Článek
Tuto bajku cituje německá novinářka a ochranářka Elli H. Radingerová (1951) ve svém mezinárodním bestselleru Moudrost vlků. Ovšem ona sama se rozhodla jít na to jinak a na základě mnohaletého pozorování vlčích smeček v amerických národních parcích nám přiblížila život a chování vlků tak, abychom na ně nezapomínali.
„Můj úmysl při psaní knihy byl ukázat, že vlci nejsou monstra, za jaká jsou tak často považováni. Ráda bych dosáhla toho, aby se jim dostalo lepšího porozumění, a tím pádem i většího přijetí,“ říká autorka v krátkém korespondenčním rozhovoru pro Salon.
Protože se kniha zabývá soužitím vlků a lidí a protože se vlci vracejí také do českých hor, nejdřív se ptám na stížnosti některých tuzemských farmářů, že jim vlci navzdory bezpečnostním opatřením zabíjejí ovce.
„V Německu se jako nejúčinnější ukázala ochrana dobytka pomocí elektrických plotů a ovčáckých psů,“ odpovídá autorka. „Když se někde vlkům podařilo proniknout do ohrad, bylo to většinou způsobeno nekvalitním plotem. Nezapomínejme, že vlci ozdravují ekosystém, odstraňují z něj stará a nemocná zvířata. A v Sasku, kde u nás vlci žijí nejdéle, se vytvořila zdravá a stabilní vlčí populace.“
Důležité je také její varování, že vlci chovaní v zajetí v zoologických zahradách obvykle nemají šťastný život. Proti čemu by se tedy návštěvníci zoo měli bouřit?
„Žádná zoo na světě nedokáže poskytnout vlkům podmínky, jaké skutečně potřebují. Ale vlčí výběhy by měly mít alespoň toto: dostatečnou velikost, skrýše a útočiště, vodní nádrž a možnost hrabat nory. Smečky chované v zajetí by měly být malé, sterilizované, ošetřovatelé by měli dobře znát jejich rodinnou hierarchii, a především jejich společenské chování – takzvaný vlk omega, který bývá ostatními napadán, musí být okamžitě přesunut do samostatného výběhu.“
Soužití člověka a vlka je však pochopitelně mnohem starší, vlastně odvěké – v knize se dočteme o koevoluci vlků a pravěkých lidí.
„Popisuji tam například, jak se lidské tlupy od vlčích smeček naučily lovit,“ vysvětluje Radingerová. „Samostatnou stránkou této teorie je role žen – to ony zřejmě začaly s ochočováním vlků a jejich proměnou v psy. Domestikace krav nebo ovcí probíhala až později, takže mléko k výživě vlčích štěňat mohlo pocházet jedině z ženských prsů. Musela to tedy být žena, kdo se jednoho dne ujal malého vlčete; možná proto, že měla přebytek mléka, nebo se jí zželelo opuštěného, bezbranného mláděte. Tak začala domestikace zvířat.“
Evoluční biologie nás učí, že všechno, co zvířata dělají, je nějak prospěšné jim nebo jejich genům. Ale Radingerová popisuje třeba situace, kdy si dospělí vlci hrají jako štěňata a vypadá to, že prostě prožívají radost ze života. Jsou tedy ve vlčím chování tajemství, která se nám ještě nepodařilo odhalit?
„Dnes už víme, že ne všechno, co zvířata dělají, musí mít evoluční význam. Někdy dělají věci, které se jim prostě chce dělat. A rozhodně ano, vlci mi svým chováním často dokázali, že prožívají ryzí radost ze života. Bylo by příliš troufalé tvrdit, že jsem jim porozuměla úplně. I po všech těch letech, co je pozoruji, mě vždycky dokážou překvapit. Jsem člověk, ne vlk, a chci, aby si svá poslední tajemství uchovali.“
A proč vlastně mají vlci v lidové tradici tak špatnou pověst? Autorka ve své knize odkazuje také k evolučnímu psychologovi Haraldu A. Eulerovi, který tvrdí, že strach z vlků (ale i pavouků či hadů) máme ukotvený v genech…
„Neptejte se mě, proč se bojím koní, nikdy jsem s nimi neměla žádnou špatnou zkušenost,“ popisuje svůj vlastní strach Radingerová. „Zkrátka jsem vyrůstala se psy, a ne s koňmi. Předpokládám, že se vždycky bojíme toho, co neznáme.“
„Nejsme roboti“
V popisech vlčího chování je Radingerová nedostižná, spornější jsou ovšem závěry, které z toho vyvozuje. Z vlků bychom si totiž prý všichni měli vzít příklad – v čem, to napovídají už názvy jednotlivých kapitol: Význam rodiny, Vést podle vlčího principu, Síla žen, Moudrost stáří či Umění komunikace… Biolog a filosof Stanislav Komárek by zřejmě namítl, že člověk v přírodě hledá hlavně to, co potřebuje najít – říká se tomu sociomorfní modelování. Ostatně kromě rodinné soudržnosti, přátelství či úcty ke stáří pozorovala autorka třeba i vyhlazovací válku mezi dvěma smečkami.
„Vlci jsou vysoce společenští, inteligentní tvorové a v mnoha ohledech se chovají jako lidé, tak proč by mělo být špatné brát si je za příklad?“ reaguje na námitku Radingerová. „Moje popisy jsou založené na bezmála třiceti letech pozorování a samozřejmě i na mých vlastních životních zkušenostech – je mi 67 let, takže jsem nějaké nasbírala. A ano, když pozorujeme přírodu, vkládáme do toho samozřejmě svou vlastní interpretaci; nejsme roboti. Když chcete ukázat, že vlci nejsou monstra, prostě na to musíte jít přes emoce.“
Spíš než rady, jak lépe a morálněji žít, mi však z četby Moudrosti vlků utkví závěrečná věta předposlední kapitoly nazvané O lidech a vlcích: „Až když akceptujeme přírodu ve všech jejích odstínech, zjistíme, že ji v podstatě už dávno nosíme v srdci.“
Elli H. Radingerová
Elli H. Radingerová Moudrost vlků
Elli H. Radingerová Moudrost vlků Přeložil Tomáš Dimter
Mladá fronta
Elli H. Radingerová: Moudrost vlků
