměř sedmisetstránkové knize k určitému paradoxu – postavy zůstávají psychologicky nevykreslené, jako kdyby na ně kvůli záplavě „dokumentů“ nevybyly prostor ani energie.

Zvlášť tím trpí postava Leny. Mapa jejího bolestiplného života se sice postupně zaplňuje, smrt dítěte matku pochopitelně krutě zasáhne a vztah s rodiči je zásadní, ale ke čtyřicetileté ženě a k porozumění jejímu jednání i následnému smíření čtenáře nepřibližuje.

Podobné je to s Tobií, matkou představenou a autorkou deníku, která je poslední z ústřední trojice hrdinek. Ta také až skrze prožité utrpení nalézá svůj úděl – kronikářky a administrátorky kláštera.

Pořád věřím v sílu argumentů. Kateřina Tučková o své divadelní hře Vitka i festivalu Meeting Brno

SALON

Všechna ta traumata mateřství, sexualizovaného i domácího násilí se v postavách poněkud automaticky skládají a jejich duševní vývoj se zdá být zcela v područí učebnic psychologie.

Tedy až do chvíle, kdy potkají Evaristu, k níž jsou nešťastníci a nešťastnice přitahováni magnetickou silou. V jejím pojetí katolické víry není hříšníka, před kterým by zavřela bránu kláštera, natož své srdce. Součástí komunity se může stát mladá žena, která podstoupila interrupci, i bývalá sadistická bachařka. Obroda řádu Anežčiných panen probíhá zezdola díky polepšeným zločincům, vyléčeným narkomanům a jinak týraným duším a stává se zázrakem navzdory nevraživému (převážně mužskému) okolí i rigidní katolické církvi.

Příběh vrcholí v křesťanské utopii za horami, kde se díky nezměrné empatii kněžky Evaristy každému dostane druhé (i další) šance.

Foto: archiv Kateřiny Čopjakové

Kateřina Čopjaková je literární kritička.

Proč ona sama není psychologicky prokreslenou hrdinkou, naopak dává smysl stále více, stejně jako to, proč o jejích skutcích mluví především jiní. Nejpozději ve chvíli, kdy začne krvácet ze stigmat, zvedat vítr a způsobovat vichřice. Historický román tady slouží k popsání života, mučení, zázraků a smrti světice; co na tom, že ji církev neuznává, pro své okolí se stala příkladem hodným následování.

Legenda o sv. Evaristě

Ačkoli lze Bílé Vodě vytknout různé jednotlivosti, sem tam i kýč či přepálenost, bylo by nespravedlivé nevšimnout si, že zde autorka vykročila ze své komfortní zóny. Knihu nelze ani odzívat coby součást „hostovské školy“, tedy čtení od ženy pro ženy, které se sice dobře prodává, ale podle mnohých kritiků nedosahuje vysokých literárních kvalit, a není potřeba mu tudíž věnovat větší pozornost.

Lidé se tady nechtějí o nic dělit, říká Kateřina Tučková, která spolupořádá festival Meeting Brno

SALON

Tučková mohla pohodlně napsat vyprávění prvoplánově těžící z utrpení řádových sester a exotiky odlehlého kraje, namísto toho se rozhodla pro docela divoký tanec mezi Umbertem Ecem a Danem Brownem a z dějin učinila projekční plátno pro své feministické a křesťanské ideje.

Historické pramínky a přítoky, nehledě na meandry, kterými je provedla, nakonec slila v řeku, román-legendu. Řečeno slovy Evaristy: „Co neexistuje a mělo by, tomu je třeba vytvořit cestu.“

A přesně o to se Tučková zasadila: být jako spisovatelka nápomocná při předání moci klíčů druhé polovině lidstva a obrodit víru i dodat naději tam, kde skomírá.

Reklama

Související témata:

Související články

Kateřina Tučková: Na rozhraní dvou světů

Kateřina Tučková (1980) debutovala novelou Montespaniáda (2006), v roce 2009 vydala román Vyhnání Gerty Schnirch, za který obdržela cenu čtenářů v rámci...

Výběr článků

Načítám