Hlavní obsah

Nevěřte vlastním očím, říká historička umění Milena Bartlová

Právo, Tereza Šimůnková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Životním tématem přední historičky umění Mileny Bartlové (1958) je středověk. Loni vydala v nakladatelství Argo knihu Skutečná přítomnost. Středověké umění mezi ikonou a virtuální realitou. Nezabývá se vývojem středověkého malířství, ale tím, jak se mu my dnes pokoušíme porozumět. Analogií se současností nalézá víc než dost.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Milena Bartlová

Článek

Jak jste se k tomu svému životnímu tématu dostala?

Původně jsem se chtěla věnovat 19. století, tématům jako symbolismus, historismus a novogotika v malířství, to se však u nás v sedmdesátých letech ještě moc nedělalo. Druhým směrem mého zájmu bylo byzantské umění a ikony. Jenže jsem tehdy nesměla nikam vycestovat, a to ani do Sovětského svazu, a tak jsem sklouzla ke středověku. Víte, ve středověku lidé daleko víc trpěli hladem, nemocemi a zimou, ale byli svobodní. Situace, že existujete jen tehdy, máte-li kousek papíru, který vám vydal nějaký úředník, byla pro středověkého člověka naprosto nepředstavitelná. Existuju přece tím, co na tomto světě dělám. Nebo vůbec představa státních hranic… Samozřejmě že když se člověk pohyboval Evropou, procházel územími pod ochranou různých pánů, ale to neznamenalo, že tu hranici překročit nesmí!

Středověk ale není zrovna synonymem svobody.

Středověk se v obecném povědomí ztotožňuje s temnotou, primitivností, hrubostí a krutostí. Ano, všechny tyto rysy obsahoval. Ale to ještě neznamená, že bychom tu společnost měli označovat za temný protiklad naší světlé. Nezapomeňme, že naše historické vědomí je pořád určováno historiografií 19. století, kdy historici bojovali proti feudálnímu systému, který ještě pořád ohrožoval dosud neukotvenou buržoazní společnost. Naše vnímání středověku je příkladem psychologického mechanismu projekce. Promítáme do něj to, co nechceme vidět sami na sobě. Zároveň ale také ideál, kterému sami nemůžeme dostát, jako je ideální zbožnost. V tehdejší kultuře jsou jistě rysy, které nám připadají naprosto nesvobodné, především to, že naprostá většina lidí někomu patřila. Na druhé straně to ale znamenalo, že je ten někdo ochraňoval. Prastará představa šlechty nebo vládce spočívala především v tom, že pánem je ten, kdo má tolik moci, aby mohl ochránit ostatní před bezprávím. Býti vládcem bývala především služba.

Kde vidíte přímou spojnici mezi dneškem a středověkem?

Myslím, že určitá podobnost je v zacházení s písmem a obrazem jako s komunikačními prostředky. Před prosazením knihtisku dominovalo auditivní vnímání a vizuální komunikace. Na přelomu 15. a 16. století je vystřídal text. Dnes se důraz opět přesouvá až nečekaně rychle k poslechu a především k obrazu. Proto má smysl se zabývat středověkou kulturou, která nám dlouho připadala cizí. Donedávna jsme si nedovedli představit, že by obraz mohl mít větší nebo aspoň stejnou pravdu jako text. Což si dnes budeme muset začít připouštět a klást si otázky, do jaké míry jsou obrazy pravé a pravdivé. Přesně ty otázky, které si kladl i středověk.

Denně na nás útočí stovky obrazů – vizuálních sdělení – a pravdivý není žádný. Všechno to jsou reklamy.

Proto se musíme naučit nevěřit „pravdě“, kterou vidíme před sebou, a dívat se na obraz kriticky. Zatímco kritika textu má za sebou mnoho let kultivace, kritika obrazu se teprve prosazuje. U reklamy je podstatné emocionální působení. Celá středověká teorie založená na aristotelské psychologii vycházela z toho, že obraz ovlivňuje člověka daleko účinněji než slova, což se dnes velmi komplikovanými neuropsychologickými výzkumy částečně potvrzuje.

S postupující převahou obrazu nad textem opouštíme racio, přičemž se do bezprostřednosti, intuitivnosti a vícerozměrovosti vizuálního vnímání dají schovat silné mocenské nástroje právě proto, že společnost dnes neumí vnímat obrazy kriticky. To, co považujeme za platné, očekáváme jen v textu. Podprahovou reklamu nám promítnou tak krátce, že si naše vědomá mysl ani neuvědomí, že jsme ji viděli, přesto na nás ale působí. Ano, je to nelegální, ale víte, kolik nelegálních věcí se dá obejít, když máte dost peněz?

Anebo sledování dnes už všudypřítomnými kamerami jako ve filmu Minority Report. Představme si, že někdo ze záznamu odvodí, že hodláme spáchat zločin – a zasáhne předem. Tohle se naprosto reálně připravuje, ve Spojených státech samozřejmě, kde takto chtějí na letištích filtrovat potenciální teroristy. Vyvinuli standardní psychologické testy s přesnou definicí, jaké obličejové rysy má člověk, který je nervózní. Tyto lidi hodlají vytipovat a doufejme, že dřív, než je zastřelí, budou zkoumat, jestli jsou ve stresu z letu, nebo protože mají na těle bombu. Ale už všechny archaické kultury věděly, že vytváření obrazů tváře člověka je potenciálně nebezpečné. Stále v sobě neseme spoustu velmi archaických postojů, názorů, přístupů, kterých si vůbec nejsme vědomi. Protože jsme vyrostli v naší kultuře pyšné na to, že je nejlepší, zatímco všechno ostatní bylo hloupé a k ničemu. Středověk má výhodu, že je věkem středu. Ještě v něm žilo leccos z toho starého, ale zároveň už z našeho dnešního nového, a tím pádem nám může zprostředkovat naše archaické dědictví způsobem, který je pro nás přijatelnější.

