Hlavní obsah
Bohumil Kartous Foto: Petr Hloušek, Právo

O idiocii nadbytku. Rozhovor s odborníkem na vzdělávání Bohumilem Kartousem

Bohumil Kartous (1977) se dlouhodobě zabývá problematikou vzdělávání, komunikace, médií či technologií. Sumou jeho bádání je kniha No Future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?, kterou loni vydalo nakladatelství 65. pole.

Bohumil Kartous Foto: Petr Hloušek, Právo
O idiocii nadbytku. Rozhovor s odborníkem na vzdělávání Bohumilem Kartousem

Jaký vliv má koronakrize na české školství? Může urychlit jeho digitalizaci?

Je to nečekané experimentální období. Když alespoň na chvíli necháme stranou přímá rizika i kolaterální škody, jež koronavirová pandemie způsobuje a o nichž i se vší vědeckou kapacitou máme dosud k dispozici spíše jen dohady, ve vzdělávání došlo k pozoruhodnému jevu. To, co se nepodařilo za všech dosavadních vlád na poli digitalizace, podařilo se během pár týdnů nouzového stavu a bez zásadního přispění systému, bez managementu. Jen na základě nutné potřeby vypořádat se s výjimečnými podmínkami, které přineslo uzavření škol, a individuální vůle učitelů.

V podstatě okamžitě se ukázalo, že v českých školách jsou učitelé, kteří si poradí a s dostupným hardwarovým i softwarovým vybavením otevřou virtuální třídy. Jednodušší roli mají pochopitelně střední školy a druhé stupně škol základních, nicméně existují skvělé příklady učitelů, kteří dokázali vytvořit „školu 4.0“ v podstatě přes noc i pro děti na prvním stupni. Samozřejmě za nemalého úsilí.

Měli bychom si ovšem klást otázku, proč se v tomto ukazuje tak propastný rozdíl mezi jednotlivými učiteli a školami. To, co popisuju, totiž nebyl standard. Ptejme se, jak docílit, aby bylo ve školách více silných osobností, které se nenadálou změnou nenechají paralyzovat, ale dokážou z ní těžit.

Kromě velmi různé kvality jednotlivých učitelů a škol odhalila koronakrize, zdá se, i rozdíly mezi možnostmi odlišně sociálně postavených rodin.

Na začátku digitalizace existovala představa, že tato nová dimenze lidského bytí pomůže srovnávat sociální rozdíly, že pomůže k demokratizaci. Ukazuje se, že je to naopak. Ve virtuálním světě jsou pasti, do kterých se nejsnáze chytí právě ti bezprizorní. Digitální třída v době nouze je dostupná pouze dětem, které mají počítač a stabilní připojení k internetu z domova. Kolik je dětí, které v době zavřených škol strádají mnohonásobnou deprivací, nevíme. Nikdo se o to dlouhodobě nezajímá. Žijeme v idiocii nadbytku, zároveň ale i v době zvyšující se nedostupnosti měnícího se standardu života.

Stav vzdělávání u nás srovnáváte například s Finskem.

Ve Finsku se lze nepochybně inspirovat v řízení vzdělávacího systému, ve výběru a přípravě učitelů, ve způsobu, jak inovace přecházejí systematickým způsobem do vzdělávací praxe, v tom, jak designovat kurikulární reformu. Podobnými vzory pro nás mohou být i další skandinávské země, Kanada nebo Nový Zéland.

Základní škola Hovorčovice, květen 2020

Foto: Ondřej Deml, ČTK

Ono se to dokonce děje, nemálo českých učitelů či ředitelů už dlouho jezdí sbírat rozumy do zahraničí. Výsledkem je, že na svých školách leccos progresivně kutají. Na systémové úrovni to ale paradoxně způsobuje zmíněné rozevírání nůžek kvality poskytovaného vzdělávání. Vedle těchto ostrovů pozitivní deviace totiž existuje majorita škol, které stále reprodukují obsah a pedagogický přístup 20. století, často i doby před rokem 1989.

Vezměte si jen přístup k chybě jako hlavnímu principu učení. Totalita se vůči chybám, tedy porušení kódu, staví přísně restriktivně, neboť větší množství odchylek může vést k erozi hegemonie. A i dnes v českých školách často platí, že za chyby se trestá, což vede velkou část dětí k brzké pasivitě. Taková pasivita pak z dlouhodobého hlediska ústí do rigidního způsobu uvažování, které se zastaví před problémem, k němuž nemá připraveno naučené řešení.

Skandinávci k chybě přistupují jinak, využívají jejího potenciálu a staví na ní svou prokazatelnou inovativnost. Jenže to podstatné, co je k tomu vede, je jejich sociální soudržnost. Díky ní vidí dál a jednají ve společném zájmu. To by měla být hlavní inspirace pro českou občanskou společnost.

V knížce píšete, „jak naivní byla představa, že v československé a poté v české společnosti je možné jednoduše nastolit demokracii, když půl století předtím žila česká společnost podrobena dvěma totalitním režimům“. Můžeme se i dnes odvolávat na dědictví totalitarismu, když se tuzemské procesy směřující podle mnohých k iliberální demokracii odehrávají i v západním světě?

Problém určitě nespočívá pouze v minulosti, nicméně posttotalitní společnosti střední a východní Evropy mají na co navazovat a v diskurzu se to výrazně projevuje. Zatímco v západních demokraciích lze sledovat změny trajektorie politického vývoje v posledních řekněme deseti letech, kdy se v různých zemích daří i nedaří udržovat populisty na periferii politiky, středoevropské země vlastně bojují o pojetí demokracie nepřetržitě od roku 1989. Přičemž v posledních letech je ona iliberální tendence velmi patrná napříč celým visegrádským prostorem.

Spojuje se v něm jistý sentiment po minulosti s novým fenoménem rostoucí nejistoty, která vede k revizi hodnot shrnutých v Listině základních práv a svobod. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy se z reprezentantů totalitní minulosti stávají zastánci konzervativních hodnot, bojující proti slaměným strašákům multikulturalismu, LGBT a rovnosti práv bez ohledu na etnickou či náboženskou příslušnost.

Čemu připisujete současné rozdělení západních společností? Socioekonomickým důvodům a nerovnostem, anebo třeba vlivu internetu a sociálních sítí?

Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, nedávno překvapivě přiznal, že sociální sítě polarizují společnost globálně. V české společnosti se zmíněné spodní proudy minulosti doplňují s rolí virtuálna v rozkladu diskurzu a uzavírání velké části společnosti do bludných komor ozvěn. Zuckerberg dobře ví, že algoritmus Facebooku, stejně jako algoritmy Googlu či YouTube, tento fenomén posilují. Vždy jde ale o souběh s dalšími faktory. Podívejte se, jakou „renesanci“ zažívá nacismus v Brazílii. Spodní proudy uvolněné Bolsonarem a do toho kyberprostorové blouznění. V některých zemích je určitě důležitá i socioekonomická nerovnost. Logicky čím větší je, tím větší problémy lze očekávat.

V knížce zmiňujete seniory, kteří sdílí řetězové maily plné hoaxů paradoxně proto, aby „byli bráni vážně“. Jak překlenout tuhle propast mezi generacemi v éře, „kdy penetrace internetem dosáhla naprosté většiny obyvatelstva“?

Jsem skeptický: některé generace jsou už ztracené, neboť rychlost individuální a sociální adaptace prostě ani trochu nestačí technologickému „hyperloopu“. Do značné míry jsme závislí na tom, zda se podaří dotlačit technologické obry k odpovědnosti za informace, jimž poskytují prostor a distribuční kanály. Z hlediska střednědobého je nutné, aby vzaly společenské elity vážně ten konflikt o diskurz, který se v kyberprostoru odehrává, a začaly aktivně vystupovat proti dezinformacím. Nedávno jsme spustili kampaň Nelež, která cílí na korporace a instituce, aby neinzerovaly na dezinformačních webech a přijaly to jako součást své společenské odpovědnosti. Z dlouhodobého hlediska je nutné posílit vzdělávání směrem k informační gramotnosti. Začít je třeba u učitelů, mnohdy obětí kyberchaosu.

Jak se dnes vlastně jako společnost máme?

Je zřejmé, že část lidstva udělala za poslední desetiletí obrovský skok ve smyslu zajištění svých základních potřeb. Ještě moje babička jako malá trpěla hlady. Dnes tleskáme adolescentním youtuberům, kteří jdou do fastfoodu, objednají si všechno, co je v nabídce, a pak se smějí lidem v Somálsku. Idiocie nadbytku.

Bohumil Kartous

Foto: Petr Hloušek, Právo

Evolučně jsme nastaveni na nedostatek, s nadbytkem se neumíme vyrovnat. A už vůbec ne s přebytkem syceným virtuální dimenzí. Tento stav způsobuje ochabování svalů i mozků, rozhodovací paralýzu a nepochybně i další rozdělování společnosti. Vrstva těch, kdo budou schopni těžit z výhod fyzicko-virtuální existence a připravit na to i své děti, se bude vzdalovat od těch, kteří budou pouhými oběťmi či budou zcela závislí na virtualitě.

Nedávno vyšel v New York Times znepokojivý text o tom, že staří osamělí lidé jsou už dnes často citově závislí na avatarovi, jenž s nimi hovoří skrze tablet. Lidský dotek, lidská přítomnost se pro mnohé stávají nedosažitelnými.

Jaké konkrétní kroky bychom tak měli podniknout v tuzemském školství?

Stále totéž, co Česko už mnoho let nedělá. Z dlouhodobého hlediska je nutné navýšit veřejné investice do vzdělávání a směrovat je do motivace, výběru a přípravy učitelů. Bohužel dosavadní resumé z koronavirové krize zní „Dukovany, jedenatřicet přehrad a plavební kanál Dunaj-Odra-Labe“. To je zoufalá cesta k druhořadosti i neudržitelnosti. Po nás potopa, nebo spíše poušť, s ohledem na hrozbu sucha. Toho skutečného i nedostatku životodárné „tekutiny“ jménem inovace, nutné k budoucímu ekonomickému a společenskému životu.

Z krátkodobého hlediska je pak potřeba proměnit klíčové zkoušky a celkově hodnocení ve školách. To jsou impulsy, které mohou i v tak velkém systému způsobit relativně rychlé změny k lepšímu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků