Článek
Emilio a Benny připravili pětadvaceti národnostem v publiku malé překvapení.
Rozněžňuju se i já, přestože mám strach z toho saxofonu. Ale těžiště události tkví někde jinde, a tak se hodlám ve své hudební rozežranosti ovládat.
„...pro nás všechny, ale hlavně pro vás, pane Suchý, jsme secvičili jistý šlágr.“
Tlumočím i spiklenecké mrknutí. Benny se chápe mikrofonu, Emilio vymotává notový stojan z kabeláže. Nakonec se oba usmějí, šéfa Semaforu nervózně minou pohledem, a spustí:
Mjela vlasí/ samoulok núúú/ jééé je-je/ ránopřistou pilagoknúúú/ jééé je-je...
Benny se směje a jeho bílé zuby, kterých má jistě proti běžné středoevropské populaci dvojnásobek, oslňují mladé Němky v první řadě. K obecnému pobavení hlasem obratně lavíruje mezi Youssou N’Dourem a Stevie Wonderem. Mé politicky nekorektní myšlenky prosvětlují upřímné sympatie.
...a tozato stojí pšeci/ jéé-jéé-jéé
Přítomní výkonu aplaudují. Úroveň porozumění češtině se mezi nimi různí, v publiku sedí úplní začátečníci, ale taky rodilí mluvčí po návratu z emigrace, která se trochu protáhla. Do kurzů češtiny a české kultury se přihlašují studenti na výměnném pobytu, milovníci exotických jazyků, ale i přistěhovalci – ti v naději, že získají lepší práci, v ideálním případě ve svém oboru. Před pár lety jsme v kurzu měli i britského univerzitního profesora. Jeho zemřelá manželka byla Češka, jezdil si sem připomínat její řeč a občas se vyplakat steskem na Kampě. Ohromně milý člověk.
Jiří Suchý a Jiří Šlitr v červenci 1966 v Karlových Varech.
Přichází chvíle pro tradiční součást většiny kulturních zastavení, na kterou jsou cizokrajní studenti zvědaví. Ti vaši komunisti – vsuvka, kterou jsem si pro sebe pojmenovala Otázky a odpovědi. Vybavuju si promítání filmu Želary, konkrétně scénu, v níž ruští vojáci znásilňují venkovskou ženu. Náš moskevský student Míťa, ne starší než dvacetiletý, tehdy odešel z kina. Mladý nemluva se zlatými řetězy a výraznou akné se venku rozbrečel. My jsme vás přece osvobodili! Najednou mezi nás vstoupila národní příslušnost; studená a hranatá abstrakce. On byl do té chvíle tak trochu blbeček, já zase ňáká koza, co tady překládá. Kategorie veskrze nadnacionální. Najednou je on Rus a já Češka. On pro sebe vítěz a záchrance, já příslušnice národa, co jemu podobné nemohl či nechtěl nakopat do zadku.
Proto trochu trnu, když pianista nasazuje na Jekatěrinu. Jednu z českých hříček, hudební parafrázi na ruské častušky v duchu nejlepší tradice šedesátých let. V zadních řadách posedává několik Rusů, kteří ale k mému překvapení berou píseň za svou a dokonce si ji místy broukají. Bělovlasý performer přidává náznak kozáčka. Mladé Němky v přední řadě žvýkají a pozvedají obočí.
Tohle se fakt nedá odhadnout. Co slečnám a několika mladým Britům opodál řekne historka o tom, jak se úřady pokoušely zavřít Semafor, ale zároveň to navléknout na vůli lidu? A proč to vlastně dělaly? Pochopím někdy já, jaké to je, mít hlavní město rozdělené na dvě půlky a po vlasti roztroušené památníky holocaustu? Nebo vládnout Indii, pak se jí vzdát a stěsnat své ambice zpátky za hranice, které od Francie odděluje prakticky jen vodní příkop?
Benny z Ugandy, opět usazen a nadšený, luská prsty a povzbuzuje dění na pódiu. Ono je to vlastně všechno jedno, říkají jeho gesta. Důležitější je co sem mjel dnes k objedúúú.