Kulturní zážitek roku 2015: Rudiš, Klíčová, Pehe, Petříček, Šanda, Kolářová a Císařovský

Zásadní a novátorský je německý film Victoria Sebastiana Schippera natočený v reálném čase bez jediného střihu. Dvě a půl hodiny v nočním Berlíně: mladá Španělka Victoria se potká v klubu s rozjetou partičkou, co tuhle noc musí ještě udělat jeden kšeft. Moc jim nerozumí, neumí německy, ale jde do toho s nimi. A nakonec skoro jediná tohle strhující a fantasticky natočené drama přežije. Nadchla mě i hra Směšná temnota Wolframa Lotze, který se nechal inspirovat Conradovou novelou Srdce temnoty, příběh ale posunul do současnosti. Dvojice německých vojáků se vydává do nitra Afghánistánu zabít šíleného velitele, přičemž není zřejmé, kdo je nakonec šílenější, zda on, či oni. Tématem je však také chudoba Třetího světa a pomoc místním, která se ve hře mění v podivný cynický neokolonialismus. Vážný text, ale také hodně ironický a krutě zábavný, což podtrhla i inscenace režisérky Daniely Löffner v Deutsches Theater Berlin.

Na rozdíl od roku 2014 se českou prózou nemihla užovka ani kobra, které tedy literatura může kinematografii jen závidět. Což píši s vědomím toho, že je dlouhodobě bezpečnější chodit na české dokumenty než hrané filmy (zde Mallory sundává i Amy). Mám-li ale ukázat na jedno dílo, bude to bez nějakého lokálního taktizování thriller Sicario: Nájemný vrah Denise Villeneuva. Starosvětsky filmová pomalost, minimalistické lokace a hypnotická hudba Jóhanna Jóhannssona dokážou kromě žánrově povinného „přišpendlení k sedačce“ postihnout i stav společnosti, v níž se extrémní násilí promění v ponurou nepatetickou a ochromující všednost. Oč svým způsobem sice upatlanější, leč úlevnější je komika potrhlé estrády na národní téma Fidlowačka aneb Kde domov můj? režisérky Anny Petrželkové z cyklu Smějící se bestie v brněnském Divadle Husa na provázku. Zde hlasuje má slabost pro středoevropsky smíšené pocity.

Shodou okolností mají mé největší kulturní zážitky v roce 2015 společný italský původ. Do češtiny zatím nepřeloženou neapolskou románovou tetralogii Eleny Ferrante jsem si přečetl v anglickém překladu a je to můj největší literární objev za posledních několik let. Vlastně skoro literární zjevení. Čtyři knihy o přátelství dvou dívek, postupem času žen, dávají naději, že román jako umělecká forma může přežít i věk internetu. Druhým italským zážitkem pro mě byl film Paola Sorrentina Mládí s Michaelem Cainem a Harveym Keitelem. Stejně jako režisérova Velká nádhera před několika lety je i jeho nový snímek smutně smířlivým, do nádherných kulis zasazeným pohledem na lidskou bezvýznamnost. A s Itálií pochopitelně souvisí i Benátské bienále, kde Českou republiku reprezentoval Jiří David černobílou dekonstrukcí Muchova obrazu ze Slovanské epopeje pod názvem Apoteóza.

Událostí pro mne byla výstava fotografií z tzv. Osvětimského alba, unikátního dokumentu z roku 1944 zachycujícího systematickou likvidaci evropských Židů, uspořádaná Galerií hlavního města Prahy a Židovským muzeem. Vždyť kultura tu přece není od toho, aby utěšovala, ale aby vracela paměť a znepokojovala, zvláště když propadneme iluzi, že se hrůzy nemohou opakovat. Dokumentární fotografie nemusejí jen navracet minulost, ale mohou právě tak vrhat ostré světlo na přítomnost. Ten soubor obrazů z transportů je nejen unikátním dokladem holocaustu: je svědectvím o tom, že na rubu civilizace dříme barbarství a že stačí málo, aby se probudilo a civilizaci zlikvidovalo.

Volba kulturního zážitku roku pro mne byla jednoznačná: Ján Mančuška a jeho První retrospektiva. Přestože je Mančuška pravděpodobně nejznámějším současným českým umělcem a jeho díla jsou pravidelně instalována v prestižních galeriích po celém světě, u nás doposud neměl velkou výstavu. Až teď, čtyři roky po jeho náhlém úmrtí, zrekonstruoval kurátor Vít Havránek v rozlehlých prostorách Galerie hlavního města Prahy na základě soupisu děl a autorských scénářů podivuhodný svět, v němž má myšlenka mnohem větší váhu než sebetěžší bronzové sousoší. Ján Mančuška nám ukázal, že se uměním dá přemýšlet i jinak.

Román Stoner amerického spisovatele Johna Williamse byl vydán už v roce 1965, ale zapadl. Slávu mu přineslo až obnovené vydání v roce 2003 a od loňska můžeme, díky Knize Zlín, tento skvost docenit také v češtině. Sledujeme obyčejný život vysokoškolského profesora Williama Stonera, který jedinkrát v životě zažil něco, co bychom mohli nazvat transcendentálním okamžikem. A pak už „jen“ manželství, dítě, stárnutí, smrt. Někomu by se taková existence mohla jevit nenaplněná, ale mně připadá Stoner jako jeden z těch rozhodně šťastnějších… Druhým objevem uplynulého roku je pro mě deska Carrie & Lowell od Sufjana Stevense. Ten se ve skladbách rozpomíná na svou komplikovanou matku, která ho jako malého opustila. Album ale není její obžalobou, jedná se spíš o elegii a pokus, jak se vyrovnat s vlastním zármutkem.

Za nezapomenutelnou zkušeností jsme se vypravili do německého Bayreuthu. Wagnerovský festival má pověst vrcholné snobárny, napřed jsem si tedy musel projít trpkou předehrou. Navštívil jsem půjčovnu společenských obleků a poprvé v životě jsem si pořídil smoking. Do Bayreuthu a blízkého okolí se sjeli hezcí lidé z celého světa, hezcí ani ne tak svátečními oděvy, jako spíš vědomím účasti na něčem podstatném. Už z dálky se na sebe spiklenecky usmívali. My měli drahocenné vstupenky na Bludného Holanďana. Byl jsem připraven na mimořádný zážitek, ale ta intenzivní a mohutná vlna čiré krásy mi prostě vzala dech. Komplexní zážitek, hlasy a hudba především, ale i scéna, kostýmy, vše v harmonii. Cestou domů na mě padla vlastenecká sebelítost. Opět si člověk ostře uvědomil, co s velkým uměním udělají velké peníze, jak je důležité na kultuře nešetřit. Pokud si organizátoři mohou dovolit koupit každou sezónu to nejlepší, co je zrovna k mání, pak se i nepříliš známá lokalita může stát na týden hlavním místem světa.