Petr Kratochvíl: Nic než národ, nic než firma? Tragédie střední Evropy dnes

Přesně takto interpretoval střední Evropu Milan Kundera a jeho pojetí se stalo východiskem prakticky všech vlivných úvah o současnosti tohoto „prostoru“. Pro Kunderu je střední Evropa oblastí kulturního kvasu spojeného s nebývalou etnickou, náboženskou i politickou pluralitou. V novější verzi mentální mapy, v posledním čtvrtstoletí, je pak střední Evropa charakterizována doháněním Západu, které zpomalují přetrvávající problémy postkomunismu. Geografie je v obou případech určována ideově: Rakousko v kunderovském pojetí střední Evropou snadno být může, v postkomunistickém nikoliv.

Tyto dvě dominantní interpretace střední Evropy nejsou protikladné, vycházejí ze stejných pozic. Zaprvé: obě popisují situaci, která je jenom zidealizovanou vzpomínkou, zcenzurovanou kolektivní pamětí. Střední Evropu osmdesátých let popisovala Kunderova retuš stejně nedostatečně, jako současnou střední Evropu definuje postkomunismus. Skutečně se někdo domnívá, že vysvětlení dnešní středoevropské společenské situace můžeme redukovat na čtvrt století staré události?

Zadruhé: obě výše nastíněná pojetí jsou nikoliv neutrálním popisem střední Evropy, ale pokusem zbavit středoevropského intelektuála viny za potíže, v nichž se region nachází.

Ano, život v normalizačním Československu byl šedý a neradostný, ale za to za všechno mohl onen orientální despota, únosce a jeho velkoruská agrese; Češi, Slováci, Maďaři a Poláci jsou jen nešťastnými oběťmi.

Stejně tak lze dnes odkazem na postkomunistickou situaci s pokrčením ramen zdůvodnit, a tím i neutralizovat, fakticky cokoliv: korupci, přetrvávající platové rozdíly mezi muži a ženami nebo pohrdání ochranou přírody. Rádi přitom zapomínáme, že v postkomunistickém Rumunsku jsou platové rozdíly mezi muži a ženami několikanásobně menší nebo že postkomunistické Polsko se v žebříčku vnímání korupce loni umístilo o téměř dvacet míst před Českou republikou.

Třetím a snad nejpodstatnějším společným rysem obou pojetí je konceptualizace střední Evropy v distinkci vůči Západu. Teze o dohánění Západu, o prohnilém Bruselu, ale vůbec nejjasněji heslo o návratu do Evropy jsou dokladem toho, že se středoevropské společnosti jako součást Západu vlastně necítí. Nedávné volební heslo ODS Patříme na Západ, ne na Východ dává smysl právě jen tehdy, pokud součástí Západu ve společenském vědomí nejsme. Jen stěží by takové heslo bylo použitelné například ve Francii, v Británii nebo v sousedním Rakousku.

Západ hraje ve středoevropském vnímání roli ideové zkratky, v tomto případě zkratky pro liberální demokracii. Problém nastává ve chvíli, kdy se taková ideová zkratka hroutí. Orbánovské autoritářství či polský nacionální konzervativismus jsou v určitém slova smyslu v pořádku, zapadají do místních i západních očekávání spojených s „nevyspělou“ postkomunistickou střední Evropou. Trumpovo antiliberální tažení či vzedmutí xenofobního nacionalismu v Británii ale představují šok. Mizí-li Západ, mizí i naše jednoduché výmluvy, jež nám Středoevropanům umožňovaly čekat na další generaci, která již nebude „postkomunistická“.

Obě dominantní pojetí střední Evropy jsou tedy nakonec chybná a škodlivá: staví na až neúnosně zjednodušené a zidealizované minulosti, líčí region jako oběť vnějších dějinných procesů a reifikují rozdílnost mezi Západem a střední Evropou.

Rozdíly mezi postkomunistickou střední Evropou a Západem ve skutečnosti nejsou tak velké, jak naše sebemrskačské interpretace tvrdí. V našich Zemanech a Orbánech se neprojevuje zaostávání střední Evropy. Naopak, středoevropský xenofobní a antiliberální populismus je avantgardou, předvojem populismu západoevropského. Bonmot, že je prezident Zeman českým Trumpem, není zase tak velkou nadsázkou. Nejeden občan či občanka ČR jistě nevěřícně sledovali, jak Trump takřka přesně opakuje Zemanovy kroky, počínaje agresivními útoky proti médiím přes obscénní vulgarismy a sympatie vůči silným vůdcům a konče neschopností přiznat vlastní omyl.

Situace ve střední Evropě tak je především lokálním projevem globálních otřesů, specifickou, ale zcela jistě západní odpovědí na oslabenou legitimitu liberální demokracie. Pokud má středoevropská frustrace místní kořeny, pak jsou to kořeny, které zasadil právě kunderovský mýtus návratu.

