Hlavní obsah

Gruzínská dokumentaristka Tinatin Gurchiani: Nezačít, dokud není co říct

Právo, Klára Kolářová, SALON

Tinatin Gurchiani (1973) se narodila v hlavním městě Gruzie Tbilisi. Vystudovala filmovou školu v německém Babelsbergu. Zde absolvovala hraným snímkem, uznání si však vysloužila dokumentem Stroj, který cokoli vymaže, ten mimo jiné získal i cenu za nejlepší režii na Sundance. U nás se s autorčinou pozoruhodnou mozaikou o mladé gruzínské generaci mohli diváci seznámit na festivalu Jeden svět.

Foto: Levan Kherkheulidze

Tinatin Gurchiani

Článek

Současná mladá gruzínská generace netrpí zrovna přemírou motivace, že?

V Gruzii se říká takový vtip: Leží Gruzínec pod stromem plným jablek. Přijde k němu Američan a povídá: „Proč se tady takhle válíš? Nevidíš to krásné ovoce, co máš nad hlavou? Vstaň, prodej ho, rozmnož stromky, vydělej peníze a pak si budeš moct v klidu a spokojený lehnout.“ Gruzínec po Američanovi líně mrkne a řekne: „Proč bych to všechno dělal, když pohodlně ležím už teď?“

Myslíte, že by byl filmový výsledek jiný, kdybych ten dokument natáčela o mladých Češích?

Nicméně když zvolíte přístup jako já a ptáte se lidí na jejich sny, cíle a zklamání, mají tendenci vyprávět smutné příběhy. I když mí hrdinové mluví o únavě a pesimismu, nechovají se tak. Pomáhají své rodině, jsou aktivní, silní. Právě jejich energie byla jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla točit o lidech mezi patnácti a pětadvaceti. V mladém věku nejsme tak ostýchaví dávat najevo své pocity a myšlenky, i když víme, že jsou trochu hloupé. Pak se to horší, autocenzura roste.

Překvapilo mě, kolik lidí se před vámi otevřelo. Jako ta dívka, kterou v šesti letech opustila matka…

S každým jsem přitom natáčela jen dva dny, dohromady dvacet dní na celý film. Na víc jsme neměli peníze. Někdy je taková koncentrace sil ku prospěchu, ale během natáčení jsem si několikrát trhala vlasy, co to bylo za pitomý nápad. Zrovna s touhle dívkou to bylo zvláštní – dostali jsme se s kamerou k momentu, kdy se s matkou po letech setká a mluví před ní o své bolesti. To bylo tak silné, že jsem toužila utéct. Nechtěla jsem být přítomná něčemu tak osobnímu. Scéna je dost vypjatá – není to dokumentární styl, který bych upřednostňovala, ale nemohla jsem tu pasáž vystřihnout, měla jsem ke své hrdince jistou odpovědnost.

Celá ta scéna působila velice připraveně, jako by šlo spíš o sehraný kus.

Vypadá to, jako by si celé setkání naplánovala dopředu a svým způsobem tomu tak skutečně bylo, protože ta dívka si ho v hlavě mnohokrát přehrávala. Měla připraveno, co matce řekne. Pilovala svou řeč patnáct let, připravovala se na to jako herečka na své jediné vystoupení v životě. Na projekci hrubého střihu jsem byla zvědavá i na její reakci, mluvila o tom, že jí natáčení pomohlo. I ostatní se shodovali, že to byla taková zrychlená terapie. Nevím ale, jak film dopadl na její matku. Po odchodu od svého dítěte založila novou rodinu s místním knězem, který z toho možná bude mít problémy.

Než jste začala natáčet filmy, studovala jste psychologii. Bylo pak snazší dostat se svým hrdinům do hlav?

Studovala jsem toho víc. Kromě psychologie také fotografii, choreografii, malování. Snažila jsem se různými způsoby vylepšovat svou schopnost zkonstruovat dobrý filmařský výraz. Je důležité nezačít točit, dokud nemáte skutečně co říct. I po formální stránce.

Nejzajímavější věci vás ale stejně na škole nenaučí. A platilo to i pro psychologii. Na fakultě se nedozvíte, jak moc jsou lidé křehcí, jak doopravdy funguje psychoanalýza, jak důležité jsou pro kondici člověka psychosomatická onemocnění. Možná jsem se díky studiu cítila jistější v pokládání otázek. Zbytek byl ale na těch, co odpovídali.

A někteří vypadali, že jste s nimi neměla moc práce… Třeba dívka, která velmi otevřeně mluvila o tom, jak by chtěla zmizet ze světa, že je ze všeho už příliš unavená. Jak si vede dneska?

Její postava rozdělovala diváky snad nejvíc. Některým připadala příliš hysterická, jiní ji pokládali za nejvíc autentickou. Její vyprávění o tom, že jediné, co jí přijde důležité, je koupit si třešeň a starat se o ni, dojalo i mě. Vsoučasnosti žije v Indii. Odešla tam s jedním mým kamarádem, kterému jsem poslala část dokumentu, on se do ní přes obrazovku zamiloval a všechno kvůli ní opustil. Snad jsou šťastní.

Foto: Jeden svět

Z dokumentu Stroj, který cokoli vymaže (režie: Tinatin Gurchiani, 2012)…

Máte povědomí, co dělají ostatní protagonisté filmu?

Se všemi jsem v kontaktu. Jestli si pamatujete na kluka, který přišel na casting, i když věděl, že je příliš malý a nesplňuje naše věkové podmínky – tak s ním mluvím nejčastěji. Dala jsem mu po natáčení jako dárek mobil. Jenže on žije na místě, kde se všichni denně vídají, a nemusí proto nikomu volat. Atak telefonuje mě – začal mě budit každé ráno v pět hodin. U nich se vstává časně. Prosila jsem ho, jestli by se nemohl ozývat později, že mám trochu jiný biorytmus. On souhlasil a začal mi volat každé ráno v šest. To už je prý pozdě tak akorát.

Svých hrdinů se ptáte, že kdyby měli stroj, který dokáže ze života cokoli vymazat, co by odstranili. Co byste odstranila vy?

Nic. Spíš bych chtěla přeskočit vpřed – do doby, kdy budu mít rodinu a velké děti. Bojím se každého nového začátku. Mí hrdinové se ovšem nebáli. Z toho čerpám sílu.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám