Hlavní obsah

Jan Keller: Mladí konzervativci a staří chaoti

Právo, Jan Keller, SALON

Šedesátá léta minulého století přinesla v Evropě řadu výrazných kulturních změn, jejichž dědictví se v té či oné podobě projevuje dodnes.

Foto: Jiří David

Jiří David: Mladí konzervativci a staří chaoti, únor 2013, exkluzivně pro Salon

Článek

Tehdy bylo radikálně odmítnuto pohlížet na společnost tak jako doposud, tedy jako na celek složený z vrstev či tříd s odlišnými zájmy. Byla to doba vzestupného blahobytu, kdy se i nižším příjmovým vrstvám dostalo možnosti pořídit si statusové symboly, které byly do té doby vyhrazeny pro vrstvy vyšší a střední. Dělníci si koupili automobil a začali jezdit na dovolenou. Stačilo to k tomu, aby je přešla revolučnost.

Štafetový kolík revoluce od nich převzali studenti. Poté, co byly ve všech zemích různými prostředky potlačeny koncem šedesátých let revolty mladých, začali jejich poražení stoupenci na západ od našich hranic rozvíjet nová sociální hnutí. Vznikala v době, kdy se soudilo, že sociální problémy jsou definitivně na ústupu a že společenské konflikty se budou nadále odehrávat již jen v rovině hodnot, vkusu, životních orientací a životního stylu.

Mladí a vzdělaní příslušníci středních vrstev, kteří byli v průběhu šedesátých a sedmdesátých let hlavními protagonisty těch to hnutí, sami sebe viděli jako subjekt revoluce zcela nového typu. Revoluce, která v rámci nebrzděného individualismu osvobodí všechny z područí institucí, jako jsou rodina, církve či politické strany. Namísto přízemních materiálních a sociálních zájmů, které ovládaly jejich rodiče, vyzdvihovali ideu seberealizace. Chtěli rozvinout svou individualitu a osvobodit touhu.

Na rozdíl od minulých revolucionářů nepovažovali za hlavního nepřítele kapitalismus, nýbrž systém. Všechno organizované a hierarchicky uspořádané se pro ně stalo synonymem disciplinizace, útlaku a potlačování růzností.

Tito mladí revolucionáři věděli, že mají do budoucna zajištěnu víceméně spolehlivou kariéru. To je však příliš neuspokojovalo. Za důležitější považovali otázky „vně práce“: volný čas, sexualitu, životní styl. Protože změnu institucí jim v osmašedesátém nepovolili, chtěli radikálně změnit alespoň své zvyky a svůj každodenní život. Toužili praktikovat novou alternativní životní zkušenost, život „vně systému“.

Skutečnost, že materiální zájem byl v roli nositele radikální změny vystřídán nehmotnou touhou, zachytil počátkem devadesátých let 20. století ve své knize Společnost zážitků německý sociolog Gerhard Schulze.

Tento zlom je generační záležitostí. Příslušníci starší generace jsou vnějšně orientovaní. Vycházejí z toho, jak na ně působí okolní svět, a snaží se mu vhodně přizpůsobit. Mladší jsou naopak vnitřně orientovaní, jejich zájem patří převážně jejich vnitřní skutečnosti. Vycházejí sami ze sebe, z toho, co pociťují, co si přejí a co očekávají. Okolní svět se má jejich pocitům a očekáváním nějak přizpůsobit.

Zatímco starší jsou konzervativní a zakládají si na dosaženém postavení, hmotném zabezpečení a zaručených jistotách, pro mladší je mnohem více vzrušující neusměrněná, chaotická touha a její naplnění. Zdaleka nejde jenom o oblasti sexuální. Jsou plně zaujati svým vnitřním životem, svým nitrem. Schulze zdůrazňuje, že v této zaměřenosti na sebe sama nemusíme hledat jen obyčejný egoismus nebo narcismus, či dokonce prvky autismu. Je v tom přítomen také určitý pocit nezávislosti a víra ve vlastní možnosti. Usilují o autenticitu. Jsou krajně skeptičtí vůči jakýmkoliv autoritám. To proto, že nejvyšší autoritou jsou pro ně oni sami.

