Hlavní obsah

Filosofická slavnost. Petr Fischer nad inscenací Kacířské eseje

Právo, Petr Fischer, SALON

Po scénickém dokumentu o Janu Patočkovi a Chartě 77, uváděném v pražském Studiu Hrdinů na podzim, se režisér Miroslav Bambušek pustil do svého vysněného projektu: inscenace Patočkových Kacířských esejů.

Foto: Studio Hrdinů

Miroslav Petříček v Kacířských esejích jako Hérakleitos

Článek

Na první pohled je to téměř sebevražedný podnik – vždyť převést na divadlo komplexní filosofické myšlení, kde všechno souvisí se vším, včetně Patočkova politického vystoupení na obranu lidských práv na konci jeho života, to je prakticky nemožné. Ale právě tato komplexita vyjádřená v režisérově propojující imaginaci se nakonec stala tím, co Bambuškovo představení nese a dělá z něj mimořádnou divadelní událost.

Velmi jednoduchý příběh spisovatele (ztvárněného Stanislavem Majerem), který se pouští do studia Patočkových posledních tří měsíců života, aby napsal strhující román o „hlubokém lidském osudu“, a postupně se setkává nejen s jeho etickými volbami, ale i se základními motivy jeho myšlení (démonický základ lidského bytí; polemos jako klíč existence společnosti a utvářecí princip lidskosti; pravda jako odpovědný vztah k sobě a k obci), se šikovně proplétá s velkými básnickými obrazy, v nichž se Patočkova filosofie stává součástí dějin lidstva, kde se potkávají a sváří archetypální principy jako temnota a světlo.

Foto: Vít Šimánek, ČTK

Režisér Miroslav Bambušek

„Ich bin ein Labyrint,“ zní z Patočkových úst prostorem Studia Hrdinů, v němž se diváci mimo jiné protancují osobním labyrintem svého já spolu s bájným Mínotaurem, vrhajícím na zeď mysteriózní stíny jako v proslulé Platónově jeskyni. Podaří se nám vyjít? Z labyrintu? Z jeskyně?

Ano, je to tak, Bambušek ze všeho nejvíc přehrává mýtus: mýtus filosofie, ale i mýtus o Patočkově oběti ve prospěch pravdy a obce. „Sókratés z Prahy“ – neodpustí si Bambušek mediální provokaci v podobě marketingového zneužívání posvátného, která nastartuje očišťování i korumpování, nové pošpiňování mýtu v současnosti. Nakonec všechno se dá prodat, všechno se dá zkonzumovat, ale naším úkolem je živit se, a přitom nespálit a nezničit to, z čeho jako lidé žijeme.

Kde zůstali kacíři?

Jana Patočku (Miloslav Mejzlík) přivádí na scénu Hérakleitos z Efesu, ztvárněný filosofem Miroslavem Petříčkem. Autentický Patočkův žák je viditelným symbolem myslitelské kontinuity, důkazem smyslu, který se však musí vždy znovu osvědčovat tady a teď. Tak jako to na vlastní kůži při střetu s totalitní mocí zažívá Jan Patočka, tak jako se to děje spisovateli, který při zkoumání filosofova života opakuje jeho těžkou lidskou zkoušku, již lze jen stěží ustát. Tak jako to dosvědčuje úsilí Miroslava Bambuška, který se přímočaře, možná až nemístně ptá, proč Patočka skončil kdesi v zapomnění, proč ho neumíme dnes myslet a žít. Proč se, řečeno s Patočkou, moderní člověk nechce hlásit k dějinám, když bez nich jsme jen bárkou na moři, která se nechává zmítat kdejakou proměnou větru.

Tato přímočarost, které můžeme říkat naivita, ale i ryzost, když se podobných slov chvíli nebudeme bát, je charakteristickým znakem Bambuškovy tvorby, ať zpřítomňuje hrůzy odsunu, hledá tajemství přírodních zdrojů, či jako nyní zkoumá filosofické mýty.

Souvisí to i s patosem, kterému se Bambušek nevyhýbá, neboť ho chápe v tradičním smyslu: jako svědectví o existenciálním ukotvení, o specifickém naladění duše, z něhož jako tvůrce vychází. V Kacířských esejích tento patos ženou do nadzemských výšin přechodové obrazy, kde lidé vstupují do temnoty nicoty, z níž se rodí svět a podle Hegela i myšlení a kam se obojí zase vrací.

Pozvedávání patosu k umění krásy, o níž v jednom monologu hovoří i Patočka, se zde kromě síly slova (Máchovy verše) a filmové vizuality projevuje i skrze hudbu Vladimíra Franze, který coby Patočkův oblíbenec Beethoven hraje v představení na klávesy.

Franzova hudebnost empaticky ladí s Bambuškovými propady do hlubiny osamělosti, v níž jedině se jako lidé můžeme najít, i když se v ní také můžeme ztratit. Jeho hudba dokáže být usedavě lyrická i vnitřně otřásající, což není dáno jen stoupající silou zvuku, ale i využíváním rytmiky, která rozvibrovává tělo a přivádí ho k démonické stránce, již Patočka v Kacířských esejích výslovně tematizuje.

Foto: Studio Hrdinů

Miloslav Mejzlík hraje v Kacířských esejích Jana Patočku

Ve vibraci se zhmotňuje ambivalence lidské existence, protože bez této často sebedestruktivní stránky duše nemůžeme žít, ale jen málokdo ji dokáže spoutat a využít k tvorbě.

Vnitřní golem se věčně odtrhává v touze po bezúčelném absolutním plýtvání energií, jež se dynamicky přelévá i po betonovém jevišti Studia Hrdinů.

Energie je všude plno. Bambušek někdy její koncentraci stupňuje až k hranici snesitelnosti, jako by očekával, že vytrváváním v extrému se něco důležitého zlomí – v představení, v publiku, v každém jednotlivci, který je přítomen této filosofické slavnosti. Divadlo se tu podobá ráně pěstí, která je ale i úderem srdce; bez propojení obojího Bambušek neumí tvořit.

Kacířské eseje jsou divadlem divokým, jež je hnáno napětím extrémů, jako se v protikladech děje (náš) hérakleitovský svět. A jak bouří dějiny, do nichž se Patočka a jeho následovníci přece jen nějak chtějí znovu vpisovat. Bambuškova inscenace ale nechává otevřenou i ďábelskou cestu, na níž se snadno odkloníme zpět do naší post dějinné doby zábavného algoritmického štěstí. A kde zůstali kacíři? Jsou tu, žijí s námi: všichni ti, kteří se uměním, filosofií, životem tomuto programu ještě vzpírají.

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof. 

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám