Hlavní obsah
Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava. Foto: archív Petra Fischera

Ještě před devíti lety se v České televizi s plnou vážností probíralo, zda lze využívat záběry vytvořené mimo záznam, tedy mimo dohodnutý rozhovor, a zda je takové chování etické. Šlo tehdy o slavnou rozcvičku prezidenta Václava Klause před novoročním projevem odvysílanou v pořadu 168 hodin. ČT se za tuto „vtipnou schválnost“ omluvila a přislíbila, že už tak činit nebude. Dramaturgyně pořadu byla dokonce za tento etický přešlap finančně postižena.

Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava. Foto: archív Petra Fischera
Petr Fischer: Politika v ofsajdu

Dnes je zveřejňování záběrů mimo záznam (Okamura sprostě nadává na novináře, protože si myslí, že kamera neběží; vtipy a drsné poznámky před tiskovou konferencí, kdy se ještě nejede živě; záznamy z neveřejných jednání; nahrávky skrytou nebo „náhodně“ zapnutou kamerou; rozhovory v zákulisí nabírané ukrytým diktafonem) pomalu mediálním standardem, a dokonce novinářskou strategií, kdy jde o to chytnout politika jaksi „mimo hru“, kde se odhalí ve své otevřené lidskosti, která obvykle není v souladu s jeho veřejným obrazem. Otázkou zůstává, čí je to ofsajd – zda politiků, nebo médií. A zda se při všeobecné shodě na takovém postupu dá o nějakém ofsajdu ještě hovořit.

Politika zřejmě už není naplňováním specifické veřejné role, ze které se běžně vystupuje, ale stala se něčím, z čeho vystoupit nelze. Ani v restauraci či na toaletě. „Mimo záznam“, mimo veřejný diskurz, už není nic. Třeba to tak skutečně je a společnost chce vidět politiky mimo roli, v politickém ofsajdu, případně doma v kuchyni, protože cézura mezi soukromým a veřejným již neexistuje. Pak je ale načase do takového ofsajdu pravidelně vystavovat i ty, kteří politiky na scéně svlékají a kteří mají nakonec tu nejsilnější zbraň – poslední slovo při střihu.

Klausova devět let stará prezidentská rozcvička byla ještě něčím jako brechtovským zcizujícím efektem v politice, vtipnou vložkou, jež nenarušila kvalitu politického vystoupení. Jakkoliv již tenkrát bylo zřejmé, že tato hlava státu ve druhém volebním období ztrácí na důvěře, a zveřejnění jejích prostných cviků zjevně souviselo se snižováním Klausovy prezidentské autority. Dnešní praxi lovu na ofsajdy politiků už ale za zcizující efekt považovat nelze. Zcizuje se při ní totiž celá politická scéna, celé (politické) divadlo, a to možná ani Brecht nechtěl.

Bude to jistě smělá a snadno napadnutelná teze, ale s odstupem devíti let lze myslím říct, že stále častější praskání nepsané dohody o rozdílu mezi hrou „na záznam“ a hrou „mimo záznam“, které jistě souvisí i s demokratizací nahrávacích technologií, je výrazem praskání celé politické scény, praskání společenské smlouvy, které cítíme, prožíváme a nevíme, jak z něho ven. Jen není jisté, zda praskání gentlemanských dohod mezi médii a politiky ve věci zveřejňování hry v politickém ofsajdu je jednou z příčin tohoto fenoménu pozdní doby či jen jeho dalším symptomem. Jinak řečeno: zda se zveřejňováním vtipných i méně vtipných záznamů „mimo hru“ nedostala mimo hru i celá politika.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků