Hlavní obsah

Petr Fischer: Švankmajerova hra života

Právo, Petr Fischer, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Surrealismus zřejmě už nikdy nebude mít takovou společenskou sílu jako na začátku 20. století. V mnoha ohledech se těkavému dnešku může jevit dokonce až rigidně, v jednotlivých výkonech ale pořád stojí za pozornost, zvláště když se imaginativní síla spojí s moderní technologií, jakou je film.

Hmyz trailerVideo: CinemArt

 
Článek

Dobře je to vidět na nejnovějším snímku českého klasika surreálné tvorby Jana Švankmajera Hmyz, který je jakousi případovou dekonstrukcí filmu a surrealismu zároveň, přestože autor skrze tento účel rozebírá, ba cupuje slavnou hru bratří Čapků Ze života hmyzu.

Švankmajer si dělá své filmy hlavně pro sebe. Srovnává se tím se silami, které ho celoživotně vnitřně pudí (proto jsou také jeho snímky pořád stylově „stejné“). A zároveň snad přece jen i trochu věří, že to v kině bude někoho zajímat. Mohlo by, mělo, protože to, co Švankmajer předvádí, je jakási imaginativní analýza a syntéza, kterou denně podstupuje každý z nás, i když si to třeba neuvědomujeme. Zvířecí alegorie sourozenců Čapkových z roku 1922, která měla být sofistikovanou společenskou kritikou, se pod Švankmajerovýma rukama proměňuje ve „hru života“, v níž se odhalují různé strategie útěku, skrývání, slabosti, ale také falešného, inscenovaného, divadelního heroismu a české „zaprděnosti“, o niž tu jde především.

K ní ostatně patří už to, že se v kině – coby měšťáckém vynálezu, kde se promítají produkty z „továrny na sny“ – skutečné vnitřnosti dění, natožpak vnitřnosti filmu nikdy neukazují. Iluze mají zůstat iluzemi, viz druhý, idealistický a optimistický konec hry bratří Čapků, který leží Švankmajerovi v žaludku, protože byl příznačně dodělaný ve chvíli, kdy se lídrům nové republiky zdála hra příliš kritická a pesimistická.

Švankmajer naopak všechny iluze filmové inscenace odhaluje, což se metaforicky přenáší i na „scénu života“, která je, tak jako v řadě jiných režisérových snímků, umístěna do vnitřku budovy – do divadla. Převrací se tu freudovský stereotyp, kdy je dům symbolem vědomého Já; u Švankmajera je to prostor nevědomí, v němž, podobně jako ve filmu, je v jisté logice možné skoro vše. Závěrečné jásavé vyběhnutí do skutečného života radostného, až budovatelského všedního dne (je jedno, zda se buduje socialismus či kapitalismus) je pak třeba číst jako „převrácený platonismus“. Skutečný život není v otevřeném světelném prostoru společnosti, tam se naopak hraje to nejhorší divadlo a promítají ty nejděsivější falešné stíny; život je naopak v přízračné jeskyni, v zákrutech domu, kde se nízké setkává s vysokým, hnusné s krásným, živé s rozkladným a mrtvým, simulace s opravdovostí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava.

V otevřenosti tohoto gesta je také největší revolučnost či angažovanost Švankmajerova Hmyzu. Nestačí totiž jen říct, že „imaginace JE revoluce“, je třeba dodat, že je to vždy také překračování ustavených hranic. Švankmajer je nebourá, nýbrž zviditelňuje, abychom si sami mohli říct, zda je chceme nechat vládnout, nebo stále radostně tančit na jejich hrobech.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám