Hlavní obsah

Fejeton Kláry Kolářové: Ta úleva chvíli nemyslet

Právo, Klára Kolářová, SALON

Na jednom kolejním večírku se mí dva kamarádi ve velmi pokročilou hodinu rozhodli, že si vystřelí z naší spolužačky. Měli na pokoji umělou krev, a tak jim přišlo jako dobrý nápad předstírat, že si jeden z nich ošklivě poranil ruku při otevírání vína. Spolužačka mu nevzrušeně poradila, ať si to jde ošetřit, a že když krvácení nepřestane, půjdeme na pohotovost. Kamarádi se po chvíli vrátili z koupelny, kde umělou krev mezitím smyli. Ruka „poraněného“ tak byla najednou zcela zacelená.

Foto: Profimedia.cz

Z filmu Forrest Gump (režie Robert Zemeckis, 1994)

Článek

„Je to zázrak!“ volali hlasitě. „Stalo se to jen tak a zrovna nám, tady, na tomhle pokoji!“ Spolužačka propadla nadšení. Oči se jí rozzářily a večírková malátnost z ní v tu ránu spadla. „To je krásný, krásný!“ opakovala. „Uvědomujete si, že naše životy už nebudou jako dřív, když jsme zažili něco takhle výjimečnýho?“ Byla šťastná.

Čím dál tím víc bylo jasné, že zpočátku nevinný vtip překročil hranici a kamarádi se nakonec přiznali, že šlo o podvod. Spolužačce ztvrdly rysy. Tvrdila, že je to v pohodě, ale vypadala, jako by v tu chvíli o několik důležitých let zhrubla a zdrsněla.

Často jsem potom na ten večer myslela. Šlo samozřejmě o opileckou hloupost – zastřízliva by člověk těžko uvěřil, že se rány samy zázračně zacelují. Ale změnilo by doopravdy naše životy, kdyby se něco takového stalo? Posloužilo by nám setkání s něčím racionálně nevysvětlitelným jako štít proti všemu nepříjemnému?

Nemusí jít hned nutně o zázrak. Pokud změníme optiku a soustředíme se na veřejný prostor, tak část z nás čeká na někoho nebo na něco, co nás bude převyšovat a k čemu bude snadné se nekriticky upnout. Touží po tom chvíli nemyslet, po tom, aby někdo řešil věci za nás…

Jeden kolega z práce mi na jiném večírku a v jinou pokročilou hodinu tvrdil, že problémem Česka je především příliš mnoho kritického myšlení a málo nefalšovaného nadšení. Podle něj je důležité se nejdřív pořádně rozeběhnout a pak, po pár kilometrech, se teprve ohlédnout a zhodnotit, jestli to byla správná cesta. „Nejdřív je nutný najít si myšlenku, který věříš, a tu pak prosazovat, děj se co děj, a nezpochybňovat to pořád, rozumíš?“ Nerozuměla jsem a bylo už pozdě a chtělo se mi spát.

Doma jsem ale usnout nemohla. Lekala mě představa, v níž je nejdůležitější najít si směr – a tím se bez rozmyslu rozeběhnout. Idea směru potom ze své podstaty naplní člověka neutuchající vášní a štěstím a jeho život už nebude jako dřív, protože víra ve správnost volby vyléčí všechny pochyby.

Mně však nejvíc imponují ti, kteří v žádnou jednu správnou volbu nevěří, ti, co si přiznávají, že máme jen dílčí dohady, pokusy, snahy a každodenní dřinu, která nakonec nemusí být vykoupena vůbec ničím. Ti, co nerezignovali na ostře kritické vidění světa kolem, byť je to bezesporu ten nejméně pohodlný pohled z možných. Ti, co se snaží odmítat různé záchranné polštáře. Nejdůležitější podle mě není vybrat si směr, kterým se rozeběhnout, a cestou odhazovat pochybnosti, ale po cestě upozorňovat na výmoly a nebezpečná místa. Běžci za vámi to třeba ocení. Anebo jim to bude upřímně fuk.

Po čase jsem se bavila s onou spolužačkou o tom nepovedeném večírku. Zprvu na to téma nechtěla moc mluvit – vždyť jsme všichni přece jen tak blbli. Pak ale přiznala, že z toho byla několik dní vedle.

Foto: archív Kláry Vlasákové

Klára Vlasáková

„Říkala jsem si, že kdyby se ten zázrak fakt stal, tak bude můj život najednou jinej, lepší – a přitom taková blbost, ne? Ale pak mě napadlo, že by se možná nezměnilo vůbec nic. Možná bych přijala něco, co jsem do tý doby neznala, ale mělo by to vážně takovej vliv? Nakonec jedem každý ráno prostě vždycky odznova, ne? Vstát a něco dělat.“

Možná to je ten největší problém s teoriemi, které se tváří, že nabízejí univerzální odpovědi, a se zážitky, jež nás mají převyšovat. Dávají bláhovou naději, že po bezpodmínečném přijetí jejich platnosti nebudeme muset každý den vstávat a něco dělat. No dobře… Ale co pak teda budeme dělat?

Reklama

Související témata:

Související články

Fejeton Kláry Kolářové: Staří smutní muži

Před pár lety na tomto místě psala Alena Zemančíková o tzv. příliš hmotném maskulinu – typu muže, „který se prosazuje v prostoru na úkor ostatních a je vždy...

Výběr článků

Načítám