Článek
V katalogu Národní knihovny nalezneme pod heslem Cimrman, Jára (da) neuvěřitelných 135 odkazů. Víc jich má pouze Shakespeare. Katalog Divadelního ústavu Cimrmanovi připisuje autorství patnácti divadelních her, přičemž ani jedna z nich nebyla oficiálně stažena z repertoáru DJC. Zkratka DJC se stala samoznakem stojícím na úrovni TGM. V roce 2014 byl vydán reprezentativní komplet DVD se záznamem všech inscenací, které se zhusta objevují i v programu ČT.
Žádné jiné divadlo není tak zmapované. Žádné jiné v současnosti nedosahuje takové popularity. Přitom nejde o scénu, která by experimentovala a posunovala umělecké hranice. Na DJC přesto slyšíme s nastraženýma ušima. Zato SB nám neřekne dnes už nic. Ticho po pěšině. Přitom když DJC před padesáti lety vznikalo, byl SB, čili Samuel Beckett, v plném rozletu a jeho Čekání na Godota opanovalo divadla od Paříže po New York. Sic!
Jak sami stvořitelé Járy Cimrmana přiznávají, je DJC postaveno na jednom jediném základním fóru, na osobě (ne)existujícího, rozhodně však zneuznaného génia.
„Vynalezl jsem telefon.“ – „Teď, teď tu byl! Museli jste se potkat. Nějaký… Graham Bell.“
Tuhle hlášku z filmu Jára Cimrman ležící, spící ocituje v hospodě nebo na firemním večírku zpaměti snad každý. Češi Cimrmana vzali za svého. V knize Půlstoletí s Cimrmanem říká režisér Jiří Menzel: Jára Cimrman je něco, co nám můžou ostatní národy závidět. Svědčí o smyslu Čechů pro inteligentní humor. Který jiný národ dokáže zvolit jako svého nejlepšího velikána někoho, kdo vlastně vůbec neexistoval, stavět mu pomníky, citovat výroky?
Bohužel se ukazuje, že je to záležitost poněkud dvojsečná. Pokud by byly uznány všechny hlasy došlé do ankety Největší Čech, zvítězil by suverénně Cimrman. Pro srovnání – v německé obdobě předčil velikány Goetha nebo Beethovena kancléř Konrad Adenauer. Nahlédnuto z méně humorné strany je všenárodně adorovaný fenomén Cimrman zosobněním naší občanské a společenské nedospělosti.
Že jsme v televizní anketě svého Adenauera ani nehledali, by tak nevadilo. Ale stejně nedospěle jsme se postavili třeba i k příležitosti zvolit si přímo prezidenta. Hlasovat pro neexistujícího kandidáta ze zákona nelze, a tak na Facebooku spontánně vznikla iniciativa prosazující na Hrad do té doby apolitického hudebního skladatele a výtvarníka Vladimíra Franze. Rovněž tohle bylo postavené na fóru: Jak by se asi vyjímala jeho potetovaná tvář na známkách a nad školními katedrami?
Ha ha!
Cimrman se už dávno vymkl svým stvořitelům a žije si vlastním životem. Sám Zdeněk Svěrák přitom občanskou odpovědnost cítí velmi vyhraněně. V dopise Ladislavu Smoljakovi, v němž bilancuje fungování DJC od Smoljakova úmrtí a který tvoří páteř knížky Půlstoletí s Cimrmanem, mimo jiné píše: Při pohledu z nábřeží na Hradčany jsem si jednoho dne řekl – tak nám za Havlův vzorně uklizený stůl dosedne další zaměstnanec záhadného Prognostického ústavu, ty budeš reptat, ale nehneš proti tomu prstem. Spolu se synem Honzou a jeho přáteli od filmu jsme nabídli pomoc volebnímu štábu Karla Schwarzenberga. Kdybys žil, udělal bys to Ty, za to bych dal krk. Byl to Tvůj přítel a člověk Tvých názorů. Ber to tak, že jsem to vzal za Tebe. Kníže neměl moc šancí u národa uspět: šlechtic, boháč, emigrant, německé jméno, německá žena, mizerně artikulovaná čeština… Ale představ si, že se podařilo udělat z něj hlavního soupeře Miloše Zemana… Miloš zvítězil nad Karlem jen o prsa. Jak říkáme v Českém nebi Janu Husovi na uvítanou: Pravda vítězí, i když na čas poražena bývá. To abys věděl, že se v tom jiném druhu tmy nenudíme.
Za svého kantorského působení v Liptákově si Jára Cimrman uvědomil, že jeho rada Marconimu, aby zkusil telegrafní přenos bez drátů, by se dala využít i v případě telefonu. Po návratu z patentového úřadu, kde prohrál svůj souboj s Bellem, se vrhl ihned do práce. Na okraj náčrtu prototypu mobilu učinil inkoustovou tužkou lakonickou, a přece jasnozřivou poznámku: Být Cimrmanem není žádná legrace.
Zdeněk Svěrák a kolegové
Zdeněk Svěrák a kolegové Půlstoletí s Cimrmanem
Paseka
Zdeněk Svěrák a kolegové: Půlstoletí s Cimrmanem
