Článek
Řadu let byla v podstatě jedinou překladatelkou české literatury do hebrejštiny Ruth Bondy. Izraelským čtenářům představila Kunderu či Hrabala.
Legenda praví, že Bondy četla knížku Milana Kundery přeloženou z francouzštiny, viděla tam místo Růženky Rózu a řekla to nakladateli. A on na to – tak dobře, od teď to budeš dělat ty… Překládá stále, nedávno převedla do hebrejštiny Válku s mloky a Knihu apokryfů od Karla Čapka.
Znáte se?
Několikrát jsem byl u ní doma v Izraeli na návštěvě, potkali jsme se i tady v Praze. Musím ale říct, že nejsme nejlepší přátelé. Podle mě si zvykla na postavení jediné překladatelky z češtiny – a najednou jsem se objevil já. Navíc jsem deset let působil jako literární kritik a o jejích překladech jsem nemohl napsat to nejlepší; občas dělá chyby. Podle mě třeba nepochopila, o co v Knize apokryfů Čapkovi šlo. Ale já jsem čapkolog…
Jak se stane Izraelec čapkologem?
Začal jsem studovat světovou literaturu a českou jsem si zvlášť oblíbil. Když se mi do ruky dostal Zahradníkův rok v angličtině, zaujalo mě, jak poutavě a živě umí Čapek psát o obyčejných věcech, a chtěl jsem si ho přečíst v originále. Měl jsem štěstí, že na univerzitě v Tel Avivu zrovna pracoval Čech David Hron. Ještě se dvěma dalšími studenty, kteří měli české předky, nás učil řeč. Potom jsem třikrát získal stipendium na Karlově univerzitě. Původně jsem chtěl o Čapkovi psát v kontextu myšlení Gillese Deleuze, protože si myslím, že vše, co tento francouzský filosof říkal, napsal český spisovatel už o šedesát let dříve, ale nakonec jsem svou diplomovou práci postavil na Čapkově pojetí pravdy. Letos vyšel v nakladatelství Carmel můj první překlad jeho knihy, Kritiky slov. Představoval jsem ji na únorovém knižním veletrhu v Jeruzalémě a měla skvělé ohlasy.
V Jeruzalémě jste předloni představil také překlad Topolovy knihy Kloktat dehet.
Tu vydalo nakladatelství Achuzat Bajit. Před třemi čtyřmi lety mi zavolali, že na ni koupili práva, ale podle Bondy se nedá přeložit. Já byl tehdy spokojený s tím, že o knihách jenom píšu, ale nakonec jsem souhlasil. Přeložil jsem i Topolovu poslední novelu Chladnou zemí, která má v Izraeli vyjít letos.
Takže se Topol dá převést do hebrejštiny?
Ano, ale těžko – práce na jednom titulu mi zabrala rok, což není zrovna krátká doba.
Musel jste kvůli něčemu kontaktovat autora?
U první knihy mě to ani nenapadlo. Vše jsem vyřešil sám nebo s českými kamarády. Když jsme se poprvé sešli, Jáchym mi řekl, že je vděčný, že jsem ho jako jediný překladatel neotravoval. Tak jsem se dozvěděl, že je na to zvyklý, a když jsem dělal Chladnou zemí, nějaké otázky jsem mu poslal. Jáchym ale skoro vždycky řekl, že si tam můžu dát, co chci. On je hodný.
Jáchym Topol na snímku s Cenou Jaroslava Seiferta
Jak jste překládal český slang? Nebo ho má i hebrejština?
Má, ale skoro všechno v něm pochází z arabštiny nebo jidiš, a to k Topolovi nesedí. Velmi často jsem si nad jeho slovy a větami zkoušel představit, jak by je řekla moje babička. Pocházela z Polska a v hebrejštině dělala chyby… Občas jsem taky musel vymyslet nové slovo.
Což asi nebylo tak násilné, protože ivrit se stále vyvíjí a novotvary vznikají často a živelně.
Je to tak, ale musíte vycházet z mluvnických pravidel, novotvary by měly taky dávat smysl a dobře znít. Obávám se, že jsem nad Topolem žádného „robota“ nevyseděl.
Jaké měla ta kniha ohlasy?
U kritiků dobré, ale skoro nikdo jiný ji nečetl. Jáchym říkal, že stejně to má s většinou překladů.
Myslíte si, že takový Michal Viewegh by se prodával lépe? A co ostatní čeští autoři?
Vieweghovi už přeložila Bondy dokonce čtyři knihy. Vyšly sice v malém nakladatelství, ale v Izraeli jde o relativně populárního autora. Ovšem třeba Emila Hakla jsem nabízel několikrát a nikdo ho nechce, nevím proč. Stejně tak odmítli Balabána, což mě asi mrzí ještě víc, to je skutečně dobrá literatura.
Letos má vyjít také váš překlad Fuksova Spalovače mrtvol. Ten měl jakou genezi?
Doporučil jsem knihu největšímu nakladatelství v Izraeli Zmora-Bitan. Dvě recenzentky i jeho šéfredaktorka ji přečetly v angličtině a všechny byly nadšené: je to vynikající román, a ještě k tomu je o holocaustu, to mají v Izraeli rádi… Přál bych si, aby to byl bestseller. Vážně si myslím, že na to má. Vedoucí Českého centra v Tel Avivu Lukáš Přibyl chce u příležitosti vydání Spalovače mrtvol promítnout v místní cinematéce film, který v Izraeli ještě neuváděli, a vedle mě pozvat na prezentaci i jeho režiséra Juraje Herze.
Vypadá to, že jste v ráži. Co chystáte dál?
Ještě letos mají vyjít terezínské deníky Helgy Hoškové-Weissové a Michala Krause. Momentálně pracuji na překladu ukázky z Altschulovy metody Chaima Cigana. Doufám, že o ni nějaké nakladatelství projeví zájem. Mně se líbí, je tam mystika a vůbec všechno, co má v dobré knize být – a navíc ji napsal vrchní rabín.
Co říkáte výsledkům nedávných izraelských voleb?
Zůstanu v Česku.
Co je podle vás nejhorší na opětovném vítězství Benjamina Netanjahua?
Země se ještě víc uzavře do sebe. V ústavě stojí, že Izrael bude demokratickým židovským státem, ale v poslední době se víc a víc tlačí na to, aby byl židovským, ovšem už ne nutně demokratickým… Nežidovským nelegálním imigrantům z Afriky nastaly zlé časy. Zavírají je do vězení a pak posílají zpátky, což je nelidské hlavně s ohledem na to, že Izrael vznikl na troskách holocaustu.