Článek
Samozřejmě že mnozí z těch, kteří se v nápravných zařízeních napravují, nápravu potřebují, ale jsou mezi nimi i tací, kteří prostě jen zkusili, jestli jim projde to, co panu A. Pak se jednoho dne probudili na cele s šesti, osmi či deseti spoluvězni, z nichž někteří jsou vrazi a jiní prostě jen nezaplatili daně, jako tomu bylo v případě mého příbuzného.
Že není nutné taková individua litovat, protože za blbost se platí? To jistě, ale my, kteří jsme s nimi spřízněni, máme je rádi a občas je chceme navštívit, si trošku soucitu zasloužíme. Udržovat kontakt s někým, kdo „sedí“, splnit pravidla pro posílání balíčků nebo nepřijet pozdě na návštěvu, není tak snadné, jak se na první pohled může zdát.
Kdo by si myslel, že na internetu najde informace, které mu kontakt usnadní, mýlí se. Dozvíte se jen, že si váš příbuzný může zkrátit volné chvíle hraním ping-pongu a občas si zajít do knihovny. A to zrovna nejsou informace vhodné pro toho, kdo nemá s kriminálem žádné zkušenosti a potřebuje poradit, jestli je možné poslat třeba hygienické potřeby a v jakém množství. A tak není divu, že mě posedl vztek. První chyba. Se vztekem jde ruku v ruce pýcha, a ta může lehce přejít v pohrdání. Přesně to se mi stalo. Uražená a plná vzteku jsem zatelefonovala do příslušné věznice, kde mi kompetentní muž sdělil, že hygienické potřeby poslat můžu, ale v dopise. Okamžitě jsem vyhodnotila onoho muže jako blba, který zřejmě nikdy neviděl balík. A tak jsem slovo dopis nahradila slovem balík a zeptala se, kolik může vážit. Muž zachoval stoický klid, nechal mě domluvit a pak zopakoval s mírným důrazem pouze slovo dopis. Kdybych nebyla vzteklá, pochopila bych a snažila se dozvědět víc, ale já se rozhodla zvítězit nejen nad oním mužem, ale nad celým vězeňským systémem.
Pocit vítězství mi vydržel pouze čtrnáct dní. Přesně tak dlouho trvalo, než se s nápisem NEPOVOLENO vrátil balíček zpět. A v ten moment mi došlo, že tím, kdo určuje pravidla, nejsem já, vychladla jsem a začala být velmi pokorná.
Druhou chybou je číst před návštěvou knihy s vězeňskou tematikou. Ať chcete nebo ne, dostane se vám literatura pod kůži a vy se můžete začít chovat jako recidivista, který se jen přijel mrknout na kámoše, který zrovna sedí. Přesně tak jsem byla vyhodnocena bachařkou já, když jsem si po vstupu do místnosti stoupla čelem ke zdi a čekala, až za mnou zamkne. Ve vězení se zamyká stále, ale jen kriminálníci vědí, že mají stát čelem u zdi.
Další chybou je si myslet, že návštěva proběhne alespoň v minimálně intimní atmosféře. Návštěvní místnost měla rozměry zhruba 15x8 metrů, uprostřed byla podlouhlá řada lavic a mezi nimi prkno. Na jedné straně seděli trestanci, na druhé my ostatní. V mém případě tak dvacet lidí. Přes ono prkno si podávali manželé děti, aby je pohladili, ženy vášnivě líbaly své uvězněné muže či milence a matky hýkavě plakaly. Otcové trpělivě čekali, až matky dopláčou, a pak spustili sami. Pokud se vás v návštěvní místnosti sejde byť „jen“ dvacet, neslyšíte vlastního slova a i otázku Jak se máš? řvete s takovou silou, jako by vedle vás projížděla lokomotiva. Na první návštěvě nevíte, že si s sebou můžete přinést drobné na nákup kávy a nealkoholických nápojů v automatu. Zcela vyčerpaní z neustálého řevu a s opuchlými rty a hlasivkami sledujete ty, kteří nejsou na návštěvě poprvé a vědí, že musí neustále něco pít. Jen tak dokážou po celou dobu návštěvy mluvit. Pokud vezmete v úvahu, že návštěva může trvat i tři hodiny, umíte si představit, jak dlouho poté ještě sípete či nemůžete mluvit vůbec.
Iva Klestilová
Jistou monotónnost návštěv rozviřují trestanci s klikou. Kdo pije, totiž musí chodit i močit. Aby mohl jít na toaletu, musí vejít do dveří vlevo, kde dostane kliku, a pak přejít místností do dveří vpravo, kde ji zasune do dveří. Po vykonání potřeby opět kliku vrátí, aby si ji vzal další odsouzený. Tento koloběh s blížícím se koncem návštěv kulminuje.
Těsně před vypuštěním z kriminálu jsou všechny návštěvy natlačeny do malé místnosti, ze které vycházíte po jednom ven, abyste se podrobili výstupní prohlídce. Pokud tou projdete bez problémů, čeká vás už jen čerstvý vzduch a pocit svobody. Kdo nezažil, neuvěří, jak je dvacet let po pádu komunismu právě tento pocit omamný.