Článek
Ve své knížce píšete mimo jiné o Nadžmě, muslimské autorce, která otevřeně líčí ženskou sexualitu. Jaké je přijetí jejích knih v muslimských zemích?
Nadžma žije v anonymitě, snad v Londýně, píše francouzsky a její knihy dosud nebyly přeloženy do arabštiny. Zatím na ni nebyla uvalená fatva, ale jenom proto, že se „vousáči“ rozhodli tvářit, že neexistuje. Nadžma nikdy nedává rozhovory s odhalenou tváří, a ani já nevím, kdo to ve skutečnosti je. Fascinuje mě ale, že ve svém psaní kombinuje současný kontext s libertinským přístupem k literatuře – ten se u ní odráží ve způsobu konstrukce příběhu a vyprávění, ale i převzetím přesvědčení, že osvobození ducha jde ruku v ruce s osvobozením těla, přesně jak tvrdili libertinští a osvícenští autoři 18. století.
Žijete v exilu ve Francii. Je pravda, že odmítáte navštěvovat muslimské země?
Ne že bych to odmítala programově. Minulý rok mě pozvali na literární festival do marockého Tangeru, ale mezitím proběhly atentáty na Charlie Hebdo a já se nakonec rozhodla nejet. Neměla jsem přímo strach o svou bezpečnost, spíše jsem se obávala, že by to pro mě bylo něco jako poloviční návrat do rodného Íránu a zpřítomnilo by mi to nepříjemnou realitu, kvůli které jsme s rodiči emigrovali.
Dá se definovat muslimský vztah k ženám? Nejsou kupříkladu mezi Indonésií a Saúdskou Arábií příliš velké kulturní rozdíly?
Je pravda, že umma, celosvětová muslimská komunita, je jenom umělá konstrukce, žádná všeobecná definice, jak se na ni ptáte, opravdu neexistuje. Zároveň nesmíme míchat islám jako potřebu spirituality a islám politický, který je hnán snahou prosazovat svou specifickou vizi fungování světa a který je hojně financovaný Saúdskou Arábií a Katarem.
V Indonésii, kterou zmiňujete, byla situace dlouhou dobu relativně dobrá, ale před časem tam ve vesnicích i ve středně velkých městech zavedli zákaz společného vycházení svobodných mužů a žen. Jeden indonéský politik, zástupce tamější obdoby Muslimského bratrstva, vystoupil v celostátní televizi a brojil nejen právě proti setkávání mužů a žen na veřejných místech, ale také požadoval, aby ženy přestaly pracovat, a to i vesničanky na polích. Současný muslimský svět zažívá morální a politickou krizi a tahle krize dorazila už i do Indonésie.
Potřebuje podle vás islám reformu a modernizaci?
Muslimské společnosti se dusí, reformu potřebuje jak samotné náboženství, tak onen politický islám, o kterém jsem prve mluvila. Už v 9. století, kdy existovaly čtyři školy výkladu svatých textů, byli konzervativní salafisté terčem posměchu – jejich doslovný výklad byl pro ostatní školy směšný, protože požadoval návrat do společenského zřízení z časů proroka Mohameda. Ještě do 16. století, tedy zhruba do období evropské renesance, kalifové podporovali aktivní přemýšlení nad svatými texty. Jenže od té doby jde všechno z kopce, jakákoli reflexe a analýza koránu je nežádoucí.
Od devadesátých let 20. století sílí vůle, aby se islám přizpůsobil moderní době – aby se z koránu nestal mrtvý text. Ta myšlenka žije uvnitř muslimských zemí, není to jen záležitost intelektuálů na Západě, ale bohužel pořád není dost slyšet, mimo jiné proto, že reformní proudy nemají dostatek financí.
A ten politický islám?
To není jen předmět teologického diskurzu, to je věc, která se bezprostředně dotýká nás všech. Je nezbytně nutná sekularizace, oddělení náboženství od politické sféry, a to v muslimských zemích stejně jako v muslimských komunitách usazených v Evropě. To neříkám jenom já, ale i velcí intelektuálové a spisovatelé jako Kamel Daúd nebo Boualem Sansal. Pokud toho islám nebude schopen, tak časem zkrátka vymizí; zatím stále zůstává uvíznutý v jednom překonaném stadiu. Nejhorší je, že muslimem se narodíte a nemáte na výběr – determinuje vás to na zbytek života.
Nedávné parlamentní volby v Íránu potvrdily nadvládu konzervativního politického islámu. Je to tak, že Íránci upadli do apatie?
Írán je země poezie, země básníků a lidé jsou tam zvyklí žít paralelně dva životy: vnější, který se vede podle islámských pravidel, a soukromý, svobodomyslný, provázený divokými večírky, drogami, alkoholem a zakázanými knihami či filmy. Od Chomejního revoluce uběhlo bezmála čtyřicet let, takže mladá generace nic jiného než tuhle schizofrenii nezná. Íránští duchovní mulláhové, i ti proreformní, pořád musejí působit v mezích teokratického zřízení. Když někdo chce jít do voleb, musí získat souhlas takzvaného Shromáždění expertů.
Abnousse Shalmaniová
Přesto se v roce 2009 mladí lidé vzbouřili a ještě před začátkem „arabského jara“ proběhla v Íránu „zelená revoluce“, vlna protivládních protestů, kterou ovšem režim tvrdě potlačil. Současnému postoji Íránců se tedy není co divit. Přesto však věřím v mladé lidi – Írán má 60 procent obyvatel mladších 35 let, ti mohou v budoucnu situaci ve své zemi změnit k lepšímu.
Měli by mít Íránci dnes v Evropě nárok na politický azyl?
Samozřejmě. Ve snímku Taxi Teherán Džafara Panahího můžete vidět, jak to v Íránu dneska vypadá: dají se sehnat americké filmy, ve společnosti přežívají předislámské tradice, rozšířený je zoroastrismus – zanedlouho bude Nový rok podle zoroastrijského kalendáře a skoro celá země přestane dýchat, všude budou probíhat oslavy. Zároveň je to ale pořád teokratický stát, kde ženy musejí nosit šátek, u soudu má jejich svědectví poloviční váhu oproti svědectví mužů, dochází k mučení politických vězňů a nelze vůbec zformovat legální politickou opozici. Spolu s Jemenem nebo Saúdskou Arábií patří Írán k posledním zemím, které postihují trestem smrti homosexualitu. Je mimochodem zajímavé, že transsexualita je zákonem uznaná.
Ptám se proto, že se evropské země za současné uprchlické krize snaží počet států, z nichž přijímají uprchlíky, spíše snižovat.
Jako demokratičtí humanisté jsme se dostali do zapeklité situace, protože jsme nuceni řadit jednotlivé země podle priority a vybírat, kdo je nešťastnější, koho postihla větší tragédie. Ano, prioritou by měli být lidé prchající z válečných oblastí, jako jsou Sýrie nebo Irák. Ale na druhé straně by mi přišlo nespravedlivé zamítnout politický azyl Íránci, kterému doma hrozí kulka do hlavy.
Do jaké míry se v souvislosti s uprchlickou krizí polarizuje a radikalizuje francouzská společnost?
Stejně jako ve zbytku Evropy i u nás získává body krajní pravice – byť její obliba ve Francii stoupá dlouhodobě. Celá ta současná atmosféra je o to víc zarážející, že migranti chtějí jít kamkoli, jenom ne do Francie. Míří do Německa nebo do Británie, kde je daleko snazší legálně pracovat; francouzský zákoník práce je tlustý jako román. Paříž, kde bydlím, je kosmopolitní město, takže se s rasismem a xenofobií nesetkávám tolik, jako kdybych žila v odlehlejších regionech nebo na venkově. Nicméně mám pocit, že se v současnosti dostala celá politická scéna do určité morální krize. Největší potíž je, že se musíme zároveň potýkat s extrémní pravicí i s islamismem, což je v podstatě jedno a totéž, respektive jedno žije z druhého.
Rozhovor tlumočila Katarína Horňáčková.
