Článek
Václav Bělohradský
filosof
Jiří Černický: Postroj pro vlkodlaka (2016)
Jedno z „neviditelných měst“ italského prozaika Itala Calvina ze stejnojmenné knihy se jmenuje Teodora. Dlouho ho sužovaly vpády cizích živočišných druhů, až konečně Teodořané zvítězili a „neexistoval už žádný žijící druh“, který by je omezoval. Netušili ale, že se probouzí z letargie noční fauna lidstva, že chiméry, harpie, draci seskakují z kapitelů a knih. „Podmínkou každé utopie je stav prostředí, v němž danou myšlenku nelze zrealizovat,“ říká David Korecký. Antropocén je věk, v němž utopie zrozené z divokých snů, nočních můr a polucí hrozí převzít vládu nad prostředím, protože co v něm kladlo odpor, vyhynulo. Vlkodlak s reproduktory pro své vytí, anatomie monstra, výstroj pro věřící v rotujícím svatém kopečku – výstava Jiřího Černického Divoký sny v pražské Galerii Rudolfinum byl můj největší kulturní zážitek loňského roku.
---------------------------
Miroslav Petříček
filosof
Je to zvláštní, ale já za událost roku 2016 pokládám Prométheova játra Jiřího Koláře. Vlastně to zase tak zvláštní není: tato sbírka loni vyšla v České knižnici, navíc v původní podobě, což není tak samozřejmé. Editoři totiž dlouho nemohli pracovat s několik desetiletí nedostupným exemplářem sbírky, zabavené v roce 1952 u Václava Černého (Kolář byl kvůli ní odsouzen a kromě jiného se mu za vinu kladlo i „snižování vážnosti presidenta republiky“). „Básník podává svědectví nejen tím, co říká, ale především svou poetikou,“ napsal Jacques Derrida v knížce o Paulu Celanovi. Právě tak to ale mohl napsat o Jiřím Kolářovi. František Halas o něm řekl, že „nechal všechny ostatní za sebou“. Proti banalizujícímu sloganu Je suis Charlie, je suis… Kolář říká jednoznačně a jasně: „Já se jmenuje Kolář.“
---------------------------
Rostislav Švácha
historik architektury
Zážitkem roku 2016 v architektuře se pro mě stala novostavba polyfunkční obecní haly v Líbeznicích, před níž už tato obec zazářila svou kulatou základní školou a chytrými přestavbami veřejných budov. Když k tomu přidám novou školu v sousedních Hovorčovicích, nové obecní domy v Nevřeni, Bílovicích nad Svitavou a v Ratíškovicích nebo úpravy veřejného prostoru v Bedřichovicích „nad Temží“ a v maličkých Bukovanech u Velké Bystřice, dospívám k závěru, že to důležité, co se dnes v české architektuře děje, nenajdeme v centrech, nýbrž na periferii – ve vesnicích!
---------------------------
Milan Uhde
dramatik, bývalý politik
Lars Eidinger v berlínské inscenaci Hamleta
Berlínská Schaubühne am Lehniner Platz uvedla v listopadu v Divadle na Vinohradech představení Shakespearova Hamleta. Vzpomínám, jak ho hrál a režíroval Laurence Olivier v britském oscarovém filmu z roku 1948, vybavuju si i Radovana Lukavského v Pleskotově inscenaci Národního divadla z roku 1959 a Rudolfa Jurdu v režii Evžena Sokolovského z roku 1963 v Mahenově činohře v Brně. Dánský princ byl pokaždé intelektuál vyzývající diváka, aby se s ním ztotožnil. Berlínský Hamlet herce Larse Eidingera je však nejen kritik, ale i syn a zajatec říše moci. Propadá šílenému třeštění a jeho šílenství, lhostejno, zda hrané, či skutečné, je krajní reakcí na zločinný svět, který nás obklopuje. Vyzývá-li k něčemu, pak pouze k zešílení. Nic silnějšího jsem loni v divadle nezažil.
---------------------------
Michaela Rosová
spisovatelka
Peter Macsovszky, konceptualista a experimentátor, dobrovolný outsider aktivní na slovenské literární scéně již řadu let, loni za svůj poslední román Tantalópolis nečekaně získal Anasoft literu. Skvělá zpráva. Knihu by si jinak jistě skoro nikdo nekoupil. Velmi pozvolna plynoucí děj protkaný spoustou odkazů k povětšině vskutku okrajovým postavám maďarského i jiného umění se tady potkává se stylem čtenářsky ne zrovna vstřícným – Macsovszky rozbíjí větu nelogickou diakritikou. To ze začátku trochu štve, ovšem pokud se na to dokážete naladit, přinese vám čtení nesmírný požitek. Macsovszky je mistr, v každém okamžiku přesně ví, co dělá, a přitom se – jak sympatické! – nebere příliš vážně. Tantalópolis patří k tomu nejlepšímu, co v původní slovenské tvorbě za posledních deset let vyšlo.
---------------------------
Klára Vlasáková
kulturní publicistka
Z konceptu mě nejvíc vyhodil film Anomalisa Charlieho Kaufmana a Dukea Johnsona. Hrdinou je tu motivátor Michael, jemuž splývají hlasy z jeho okolí do jednoho. Z této monofonie ho vytrhne až Lisa, na niž narazí v hotelu a jejíž hlas je konečně jiný. Jenže tam, kde by filmaři-těšitelé končili, Kaufman teprve připravuje finále: změna je někdy jen iluzí, která napomáhá vytrvat déle v nastavených drahách. Druhým znepokojivým zážitkem pro mě byla návštěva festivalu Utubering, kde můžete za pětistovku spatřit hvězdy českého a slovenského Youtubu. Není těžké nakydat na youtubery a youtuberky kritiku, že ve svých videích často řeší kraviny a jejich výtvory přetékají reklamou. Já se však upřímně snažila pochopit, v čem tkví jejich popularita a proč je dnešní děti a dospívající sledují. Jenže jsem nepochopila vůbec nic. Připadala jsem si mimo a všechny ty hlasy mi splývaly do jednoho.
---------------------------
Karel Veselý
hudební publicista
Byl to rok intenzivních koncertních zážitků. Vesměs těch velmi hlučných, agresivních a nekompromisních, jako bych si potřeboval podobnými hraničními zkušenostmi uvědomit, že jsem ještě naživu. Bez udání pořadí: posthardcoreoví Deafheaven ve Vídni, polští blackmetaloví nihilisté Mgła na festivalu Brutal Assault, The Body na Sedmičce míchající syrový metal s avantgardou, footworkový pionýr RP Boo v Kremži nebo noise rappeři Death Grips v MeetFactory. Z trochu jiné škatulky pak bylo vystoupení japonské virtuální pophvězdy Hacune Miku na Donaufestivalu, kde splývaly hranice reality a virtuálna.