Nemají pocit, že by jejich seberozvoj nějak výrazně (pokud vůbec) závisel na stavu okolního světa. Proto chtějí měnit k lepšímu sebe, nikoliv vnější svět. O politiku se buď nezajímají vůbec, anebo je přitahují právě nejrůznější hnutí. Angažují se v nich opět nikoliv kvůli tomu, aby změnili společnost, ve které žijí, nýbrž proto, že v nich nalézají jedince podobně smýšlející. Proto je jejich angažovanost krajně přelétavá a v kombinaci s odporem vůči pevnějším organizačním strukturám vytváří poněkud chaotický obraz.

Jestliže se nepodařilo mladým na Západě v roce 1968 svrhnout kapitalismus, podařilo se alespoň mladým na Východě o dvacet let později svrhnout reálný socialismus. Na první pohled by se řeklo – systém jako systém. Je však velký rozdíl mezi tím být revolucionářem, který neuspěl, nebo se stát revolucionářem vítězným. Ti druzí to mívají mnohem těžší.

Na Západě rozptýlila neúspěšná revolta mladé lidi do pestré směsi nových sociálních hnutí. Nebyli v nich sice ani v nejmenším nebezpeční systému, mohli však po libosti a zcela svobodně ventilovat svou touhu a radovat se z toho, že žijí „vně systému“. Úspěšní revolucionáři z Východu museli o dvacet let později naopak začít pracně pojišťovat své zcela konkrétní zájmy v rámci systému nově vznikajícího.

Bylo logické, že role se oproti poměrům na Západě vyměnily, a tak u nás máme dnes mladé konzervativce a staré chaoty. Nedávné prezidentské volby to potvrdily v plném rozsahu. Mladí volili konzervativně. Své hlasy odevzdávali člověku, kterého i v demokracii uctívají titulem kníže a který je pro ně symbolem toho, že tradice se vyplácí.

Foto: Vít Šimánek

Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg před začátkem debaty na Prima Family

Političtí komentátoři vyzvedávali, že týmu Karla Schwarzenberga se dokonale podařilo oddělit osobu kandidáta od silně konzervativní politické strany, jejímž je předsedou. Klidně si mohli tu námahu ušetřit. Dnešním mladým, především těm se středním a vyšším vzděláním, toto spojení ani v nejmenším nevadí. Přivítali by naopak, kdyby se Karel profiloval více monarchisticky, a mnozí z nich by možná neměli ani nic proti tomu, pokud by se prezidentská funkce ustavila v jeho rodě dědičně.

Starší generace v těchto volbách potvrdila, že se skládá z dokonalých chaotů. Nebyla schopna dohodnout se na společném kandidátovi, rozhádala se mezi sebou a v den sčítání hlasů se pak už jen tiše modlila, aby kandidát vlády, která má ve společnosti jen minimální podporu, nakonec ještě nevyhrál.

Naše země se podobá bájnému ostrovu Puntanela. Lidé se tam rodili staří, v průběhu života stále mládli a umírali jako děti. Také u nás není nic konzervativnějšího než mládež a nejsou výjimkou scény, kdy patnáctileté paničky vyhubují své spolužačce za to, že mluví nedostatečně uctivě o knížeti. Příslušníci starších generací jsou naopak rozjívení, nedisciplinovaní a rozháraní jako nezbední bakaláři. Nestačí jim být organizováni ve dvou politických stranách, které se navzájem hašteří a pomlouvají. V každé z nich potřebují rozvinout co nejvíce frakcí, jež si jdou po krku a navzájem se škodolibě diskreditují. Založení vlastní strany po ukončení svého předsednictví ve straně parlamentní je u české levice bráno jako podmínka váženosti.

Tato situace dokonale vyhovuje těm, kdo dokázali prosadit své zájmy v novém systému po roce 1989. Tito lidé totiž nejsou ani staří, ani mladí. Generaci, která jako první mohla využít dříve netušených možností, je dnes kolem čtyřicítky. Ti nejúspěšnější z nich během posledních třiadvaceti let ještě ani nevykoukli z oken parlamentu. Jejich kolegové mezitím ovládli lukrativní příležitosti v sektoru soukromém a obsadili dobře honorované židle v oblasti veřejné. Drží při sobě a navzájem si mezi oběma sektory pomáhají. Závistivci označují tuto hlavní podobu solidarity, jež se v naší společnosti ujala, nepěkným slovem korupce.

Chceme-li pochopit, co se u nás děje pod povrchem soupeření mladých a starých, musíme nahlédnout do staré řecké mytologie. Jak známo, Kronos vykastroval svého otce Urana a potom začal pojídat své děti v obavě, aby mu neoplatili stejným. Dnešní střední generace se zřekla svých rodičů (takzvaných starých struktur) a odsoudila je k politické impotenci. Zároveň zabrala místo generaci mladé. Obrazně řečeno – sežrala jí budoucnost. Denně se o tom můžeme přesvědčovat při pohledu na statistiku tempa růstu zadlužení země.

Tento dluh nebudou splácet politici střední generace. I s úroky ho pěkně do poslední koruny zaplatí dnešní mladí konzervativci. Podobně nebudou hradit třeba církevní restituce současní senioři. Po celou dobu své ekonomické aktivity se na ně budou skládat nadšení obdivovatelé Karla Schwarzenberga. Ti, kdo jim to zařídili, zařazují zároveň s nemalou dávkou cynismu do jejich učebních osnov nový předmět – finanční gramotnost.

Na našem ostrově Puntanela generace seniorů s mladickým nadšením zachraňuje svým odporem proti reformám mladé starce a stařenky, kteří o to vůbec nestojí. A nejméně ze všeho stojí o to, aby jim to někdo vysvětloval.

Už se stalo tradicí, že v době voleb jsou mladí lidé štváni proti seniorům. Starají se o to naši přední umělci, kteří tím tak jaksi na vedlejšák hrají dnes už hodně komickou roli svědomí národa. Pod jejich odborným vedením mladí konzervativci svými hlasy zachraňují zemi, jako kdyby staří revoluční chaoti mohli někoho vůbec kdy přehlasovat.

Až mladí jednou vyrostou, dozvědí se sladké tajemství. Poznají, že v rozletu jim vůbec nebránili senioři, nýbrž střední generace, která dokáže zatraceně dobře hájit své zájmy a která bude mít ještě zhruba čtvrt století obsazeny klíčové pozice a nejlukrativnější příležitosti. Ze svých dobře zajištěných židlí budou pobízet mladé, aby drželi protestní hladovky proti starým. Karel je v tom jako správný anarchista pokaždé podpoří.

Mladí lidé volící konzervativně se k nerozeznání podobají Bolku Polívkovi, který poté, co přišel o všechno, volá na svou zamilovanou, avšak náročnou krásku: „Já ťa mám rád aj tak, bez peněz.“

V kapitalismu už to tak prostě chodí, že jeho hodnoty vyznávají i ti, kdo nemají žádný kapitál. A na ostrově Puntanela je zase zcela logické, že penzijní reformou jsou ohroženi nejvíce ti, kdo jsou mladí. Stanou se hlavní obětí reformy prosazované stranou Karla Schwarzenberga. Je to dáno tím, že dnešní středoškoláci a vysokoškoláci budou do důchodu odcházet těsně kolem poloviny tohoto století. Právě v té době bude nejvíce nepříznivý poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci. Po roce 2060 se situace v tomto ohledu zase zlepší, to už ale bude pro mnohé pozdě.

My staří snad stihneme umřít ještě před krachem průběžného penzijního systému. Úspěšní ze střední generace si to jistě už nějak zařídí. Ale generace mladých konzervativců na tom nebude dobře. Dnes si ještě nemohou odkládat z kapesného či ze stipendia na spokojené stáří do soukromých penzijních fondů. Také jejich o něco starší kolegové stojí na počátku profesní dráhy a zakládají rodiny, takže peněz nazbyt rovněž nemají. Až dnešním mladým uvolní lukrativní pozice generace studentů z roku 89, budou se už blížit věku, kdy začnou být pro trh práce málo perspektivní. V případě, že bude mít Karlova strana úspěch v příštích parlamentních volbách, stihnou si ještě mnozí mladí konzervativci za své celoživotní čekání na slušně odměňovanou práci připlatit školné.

Foto: archiv, Právo

Jan Keller

Přejme mladým jejich konzervatismus. Co jiného než hluboká víra v to, že systém je správný, je může ochránit v dobách, kdy už je nebudou chránit rodiče. Devět z deseti mladých konzervativců prožije život v zaměstnaneckém poměru. Budou tedy fungovat jako ten nejsnadněji zdanitelný subjekt. To bude v době, kdy příležitostí ve veřejném sektoru ubude a sektor soukromý bude muset kvůli tvrdé konkurenci stále více šetřit na platech. Po nich se přitom bude chtít, aby si ze svých příjmů stále více odkládali pro případ nemoci, nezaměstnanosti a na stáří.

Jak se v té situaci zachovají? Ze svých trablů nebudou moci vinit staré chaoty. My už tady nebudeme. Dost možná budou kolísat mezi rezignací a vlnami hněvu. Tyto reakce byly popsány u sociálních kategorií, které vyrůstaly s velkými očekáváními ohledně budoucnosti a poté je čekalo tvrdé rozčarování. Reagují způsobem, který můžeme nazvat výbušná nostalgie.

Rozhodně se nevrátí k žádné formě třídního vědomí. Nestanou se ani součástí žádného hnutí. Ve vzniklém prázdnu nedokážou ani pojmenovat, co se s nimi vlastně děje a proti čemu přesně jsou. Nebudou mít žádnou ucelenější vizi světa a jejich postoje nebudou vnitřně koherentní. Budou jen navztekaní, jejich jednání se může stát nepředvídatelným i pro ně samotné.

Jejich pohled na svět se bude i nadále v zásadě krýt s neoliberálním viděním. I v případném neúspěchu budou přesvědčeni, že každý má sledovat jen svůj osobní zájem. Budou uznávat, že boj každého jen za sebe, ke kterému je vychovali, má své vítěze a své poražené. I ti, kteří spadnou mezi poražené, odmítnou solidaritu s druhými, protože jim také nikdo nepomohl.

I když se mnozí z nich začnou považovat za ovládané, nebudou tušit, kdo a proč je ovládá. Jejich frustrace nebudou mít žádný jasný cíl, případné výbuchy hněvu budou namířeny proti všemu a všem. Uvědomí si, že v kapitalismu je možno zcela beztrestně zpochybňovat úplně všechno, s výjimkou kapitalismu. Ti tvrdší si budou chtít stále znova a znova dokazovat, že jsou schopni obstát ve válce všech proti všem, že dokážou být ještě tvrdší a surovější než svět, ve kterém žijí. Těm měkčím a citlivějším nezbude nic než rezignace. Stáhnou se do sebe, propadnou trudnomyslnosti a budou dlouze a zadumaně prohlížet zažloutlou placku s Karlem. Pravda a láska v nich zvítězí nad lží a nenávistí.

Reklama

Související články

Jan Keller: Služba k nezaplacení

Je tomu již téměř sto let, co rakouský sociolog a politik Karl Renner analyzoval postavení vzdělaných a výkonných zaměstnanců v řídicích funkcích pocházejících...

Jan Keller: Konec růstu a rozklad levice

Kritika ekonomického růstu, jeho neudržitelnosti a jeho škodlivých dopadů na přírodu patří od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století k hlavním...

Jan Keller: Přínos postmoderny pro růst HDP

Jak známo, postmoderní myšlení se pohybuje v rovině mnohoznačných konstrukcí, zdůrazňuje různost vkusů a významů, libuje si v analogiích s řečovými hrami...

Výběr článků

Načítám