Článek
Mimopražští budou při čtení následujících řádků na koni. Právem si pomyslí něco o rozmazlených spratcích. Jsem z malého města, rozumím tomu. Ale pojďme se na celou věc na chvíli podívat smířlivě. To, co se plíží Prahou, se bude brzo (jen, co srovnáme ty životní standardy s Němci) plížit celou zemí.
Nechci se navážet do lidí, jejichž povoláním je zprostředkovávat své zážitky s neobvyklými zážitky. Mým terčem rozhodně nejsou recenzenti restaurací, zapálení maratonští běžci-začátečníci nebo odborníci na přípravu kávy. Hodlám se navážet do kliky, která se kolem těchto zdatných koníčkářů tvoří a již mám chuť odměnit pozváním na stoprocentně instantní polívku z plastikového pytlíku, pro kterou dojedu autem, a na dezert v podobě kapučína z prášku.
Zajímavé je, že tuhle kliku lze rozložit na sympatické, vzdělané lidi. Pozdraví, poděkují, pomůžou, pohovoří. Pošlou déemesku na Afriku. Jen se zdá, že by je zasáhl bič Boží, kdybyste jim nenabídli bio kvikev a neznali jménem svého baristu. Jejich vstřícná povaha by dostala políček, kdyby si pro jednou sedli do hospody podávající hotovky, jež neinvestovala do odvětrávání výparů z kuchyně. Přátelé, budete jenom smrdět. Neumřete.
Znovu připomínám, že má pozorování nemají jinou ambici než nabídnout pohled na několik rozšířených pražských manýr. Taky jsem doma vyráběla sushi, což dneska patří k bontonu (asi bylo celé blbě, řasa se mi narolovala dovnitř a vytvořila ve válečku šneka). Ale když jsem se vrátila z výletu k přátelům, ještě pár dní jsem jako u vytržení voněla ke spacáku, ze kterého táhl pach spáleného dřeva. S láskou jsem vzpomínala na zimní noc u plynových kamen, která mi ve spánku nevyhasla nejspíš jen ze zdvořilosti.
Vzpomínala jsem na opravdové prožitky. Ne na jejich přesně odměřené množství a podobu, kterou můžu v případě nespokojenosti vrátit. Krnění smyslů a neschopnost prožít to, co jsme si pečlivě nezvolili, je ale ještě malá daň. Mám strach, co to udělá s naší schopností vyrovnat se s nečekaným, s improvizací nejen spotřebitelskou, ale taky mezilidskou.
Chodíme do podniků, kde lidi vypadají tak, jak by zhruba měli. Chováme se civilizovaně. Číšník je přiměřeně zdvořilý, protože nesmí být přezíravý, ale ani žoviální. Někdy nás napadne, jestli v nás nedřímá druhý Hrabal, a tak zavítáme i do čtyřky bez větráku, abychom si nastudovali místní faunu. Až na to, že lidi nejsou zvířátka na prohlížení v teráriu a Hrabala už máme. Z Prahy se stal reprezentativní výběh, jeden velký zábavní park. Kde mám hledat město, kde žijí místní? Svoje město?