Hlavní obsah

Fejeton Aleny Zemančíkové: Zlá babička

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

J. K. Tyl se narodil počátkem února 1808 v Kutné Hoře. Jsme-li v tom zimním čase v Plzni, děláme takovou obchůzku: napřed jdeme na Mikulášský hřbitov, kde má obrozenec hrob, zapálit svíčku.

Článek

V době, kdy naše šedé dnešky byly ještě světlými zítřky, chodily sem oficiální delegace. Vždy v červenci, v tomto měsíci v Plzni roku 1856 zemřel, na hrobě pak rychle vadly věnce s trikolórou. Dnes tam nechodí nikdo. Na Hromnice zapalujeme svíčku my a nejvýš ještě někdo. Na témže hřbitově má náhrobek i Emil Škoda – a tomu tam v posledních letech plane svíček celá přehršel, ačkoliv vysoké pece ve Škodovce už nehoří, komíny byly zbourány a bledé světlo pokroku se line spíše z podniků globálního průmyslu na Borských polích. Ale taková je doba – ikonám kapitálu se vrátila důstojnost a respekt, kdežto s ikonami národní kultury si nevíme rady.

Zamyšlení nad Tylem pak vede naše kroky na plzeňské biskupství, kde se koná charitní odpoledne pro bezdomovce. Posadíme se vždycky na chvíli ke stolu, něco si dáme, abychom neurazili, a pozorujeme staré známé z nádraží a ulic: muže, který chodí s kyvadélkem a voní bylinkami, Hejkala, který v létě a na podzim prodává houby a lesní plody i s nádobou, do níž je nasbíral, dále člověka s chůzí jako po obrně, který je parní lokomotiva, drobnou postarší cikánku, která na vysokých podpatcích spílá dlažbě, romského tanečníka, několik Ukrajinců, kteří chodí nakupovat do večerky u nás za rohem, a zlou babičku.

Zlá babička chodí celá léta do Charity s vnukem Vojtou, který trpí motorickým neklidem a tiky. Vojta rozbaluje dárky a babička ho přitom nepřetržitě peskuje: „Podívej tu krásu, ničeho si nevážíš. Neumíš poděkovat, jsi nevděčný, nemáš radost z maličkostí, protože neoceňuješ dobro!“ Vojta si rozbaluje přepalovaná DVD, která možná nemá na čem přehrávat, a košile, o kterých neví, jestli mu budou, a vypadá docela šťastně. Poslechne babičku, pěkně poděkuje, je hodný, chodí do zvláštní školy, zadrhává a ve tváři mu co chvíli mohutně cukne, tik se přenese do rukou a Vojtovi se rozbalování zašmodrchá. Babička silným hlasem pochválí všechny dobrodince i pana biskupa, hlasem, v němž jakoby zní pohlavek, řekne Vojtovi: „Ukaž, prosím tě!“ a „Podívej, jakou jsem dostala krásnou šálu!“ a „Vezmi si bábovku, když je tak dobrá!“

Zlá babička má ráda hezké věci, miluje dobro a váží si hodnot. Jistě si váží i Josefa Kajetána Tyla. Se svými výchovnými zásadami je babička pevná jako skála, hlavu s havraními vlasy má hrdě vztyčenou. Jen jsme nikdy nepochopili, co dělá s vnukem Vojtou na charitní besídce – tihle dva přece nejsou bezdomovci?

Letos při vánočním úklidu jsme se rozhodli darovat zlé babičce, pokud bude i letos na charitní sešlosti, barevnou litografii města Plzně, kterou jsme nikdy nepověsili na zeď. Je to hezký obrázek, na nás až moc, ale pro babičku, která si hezkých věcí váží, to bude vhodný dárek, i Vojtovi by se mohl líbit. Je na něm totiž barokní budova biskupství, co má průjezd a taky dveře do klubovny, kde se koná besídka. Na konci průjezdu stojí osamělá mužská postava a kouří – to není nic divného, v místnosti se kouřit nesmí, ale charitní chráněnci rozhodně nekuřáci nejsou, stává jich tam většinou několik. Zlá babička sedí na svém místě (po celé ty roky vlevo pod oknem), pěkně vzpřímeně, aby – až přijde pan biskup požehnat svým chudým – mu byla nablízku. Vojta tam není, to je nám líto, ale dobře to dopadne, Vojta vstupuje do místnosti a ve tváři má velký strach, když vidí, že mluvíme s babičkou. To on totiž kouřil v průjezdu – velice vyrostl a úplně mu zmizel z tváře tik. Babička je obrázkem nadšená, naštvaným hlasem říká: „Je krásný a podepsaný, umělecké dílo. Dám si ho zarámovat.“ A my jim přejeme štěstí a zdraví, a babička zase tím rozčileným hlasem říká, že Vojta chodí do výtvarky a taky pěkně maluje a Vojta se usmívá a je rád, že jsme ho babičce neudali, že kouří.

Když vycházíme ven, v průjezdu už zasedají ke zbytkům svačiny pankáči z podchodu u nádraží a jejich čtyři psi. Chlapíci z nádraží jim vynesou ven polévku a buchtu a hned tam s nimi zůstanou a kouří cigarety, o které se pankáči nestydí žebrat, protože žebrají z punkového přesvědčení, zatímco bezdomovci z nádraží se stydí, protože žebrají z nouze. Vojta s babičkou jdou domů. Babička nemá na světě jiné přátele než lidi z charity. Jen tam ji mají rádi, což můžeme dosvědčit.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám