Fotograf Bohdan Holomíček: Ztráty jsou důležité, formují tě

Z počátku jsme vyrůstali se sestrou dost osamoceně. Matka se o nás bála, přišla před námi o dvě děti, držela nás docela v izolaci. Tatínek byl pořád v práci a lidi v okolí jsme neznali. Volyňáků tu bylo víc, pravoslavní se scházeli jednou za měsíc v modlitebně v Trutnově a tatínek mě tam někdy brával. Maminka výborně vařila a dokázala něco skvělého uvařit v podstatě z čehokoliv. Různé boršče třeba. A také jsme si s sebou vlakem přivezli dvě kravičky, které nás živily. Pamatuji si na ty intimní okamžiky, když se rodilo telátko, pach chléva, kydání hnoje, mamka mi nadojila hrníček mlíka. A pak, když se odstřeďovalo, jsem musel točit půl hodiny klikou švédské odstředivky.

Jenom útržky. Segment cesty, zimu, své válenky. Doma se často mluvilo o válce, že někde prošla fronta, a já si vzpomínám, že když jsme jeli z Volyně do Čech, tak koukám z vlaku a tam někde čekala spousta lidí a kdosi řekl: „To je dlouhá fronta.“ A já si oddychl, že už teda vím, o čem se to dospělí baví.

Nebyl. Samozřejmě jsem po tom toužil, snažil jsem se o to už v šedesátých letech, ale nedostal jsem povolení vycestovat. Z celé naší rodiny přežil jen jeden strýček, bratr maminky, kterého odsunuli do Kazachstánu, pracoval v Karagandě v dolech. Ten se za mnou byl v roce 1964 podívat. Jinak jsme tam už nikoho neměli. Prarodiče se ztratili někde na Sibiři. Vystěhovali je a tečka, víc se o tom nemluvilo.

Za to může jistý pan Pravda, který mě jednou nechal kouknout do šachty své zrcadlovky a mě to hrozně okouzlilo. Tak moc, že jsem doma štípnul dvacet pět korun z kredence a foťák si šel koupit. Hned to samozřejmě prasklo, musel jsem všechno vrátit, ale Ježíšek mi pak kupodivu fotoaparát opravdu přinesl. Faktem je, že jsem tehdy vyfotil všech pět kinofilmů hned u stromečku – a tahle moje metoda zůstala dodneška stejná.

Důležitou roli hraje výbava, kterou jsem dostal od maminky. Dobře a správně mě krmila, samé máslo, mléko, slanina a maso, slepičí polévky, ze slepičky srdíčko a další dobrůtky. A díky tomu jsem, klepu na dřevo, dodnes zdráv a nikdy jsem nepotřeboval moc spát. Člověk na to musí trochu fyzicky mít. Ale i mě ta kvantita doběhla, mám tu krabice plné fotek, potřeboval bych znovu projít řadu negativů. Filmy jsem samozřejmě hned vyvolával, někdy i třicet denně, hlavně když jsem fotil divadlo. Každý film jsem si prohlédl a vyzobal pár fotek, které se mi zdály dobré. Takže úplně nezpracované to zase není. Mám dobrý archív řazený chronologicky, ve kterém není těžké vyhledávat.

Do učení jsem nastoupil v roce 1957 v Ostravě. Tam to pak zrušili a přeřadili nás do Chomutova. Nakonec jsem se doučil v elektrárně Poříčí u Trutnova, kde jsem potom zůstal deset let. Tam to bylo krásné, postupně jsem prošel celou elektrárnou: začínal jsem u uhlí, pak postoupil do kotelny, z kotelny do strojovny a ze strojovny na velín. Nakonec mě tak trochu za trest dali do staré elektrárny, a to bylo něco tak kouzelného, že mě jen mrzí, že jsem tehdy nefotil ještě víc. Ze staré elektrárny mě ve finále vyhodili, protože jsem měl nějaké pracovní absence. Nastoupil jsem v muzeu, což byla vůbec nejkrásnější doba mého života. Můj tehdejší šéf Zdeněk Vašíček byl velmi osvícený a posílal mě fotit různé události, třeba Palachův týden v Praze. Z muzea jsem ale také odešel, protože jsem musel zaplatit elektrárně za služební byt. Kvůli tomu jsem skončil v geologickém průzkumu v Tuchlovicích u Kladna. Novou metodou zvanou elektroosmóza jsem vysušoval například zámek v Rychnově nad Kněžnou nebo i Martinický palác v Praze na Hradčanském náměstí…

Já k těm školám příliš vřelý vztah nemám. Dávám přednost, řekněme, pudovému tahu. Všem bych hlavně doporučil dělat kromě focení ještě spoustu jiných věcí. Mě bavilo trénovat, běhat, tancovat, lezl jsem po skalách, hrál pantomimu. A všechny ty věci v sobě mají nějaký univerzální kód. Když mu přijdeš na kloub, dobereš se určitého obecného schématu, které pak platí třeba i pro to fotografování. Konkrétně jde o cizelování, učení se z chyb a jejich okamžitá korekce, předvídání a vyhodnocování situací. Také jsou důležité různé ztráty, které tě formují. Proto je zásadní, aby fotograf zpracovával věci hned. Aby okamžitě viděl své chyby.

S výstavami jsem nikdy potíže neměl. Ale jak jsem se nedávno dozvěděl, spis si na mě vedli už od učňáku. Vadilo jim třeba, že jsem nechtěl dát z ruky fotky z hořících barikád tady v Trutnově, kde to bylo v šedesátém osmém docela rušné. Já jsem Chartu nepodepsal, ale i tak pro mě přijeli do práce, a já pak musel v noci pěšky z Trutnova z policejní stanice domů, jako jsem dřív chodíval pěšky z tanečních zábav. Měl jsem kliku, že jsem byl dělník, mohli mi tak akorát sebrat techničák. Já jim říkal, že jsem prostě fotograf, který fotí všechno, a klidně si vyfotím i je, jestli můžu.

Byl to typ, který si mohl povídat s kýmkoliv o čemkoliv. Byl nesmírně trpělivým posluchačem. A když jsme spolu zůstali sami, ani jsme nemuseli mluvit na nějaké velké téma. Občas mi prostě zavolal nebo poslal koresponďák, že u nich bude divadlo nebo koncert nebo že někdo přijede. Když to šlo, tak jsem tam dorazil.

Že bych měl letět s nimi, jsem se dozvěděl od tehdejšího Havlova poradce přes kulturu Josky Skalníka. Do Ameriky jsem ale nemohl, protože tehdy zrovna probíhaly v Rumunsku události okolo Temešváru a lesnická škola v Trutnově vyslala do Banátu konvoj s pomocí krajanům – a já jel s nimi. Hned potom se mělo letět do Moskvy, tak jsem se vydal na Hrad a ptal se, co mám pro to jako udělat, ale nikdo mi neuměl nic říct. Tak co teď? Napadlo mě, že počkám na Václava, až pojede přes Staromák, protože se právě vrátil z té Ameriky. A on mě tam skutečně nabral… Jeli jsme zpátky na Hrad a tehdy také vznikly jedny z prvních mých fotek odtamtud; oficiálním hradním fotografem, jak se někdy traduje, jsem ale nebyl.

Naposledy jsem ho fotil v rakvi. A ještě týden před tím na Hrádečku. V té době se zkoušela Asanace v Divadle Na zábradlí. Vozil jsem mu ukazovat fotky, vyprávěl jsem mu o těch zkouškách, to ho velmi zajímalo. Ještě mi věnoval podepsaný text Asanace.

Ukazují tím, jak jsou silní a odvážní, ve skutečnosti jsou to nuly. Václav byl vzácný člověk, svatý člověk, který měl bohužel tu smůlu, že se snažil se všemi vycházet dobře, ať už to byl Zeman, nebo Klaus, nebo kdokoli jiný. Stojí za to pustit si znovu film Občan Havel a srovnat si to s tím, jak jednají politici dnes. Měl jsem velké štěstí, že jsem ho potkal. On byl totiž normální.

Ono si to samo řekne, osloví tě to. Ale faktem je, že mně se chce fotit pořád. Pořád se dívám, dívám se na věci, které miluji a které jsem už mnohokrát viděl, a přitom se snažím zachytit, jak se změnily nebo co se nového přihodilo. Támhle krásně vychází hvězda, vidíš? Už dlouho fotografuji z tohoto místa pohled z okna na tu břízu, ona je teď moje modelka. Je v tom zakódovaný i můj život. Fotím to už řadu let. Dneska to bude s Venuší.

Poznáš to většinou hned. Některé mohou být trošku zašifrované, ale já spíš tíhnu k těm prostým, obyčejným fotkám. U těch mých fotografií jakoby rodinného typu přeci stačí, když je to dobře vyfocené a nese to význam pro konkrétní lidi, kterých se to týká. Chci, aby moje fotky sloužily. Není nutné do toho tlačit za každou cenu nějaké umění. A hezké je, že ty obrázky pak ještě někdy dozrávají. To není nic nového, to říkal už Sudek. Kouknete na to a nic tam není. Tak to necháte ležet, pak se na to kouknete po letech znovu a najednou vidíte, že tam něco je. Ono ani tak nejde o ty obrázky, to my dozráváme.

Rozhovor je devátým dílem salonního seriálu Igora Malijevského (1970), který postupně představuje významné domácí fotografy a fotografky dneška.