Hodiny nám tikají všem stejně, říká polská dokumentaristka Aneta Kopacz

Později než mnozí jiní Poláci, protože normálně blogy nečtu a rakovina taky není moje téma. V rodině jsme zaplaťpámbů všichni zdraví. A vlastně jsem ani o rakovině nic vědět nechtěla, asi jsem si myslela, že mě to před ní ochrání. O Joanně jsem si přečetla v novinách, slovo rakovina tam bylo hned v titulku, chtěla jsem ten článek přeskočit jako jiné podobné, ale všimla jsem si její fotky. Joannin obličej mě naprosto pohltil a donutil najít si na internetu její blog.

Popisovala svůj každodenní život a maximálně otevřeně se dělila o své soukromí. Psala o tom, jak vychovává syna, úryvky jejich rozhovorů, které byly neuvěřitelně vtipné, inteligentní a vyzrálé, postřehy o kultuře nebo politice, které ale vždycky nějak stáhla ke své rodině. Blogovala totiž pro svého syna. Bála se, že na ni zapomene, respektive že jedinou vzpomínkou, která mu zůstane, bude trauma z její smrti. Chtěla, aby si ji pamatoval i jinak. Popisovala také svou léčbu, o rakovině pak věděla úplně všechno, a protože byla polyglot a mluvila asi pěti jazyky, linkovala také důležité odkazy ze zahraničních zdravotnických webů. Tak si vlastně prodloužila život o tři roky, protože si sama dokázala najít speciální japonské léky. Hodně nemocných si k ní chodilo pro informace. Psala pravidelně každý den, i kdyby to mělo být až o půlnoci, a lidi na to čekali a komentovali klidně v jednu ráno.

Ale víc, než o čem píše, mě fascinovalo, jak píše. Byla skvělá pozorovatelka a s ničím se nemazala; šla přímo k jádru věci. Na co spisovatelé často potřebují stránku, dokázala shrnout do tří vět, bum bum bum, krátké, přesné, suché, ironické, až člověku spadla čelist. První post pověsila snad ten samý den, kdy jí lékaři dali tři měsíce života. Jmenuji se Joanna Sałyga, je mi 34 let, před pěti lety jsem porodila syna Janka a před několika hodinami mi zjistili rakovinu. Stačilo tohle a věděli jsme všechno.

Celý život jsem chtěla točit filmy, ale nevěřila jsem si. Myslela jsem, že nemám co sdělit. Ale zároveň jsem se okolo filmu pořád motala. Pak se ve mně něco zlomilo a došlo mi, že když to nezkusím, něco v sobě zabiju, a tak jsem si podala přihlášku na filmovou školu. Když jsem se dozvěděla, že mě vzali, byl to splněný životní sen. Ten samý den večer jsem ale zjistila, že jsem těhotná. Z naprosté euforie jsem se propadla do naprosté deprese. Jsem tak blízko, a stejně to nedokážu…

Dokončila jsem první ročník, porodila dceru a samozřejmě nic nenatočila. Seděla jsem doma, kojila a přemýšlela o svém budoucím filmu. V Polsku se teď hodně dělají dokumenty o sociálně slabých nebo lidech na hraně, a když odcházíte z kina, jste úplně zdeptaní. Já chtěla pravý opak. Chtěla jsem vyprávět příběh o někom, kdo je krásný, statečný, má co říct, příběh, který mě posílí. Když jsem tenhle záměr oznámila učitelům na škole, jenom zakroutili hlavou. Jednak nikoho takového nenajdeš, a i když najdeš, bude to děsná nuda. Ale já věděla, že ne, že si jenom musím počkat na toho pravého člověka.

Vůbec ne. Napsala jsem jí a ona kývla na schůzku, ale na druhý e-mail už nereagovala, ani na žádný další. Můj přítel mi radil, ať se na to vykašlu. Kojíš a nepotřebuješ tyhle emoce, zjev ně nemá zájem, ale já věděla, že právě tyhle emoce mě posílí. Po dvou měsících jsem se odhodlala jít za ní osobně. Z jejího blogu jsem věděla, že bude zvláštním hostem jednoho rozhlasového pořadu ve Varšavě. V té době jsem byla úplně nakrátko, a když jsem vešla do budovy, lidi si mě s ní spletli. Vzala jsem to jako dobré znamení.

Joanna měla zpoždění. Pak konečně dorazila a sedla si přesně naproti mně. Celou dobu jsem z ní nemohla spustit oči. Pak ji rozplakal hlas jejího syna a potřebovala se jít vydýchat do vedlejší místnosti. Věděla jsem, že tohle je moje chvíle. Až pořad skončí, vrhnou se na ni úplně všichni. Šla jsem za ní. Pozdravila jsem, já jsem Aneta. Já vím, kdo jste. Máte dobrej účes. Vy taky. Rozesmály jsme se a pak jsme se rozbrečely ve zvláštním momentu naprostého propojení, intimní magické chvíli, která něco otevřela. Říkám, chtěla bych o vás natočit film. To nejste první, ale nemám zájem. Na mě by to bylo moc. Už tohle stačí. Říkám, Joanno, než mě vyhodíte, dejte mi minutu. Když vás za minutu nepřesvědčím, už vás nebudu obtěžovat, slibuju. Podívala se na mě. Dobře.

Že mě nezajímá její rakovina a její utrpení, že nechci točit o tom, jak umírá. Že její umírání je tak očividná tragédie, že ho nepotřebuju lidem ukazovat v kině. Že mě zajímá její život. Chtěla bych točit o vás, o vašem synovi, o celé té kráse mezi vámi. Taky chci, aby ten film byl jako obraz, trochu rozostřený, jemný a citlivý. A slíbila jsem jí, že nepůjdu přes určitou hranici. Šlo mi to z hloubi srdce. Joanna se na mě dívala a pak řekla, počkejte na mě venku, až to skončí, svezu vás. Tak jsme jely. Cestou navrhla, abychom si zapálily. Já přestala kvůli dítěti a ona kvůli rakovině; za minutu nám už někdo na ulici dával dvě cigarety. Pak jsme vyzvedly jejího syna. Když mě hodila domů, bylo už pozdě. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak magického. Kdybych byla na holky, zamiluju se. Pak pípla esemeska. Děkuju za setkání, jsi krásná ženská a krásnej člověk a vážně jsem ráda, že jsme se potkaly. Nenapsala, že souhlasí, ať jdeme točit, ale já věděla, že už jsme začaly.

Diváci se občas ptají, jestli je Joanna dokument, nebo fikce. Ale nahrané nebylo nic. Přitom natáčení bylo zpočátku velice obtížné, protože jak byla Joanna otevřená na internetu, tak byla uzavřená v reálném životě. Hlavní úkol našeho tříčlenného štábu bylo být neviditelní. Používali jsme dlouhé čočky, schovávali se za stromem, pod okny, na opačné straně dvora. Postupně na nás zapomněli, někdy tak dokonale, že jsme museli vypnout kameru, právě abychom nepřekročili onu hranici. Vlastně jsme raději končili daleko před ní.

Ani náhodou. Kdyby mě Joanna musela zastavit s tím, že tohle je moc, znamenalo by to, že jsem selhala. Jsem ráda, že jsem byla fér, že jsem dodržela svůj slib a nikomu neublížila. Přitom jsem mohla udělat cokoli; film jsem dokončila poté, co Joanna zemřela, a zbyla mi spousta materiálu včetně dvou videí, která natočila v nemocnici manželovým mobilem dva týdny před smrtí jako poslední rozloučení. Dovedete si představit tu sílu. Ale cítím, že by se jí to takhle líbilo. Její manžel mi řekl, natočila jsi to ušlechtile. Nemůžu si přát větší ocenění.

Určitě ne pro rodiny s rakovinou. Jak to jenom říct, abych nebyla patetická… Když jsem Joannu pouštěla na festivalu v Lipsku, jeden novinář mi řekl, že tu má být celý týden, ale po tomhle filmu má chuť se sebrat a odjet domů za ženou, což taky pak udělal. Jde o to uvědomit si, že se točíme v kruhu údajně nutných a strašně důležitých činností, které jsou ale ve skutečnosti absolutně nevýznamné, a naopak se nestaráme o ty malé věci v životě, ze kterých si ale ten život tvoříme. Chováme se, jako bychom tu byli navždy. Namlouváme si, že máme dost času na lásku, na děti a na štěstí, ale já jsem chtěla ukázat, že žijeme teď a nikdo neví, co bude zítra. Chtěla bych, aby si diváci při odchodu z kina uvědomili, že jejich hodiny tikají úplně stejně jako ty Joanniny, jenom oni to na rozdíl od ní nevědí.