Článek
Druhá část pak líčí příběh dvou mužů, vypravěče a jeho bratrance, kterým je oběma přes čtyřicet, mají pocit, že všechno vzdali příliš brzy a snadno, a chybí jim nepřítel i pořádné dobrodružství. Touhu po prožití něčeho napínavého a neopakovatelného umocňuje i obsah čtyř igelitek, jež si vypravěčův bratranec na začátku přinese coby svůj jediný majetek: jsou plné knížek Karla Maye. Šanci zažít něco výjimečného nakonec dostanou hrdinové z obou částí knížky, byť hranice mezi „těmi dobrými“ a „těmi zlými“ není tak snadno rozlišitelná jako ve vyprávěních o Vinnetouovi…
Postarší pánové z prvního příběhu překvapeně zjišťují, že stejně jako se během let změnili oni, proměnil se i „jejich“ estébák. Namísto krutého parchanta je tu najednou zamlklý člověk, který nemá kamarády ani rodinu. Rozhodnutí, že se s ním spřátelí proto, aby pak lépe odhalili jeho slabé místo, nakonec vede ke zpochybnění samotného práva na pomstu. Není ostatně tou nejhorší potupou svému trýzniteli odpustit? Na tomto místě je dobré poznamenat, že charaktery tří zestárlých mstitelů fungují o něco lépe než na papíře v již zmíněném filmu, který svým přirozeným charismatem táhne hlavně „dědek“ Vratislav Brabenec, legenda undergroundu, člen The Plastic People of the Universe a překvapivě dobrý herec. A člověka potěší i intertextuální pomrknutí: úlohu estébáka ztvárnil Jiří Lábus, tedy ten Lábus, který ve snímku Mimikry, jednom ze 30 případů majora Zemana, hraje karikaturu mladého Brabence. Téma spolknutí starých křivd tak dostává díky výběru představitelů další rozměr.
V hlavních rolích se představí (zleva) Jiří Vymětal, Vratislav Brabenec a Jožo Polievka.
Takto vystavěné dvě části knihy mají na první pohled jen málo společného, jejich propojení lze však číst jako mezigenerační dialog – zatímco „dědci“ mívali jasně vymezeného nepřítele, jejich „synové“ po někom takovém volají. Výsledkem je v obou případech rozčarování.
Z děl většiny současných českých prozaiků máme nutně podobný pocit jako hrdinové druhé části Göblovy knihy, že v těch našich zeměpisných délkách a šířkách nemáme nárok na pořádný příběh. Chybí nám velehory, schází nám moře a naše mírná pahorkatina působí jako příliš krotká kulisa pro mohutná pohnutí. Řada prozaiků tak raději volí jednu ze dvou nabízejících se cest – buď se jako Petra Soukupová vrhnou do vztahového mikrokosmu, nebo utečou za hranice, přičemž často jde o útěk barvitý, dobrodružný a napínavý, ale pořád je to útěk. Tady si za příklad můžeme vzít Martina Ryšavého nebo poslední knihy Šabacha a Urbana.
Na to se dá samozřejmě namítnout, že právě úniky nutí člověka zbystřit a nezabřednout do pohodlných myšlenkových kolejí. To je pravda. O cestování jako o intelektuálním dobrodružství psával třeba Winfried Georg Sebald. Jmenované české spisovatele však na rozdíl od něj samotný proces přemisťování příliš nezajímá. Své postavy rychle dopraví do cílové stanice, kde mohou konečně začít ty pořádné vzrušující historky.
Göblovi hrdinové si jsou ale schopni nakonec uvědomit, že z mayovek už vyrostli. Jejich život autor nevepsal do barvitých kulis stepí nebo multikulturních velkoměst – jsou pevně zasazeni v prostředí ulepené české hroudy. Možná tady nezažijí velký příběh, ale aspoň to zkusí. A když to nevyjde, namísto majestátního odcválání za horizont věcně pokrčí rameny a objednají si další pivo. A není to ani nudné, ani těžkopádné, jen možná o fous zádumčivější a o dva fousy uvěřitelnější.