Řetězec únos–návrat–splynutí vyvolal ve Středoevropanech včetně autora tohoto článku coby optimistického gymnazisty naději, že devadesátými léty dějiny opravdu končí. Současný populismus je – jak již bylo popsáno jinde – odpovědí na tento mýtus a jeho kolaps. Odpovědí na mýtus obecně liberální: Když se budete snažit, budete žít šťastně a spokojeně až do smrti, ale současně i na mýtus specificky středoevropský, na sliby devadesátých let, že se návrat do Evropy projeví v brzkém dorovnání české a německé životní úrovně – oba se ukázaly jako směšné. Návrat do Evropy se podařil, ale pouze na její periferii, a to jak z hlediska ekonomického, tak z hlediska vnímané kulturní asymetrie.

Pokud tedy dnes střední Evropu něco charakterizuje, je to její ambivalence. Na straně jedné je zmítána touhou po přijetí a po respektu, ba dokonce po asimilaci – nechceme jenom, abychom byli stejně bohatí jako Švédové nebo Francouzi, chceme, aby si nás s nimi ostatní pletli. Na straně druhé ale Západem Středoevropan pohrdá. Dává okázale najevo, jak je mu Západ s jeho korektností, respektem vůči sexuálním menšinám a vůbec s jeho dekadencí odporný.

Není náhodou, že právě Švédsko nebo Německo, které vizi multikulturního, genderově vyváženého, zkrátka obecně vyspělého světa v očích Středoevropanů naplňují nejvíce, jsou teď v českém prostředí v souvislosti s přijímáním uprchlíků nejvíce očerňovány.

Vlny ritualizovaného odporu vůči Angele Merkelové, které se českým veřejným prostorem neustále přelévají, nepochopíme, neuvědomíme-li si, že německá kancléřka ztělesňuje to, po čem střední Evropa nejvíce touží: Východoevropanku, která překročila nepřekročitelné a úspěšně se transformovala v prototyp západní ženy. Její otevřenost vůči uprchlíkům je vnímána nejen jako projev naivity, ale zejména jako provokace. Není proto překvapivé, že je kancléřka právě ve střední Evropě objektem hluboké nenávisti.

Je paradoxní, že stav mysli Středoevropana připomíná v řadě ohledů ruské dilema – v Rusku je rozpolcenost mezi západní modernizací a autochtonním vývojem podobně výrazná. Právě tato podobnost je jádrem jinak nepochopitelné přitažlivosti Ruska v našem regionu.

Rusko je země zkorumpovaná, nedemokratická a ekonomicky nepříliš úspěšná. Zároveň je to ale země, která ústy svých představitelů ambivalenci prozápadní versus protizápadní alespoň rétoricky odstranila. Pro prezidenta Putina je Rusko skutečným nositelem hodnot křesťanské civilizace, naproti tomu Západ propadl dekadenci a je odsouzen k zániku. Nikoliv tedy už hamletovská otázka dohánět, či nedohánět, ale naprostý obrat: Západ by se měl Ruskem inspirovat.

Tak radikální reorientace veřejné debaty je ve střední Evropě nemyslitelná (snad s výjimkou privatizačního mesianismu devadesátých let), a právě proto je Rusko u části veřejnosti tolik oblíbené.

Středoevropská frustrace je ale o to intenzivnější, že naplnění zdejší touhy, onen mytický návrat do Evropy, zjevně již mělo nastat. Symbolicky se tak sice se vstupem do NATO a ještě více se vstupem do Evropské unie stalo, ale vnější znaky nejsou doprovázeny ani ekonomickou rovností, ani pocitem respektu ze strany západních zemí. Střední Evropa se ocitá v opravdu periferním postavení. Na Západu ekonomicky i bezpečnostně závisí, ale zároveň až do Orbánova příchodu nedokázala učinit putinovský obrat. Orbánem a Kaczyńským prováděná konzervativní revoluce je tak stejnou měrou západní reakcí na krizi liberalismu jako periferním vyjádřením odporu vůči dominanci centra.

Odpovědí na neuskutečněný konec dějin, který v našem kontextu ztělesňoval návrat do Evropy, je regres k idealizované minulosti. Zklamala-li budoucnost, stává se zdánlivě neotřesitelnou jistotou minulost. Idealizace minulosti není ovšem jen nevinnou kompenzační strategií, má mimořádně explozivní politický potenciál. Paradox takřka psychoanalytický – potlačené nemizí, naopak emocionálně zesílí a stává se hlavní podprahovou zprávou, kterou jeho politizace přináší.

Není náhodou, že důsledkem britské kampaně k brexitu je nárůst rasismu. Rasismu, jehož bylo britské impérium – v Africe, v Indii i jinde – předním nositelem. Stejně tak není překvapivé, že důsledkem českého euroskepticismu, byť formálně sebeliberálnějšího, je protiuprchlická morální panika. Tato panika je o to silnější, oč méně uprchlíků v ČR skutečně je. Čím imaginárnější nepřítel, tím hlubší i opravdovější nenávist vůči němu – není totiž zbytečně komplikována tím, že pekař na rohu je původem Syřan a majitelkou restaurace v naší ulici je Ukrajinka.

Nejpodstatnější otázkou zůstává, jak na nacionalistický populismus, který posiluje napříč západním světem, reagovat. Nabízejí se dvě základní možnosti: adaptace a rezistence.

Adaptace je odpověď, kterou si zvolila nezanedbatelná část evropského politického mainstreamu a která se stala naprosto dominantní v našem regionu.

Britští konzervativci se přizpůsobují napodobováním Nigela Farage a jeho UKIP tak dlouho, až jsou jejich pozice od pozic UKIP fakticky nerozlišitelné. François Fillon začal pod dojmem úspěchu Marine Le Penové označovat francouzské koloniální výboje za „kulturní výměnu“, za niž se není třeba stydět. Strategii adaptace vděčí za vítězství v nedávných nizozemských volbách Mark Rutte. V našem regionu bychom příkladů takového napodobování našli ještě mnohem více – Fidesz a Jobbik, SMER a Kotlebova Ľudová strana, ODS a Úsvit či Svobodní, ČSSD a KSČM…

Ačkoliv strategie adaptace vede k oslabení radikálnějších hnutí na okraji politického spektra a k zachování voličské přízně pro největší strany, daní je posun celého spektra k extrémním pozicím. Obhajovat přijetí uprchlíků se právě z tohoto důvodu v ČR, na Slovensku či v Maďarsku rovná politické sebevraždě.

Pozice, které byly ještě před krizí součástí hlavního proudu, jsou dnes tabu. Naopak pozice dříve nepřijatelné, jako rozlišování uprchlíků podle náboženského vyznání, které je v rozporu se vším, na čem liberální demokracie stojí, se dnes jeví jako obecně přijatelné.

Druhou strategií je rezistence. Ta spočívá v odmítnutí nacionalismu a v setrvání na fundamentálních liberálních hodnotách. Strategii rezistence zvolilo ovšem pouze velmi omezené množství politických aktérů – Emmanuel Macron ve Francii či Alexander Van der Bellen v Rakousku. Ve středoevropském prostředí je rezistence politickými elitami vnímána jako naivní a politicky neprozřetelná. Strany, jež tuto strategii přijaly za svou, jsou v očích ostatních politiků odstrašujícím příkladem.

Jedinými skutečnými zastánci strategie rezistence jsou tak dnes ekonomičtí aktéři. Liberální hodnoty otevřenosti, multikulturní plurality a přeshraničních transakcí všeho druhu jsou proto obhajovány pouze utilitaristicky, s odkazem na ekonomický užitek. Nejvýrazněji se na odpor proti snaze prezidenta Trumpa omezit migraci staví firmy jako Google, Apple či Microsoft. V kampani před britským referendem neměli zastánci setrvání Británie v EU fakticky žádné jiné argumenty než argumenty ekonomické a proti brexitu nejostřeji protestovali globální ekonomičtí giganti.

Nelehká volba pro humanisticky smýšlející: buď budou stát na straně nacionálních konzervativců, jejichž cílem není nic menšího než obnova autoritářského, neliberálního státu spojená s odstraněním výdobytků západních demokracií posledních padesáti let včetně evropské integrace. Anebo se přidají k tažení nadnárodních firem, které otevřenost, svobodu a erozi státních hranic hájí, ale pro které jsou tyto hodnoty pouze nástrojem na generování zisku. Nástrojem, jehož se ve jménu zisku mohou stejně snadno kdykoliv vzdát.

Totéž dilema známe ze středoevropského, a ještě výrazněji českého prostředí. Dominantní je parlamentní blok politických stran, které dnes při nejlepší vůli za liberální považovat nelze – ČSSD, KSČM, Úsvit či ODS – a které se postupně čím dál výrazněji přiklánějí k národně konzervativní pozici. Jako liberální se vedle upadající TOP 09 profiluje pouze hnutí ANO Andreje Babiše, hnutí, jehož cílem je ovšem řídit stát jako firmu, a jehož víra v liberálnědemokratické hodnoty je tedy nanejvýš pochybná, jak koneckonců dobře ukazují skandály, v nichž se Babiš poslední týdny zmítá.

ANO se snaží legitimizovat liberálnědemokratický stát prostřednictvím ekonomického úspěchu, ostatní strany prostřednictvím nacionalistického regresu. Obě strategie jsou krátkozraké a z hlediska dlouhodobého přežití liberální demokracie zničující, protože obě vedou přes hybridní formy k autoritářství.

Třetí varianta – skutečně politicky, nikoliv ekonomicky a utilitárně založená rezistence vůči konzervativní revoluci – se prozatím nenabízí. Otázka, před kterou dnes každý Středoevropan stojí, je tedy nakonec tragicky prostá: Budeme bojovat společně s korporacemi proti nacionálně konzervativnímu státu, nebo společně s nacionalisty proti státu jako korporaci? Polsko a Maďarsko, zdá se, již svou odpověď daly. Česká republika je na řadě.

Za podněty pro sepsání tohoto textu vděčím plodným diskusím s Pavlem Baršou a Jakubem Eberlem.