V jakém smyslu zkoumal pravost obrazů středověk?

Zajímalo je, zda a jak je možné vytvořit obraz Ježíše Krista. Podle křesťanského učení je zároveň celý Bůh i celý člověk. Zachytit podobu člověka umíme. Ale jak zachytit podobu Boha? Bible tvrdí, že to nejde. Takže výsledek může být buď polovičatý, nebo nám bude tvrdit, že zachycuje i tu božskou část, jenže tím pádem bude nepravdivý. Zavede nás na scestí. Dnes můžeme podobnou výtku vznést vůči zobrazení v lékařském, soudním nebo policejním kontextu. Když vám technika špatně zobrazí vnitřnosti, může vás to stát život. Když bude váš portrét v policejním či soudním kontextu zaměněn za cizí, může vás to stát život. Středověká filosofie a teologie obrazu se těmito otázkami zabývala neuvěřitelně detailně a pečlivě. Vdnešní filosofii nic podobného téměř nenajdeme. A to především proto, že jsme v osvícenství obrazy klasifikovali jako umění a umění je přece nadstavba. Třešnička na dortu. Nic podstatného.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Milena Bartlová

Co je posvátným obrazem dneška? Rodinka s jogurtem, křivka HDP?

Museli bychom se zeptat, jaké je náboženství dneška. Ekonomika? To nesdílím. Myslím si, že ekonomika je kult dneška. Já jsem tedy religionistka-amatérka, ale souhlasím s tím, že jakmile se náboženská energie člověka vztáhne k nelegitimnímu cíli, je to jenom modloslužba, ne náboženství. Nevěřím, že ekonomika dává transcendenci. To, že největší domy ve městech jsou banky, poukazuje na to, kam lidi promítají svou potřebu přesahu, ale podle mého mínění by se to nemělo nazývat náboženstvím, protože náboženství znamená, že i k nám odtamtud něco přichází. Mimochodem výrok o tom, že největší budovy jsou banky a že to něco vypovídá o nás, je přesný příklad vizuální kritiky: dívám se a z toho vyčtu, jak věci ve skutečnosti jsou.

Jak se jako specialistka na středověké umění díváte na všudypřítomné portréty politiků?

Dokud byl prezidentem Havel, visel ve všech třídách a úředních prostorách jeho portrét. S nástupem Klause toto mnozí zrušili a zjistilo se, že na to není žádný předpis, že je to jenom tradice. Prezident na stěně je typický příklad velmi archaického modelu. Proč se tam věší? Aby na vás panovník mohl osobně dohlížet. A to může jen díky představě, že je v portrétu nějak přítomen.

Plakáty z předvolebních kampaní jsou něco podobného. Nejoblíbenější činností je poškozovat je. My jsme se dostali do úplně kocourkovské situace, kdy je člověk odsouzen za velmi nevinnou, téměř intelektuální formu poškození, tedy přimalování tykadel a učinění Brouka Pytlíka z Ivana Langra. Když se na to podíváme z hlediska vizuální kritiky, Roman Smetana jenom zviditelnil, co si stejně všichni mysleli. Proč se Langer a jeho manželka tak strašně urazili? Protože byli zesměšněni. Kdyby mu přimalovali královskou korunu, jistě by si nestěžovali. Být připodobněn k Brouku Pytlíkovi je český kulturní kód a dál už se nemusí nic dodávat. Proto si myslím, že rozsudek byl protiprávní. Jestliže někdo vyvěsí svůj portrét jako předvolební plakát, tuto formu komunikace předpokládá. O poškození soukromého majetku vůbec nemůže být řeč. Volební plakát není z definice soukromý majetek. Možná když si ho Langer pověsí doma v obýváku, ale na ulici je určen k veřejné komunikaci. A to přesně udělal Roman Smetana, zapojil se do vizuální komunikace. Ale daleko běžnější je poškozování plakátů tím, že dotyčnému přimalujete kníry nebo začerníte zuby. Mám takový dojem, že jeden z důvodů, proč politici přešli na bilboardy, je, že na ně nedosáhnete.

Přemýšlela jste někdy, jak reagují dnešní školáci na Maroldovo panorama bitvy u Lipan?

To by mě hodně zajímalo! Proměnu vztahu k virtuální realitě pozoruju sama na sobě. V osmdesátých letech natočili první verzi Souboje Titánů. Film jsem viděla v jediném kině v Praze, které mělo extra široké plátno, a přesně si pamatuju, jak jsem to neuvěřitelně prožívala. Triky Karla Zemana už byly pasé, ale tohle bylo ono! Pustit si to dneska, všechny simulace prokouknete a možná by vám to přišlo směšné. Nedávno natočili novou verzi, ale na tu už jsem nešla. Protože je příliš dokonalá. Když se dnes dívám na Karla Zemana, už nevadí, že triky jsou staré. Už fungují jako analogie k Verneovým románům a poskytnou prostor pro imaginaci. Kdežto soudobá sofistikovaná triková animace naše vnímání naprosto pohltí amy ji cítíme jako virtuální realitu. Předpokládám, že za dvacet let se to zase posune. Vždy jde o to, aby obraz nechával prostor pro naši vnitřní imaginaci, protože to je moment, kdy se jeho vnímání stane naším osobním, individualizovaným prožitkem. Protože imaginace je jenom moje. Problémem virtuální reality je, že se snaží být pořád detailnější. To by mě zajímalo, kde se to v lidech bere, proč mají pořád potřebu prokazovat, že dokážou udělat rukama fikci.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám