Článek
Příběh Čtyř knih se odehrává v převýchovném táboře intelektuálů během voluntaristické hospodářské kampaně Velký skok (1958 až 1962) a následného zničujícího hladomoru, který připravil o život desítky miliónů lidí.
Realitu života v táboře zachycují čtyři vyprávění. První dvě patří Spisovateli. Ten svým prvním hlasem udává ostatní „zločince“ a druhým si zaznamenává události pro budoucí knihu. Třetí hlas patří dozorci – Dítěti, prostomyslnému mladíkovi, jenž bezmezně věří nadřízeným, do puntíku chce plnit jejich vůli a především být za to odměňován rudými květy, pěticípými hvězdami, diplomy a pozváními na schůze do krajského, provinčního a nakonec i hlavního města. V románu pláče, vzteká se, vyhrožuje… a rozzáří se mu oči, když jej nadřízení pohladí po hlavě – zkrátka se chová jako dítě. Svou verzi příběhu přitom pod vlivem prohlížení biblických komiksů vypráví jako příběh stvoření světa (založení převýchovného tábora), včetně ustavení desatera. Čtvrtý hlas patří dalšímu vězněnému – Učenci, který v závěru knihy předkládá teoretický esej o sisyfovském údělu.
Hlavním tématem je tu totiž především nesmyslná, nekonečná a namáhavá práce na poli či u tavicí pece, přičemž nakonec se vždy něco pokazí a dílo zůstane nedokončené, úroda je zničena, odměna není získána. Ale „ti nahoře“ přicházejí s novými sliby a příkazy – a „zločinci“ se opět pouštějí do práce.
Jen Lien-kche označuje své hrdiny oborem jejich činnosti – Hudba, Učenec, Pokus, Spisovatel, Lékařka, Náboženství. Autor tím naznačuje jejich význam pro společnost, očekává osobnosti mravně na výši. Postupně se ale ze symbolů klubou postavy z masa a kostí, které pod tíhou podmínek ustupují ze svých mravních principů a dělají vše pro uspokojení individuálních potřeb. Spisovatel bez skrupulí souhlasí s nabídkou, aby donášel na spoluvězně, a mohl tím pádem psát a zároveň se propsat k propuštění. Pokus věnuje veškerou energii tomu, aby vypátral smilníky, mohl je udat a být propuštěn, pak se zase soustředí na vypátrání toho, kdo smilníky udal dříve než on. Je tu i Hudba, která se prostituuje s nadřízenými výměnou za trochu jídla.
Jen Učenec je jiný. V době hladomoru se snaží spoluvězně povzbuzovat a zároveň jim nepřestává klást na srdce, aby nejedli lidské maso, neplýtvali lidskou krví na zalévání úrody, aby si uchovali aspoň ty základní mravní postoje.
Prostřednictvím Učence vyjadřuje Jen Lien-kche svůj názor na roli, kterou by ve společnosti měl zastávat intelektuál. V Číně byli vzdělanci po dva tisíce let nezbytnými poradci panovníků, jejich úlohou bylo pomáhat vytváření souladu ve společnosti, a tím udržovat obrovskou Říši středu v celku. Ještě významný spisovatel Lu Sün na počátku 20. století spatřoval v úsilí o zlepšení společenského uspořádání a lepší výkon státní moci jeden z úkolů intelektuála.
Mao Ce-tung ale význam intelektuálních elit pro společnost zpochybnil, neboť ty již – na rozdíl od císařských dob – odmítly být loajální a naopak jeho vládu (především prostřednictvím hnutí Sto květů) kritizovaly. Mao Ce-tung od svých předchůdců sice převzal pojetí panovnické role jako ústředního státního božstva. Ne však už ochotu nechat si poradit. Intelektuálové se tak stali prvními a hlavními kandidáty převýchovy.
Otřesně působivá je v tom směru scéna z románu, kdy jsou „zločinci“ nuceni zhlédnout divadelní představení, jehož hrdina-agronom, zpochybňující plány strany na výnosy pšenice, je odsouzen k smrti zastřelením. A nakonec je přímo před očima diváků, „zločinců“, skutečně, reálně zastřelen!
Učenec je jednoznačně kladným literárním hrdinou, jací už v naší době nejsou příliš častí. Sám zásadový, k jiným tolerantní. Přes všechna příkoří žije v souladu se svým svědomím. A přitom za slabost neodsuzuje ostatní. Vtomto je Učenec ideálem i pro autora samotného. Snáší pranýřování za milostný vztah s Hudbou, promíjí udavači Spisovateli, v době největšího hladu odmítá jíst lidské maso, ale současně chápe své hladovějící druhy. Ostatně i Jen Lien-kche – na rozdíl od čínských disidentů a zakazovaných spisovatelů, kteří se leckdy zalykají nenávistí ke svým méně bojovným kolegům – s pochopením mluví o těch čínských literátech, kteří ustupují cenzuře a nestaví se otevřeně proti režimu.
Jen Lien-kche se svou českou překladatelkou Zuzanou Li
Postavy Čtyř knih se ocitly v situaci, kterou v dějinách prošla řada generací kultur, národů, etnik či sociálních vrstev. Ať už v koncentračních či internačních táborech za druhé světové války, či při únosech a zotročování afrického obyvatelstva v 18. a 19. století. Ajako vždy, my, kteří jsme neprošli tou snahou o naprostou destrukci našeho lidství, znovu a znovu v teple svých domovů žasneme nad silou i zranitelností lidského ducha.
Učenec pevně odolává psychickému i fyzickému utrpení: jeho lidskost ustojí všechny zkoušky. Spisovatel je na jedné straně schopen se věnovat tomu, co považuje za své poslání – připravuje svou knihu, kde chce vylíčit vše, co zažil a čeho byl svědkem, ale na straně druhé je schopen ledasčeho, aby si uchoval naději na přežití, nebo snad i získal drobné výhody. Dítě plní to, co je mu předkládáno jako „správné“. Nepřemýšlí, nekritizuje, podřizuje se autoritě, respektuje hierarchii. Buďme rádi, že nejsme vystaveni podobným zkouškám.
Rozhovor s Jen Lien-kchem vyjde v internetovém Salonu už zítra, v pátek 20. prosince.