Hlavní obsah

Blanka Mouralová o ústeckém muzeu českých Němců: Nebojujeme staré bitvy

Právo, Tereza Šimůnková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Muzeum dějin a kultury českých Němců v Ústí nad Labem je po osmi letech příprav těsně před dokončením. Přesto hrozí, že ani neotevře – o. p. s. Collegium Bohemicum, která expozici připravila, nechali její vlastní zakladatelé finančně vykrvácet. Navíc její ředitelce Blance Mouralové (1974) hrozí odvolání.

Foto: Libor Zavoral, ČTK

Blanka Mouralová

Článek

Jakou expozici jste vlastně vytvořili?

Muzeum tohoto typu můžete dělat dvěma způsoby. Buď jako obhajobu politických kroků a ilustraci politického postoje, nebo jako pokus o otevření prostoru k dialogu. My se rozhodli pro tu druhou cestu. Nebojujeme staré bitvy, neřešíme, kdo si co zasloužil, co je možné historicky ospravedlnit, případně kdo tu byl první. Termín sudetský se z dvaceti výstavních místností výrazněji objeví jen ve dvou. Nezamlčujeme nic z konfliktů 20. století, ale raději zdůrazňujeme vzájemné inspirační zdroje mezi českou a německou jazykovou skupinou: propojení českých a německých zemí v době reformace, společný kult sv. Jana Nepomuckého, industrializaci a téma pražské německy psané literatury. Sami jsme nejdřív hledali otázky a teprve pak odpovědi.

Česko-německé soužití trvalo osm století. Jak konkrétně jste jím prošli?

To sousto je ohromné, ale i když jsme měli k dispozici 1500 metrů čtverečních v budově nově zrekonstruovaného muzea, mimochodem bývalé německé chlapecké školy, museli jsme uvážlivě vybírat. Volili jsme předměty, které spojují několik výpovědí najednou, což v praxi znamená, že co exponát, to zajímavá historka. Například když návštěvník vkročí do místnosti a na stěně uvidí portrét prezidenta Masaryka, pozná, že je v první republice, ale taky se dozví, že zrovna tenhle obraz od významného německého malíře z českých zemí Emila Orlika je výjimečný. Naprostá většina Masarykových portrétů totiž vznikala podle fotografií, zatímco Orlikovi prezident seděl modelem osobně a vznikl mezi nimi blízký vztah. Když později Orlik v Berlíně zemřel, poslal mu Masaryk věnec na pohřeb. Vlastně považuju za zázrak, že se nám podařilo shromáždit tolik exponátů, takže nemusíme odehrávat příběhy jen na textech nebo audiovizuálech.

Co se týká celkového konceptu, identifikovali jsme konkrétní bod v dějinách, revoluční rok 1848, kdy fakticky i symbolicky došlo k národnímu oddělení. Jak Češi, tak Němci šli původně na barikády se společnými liberálními požadavky, ale během několika týdnů se udál zvrat a národní cíle převážily. Právě tehdy se etablovaly dva moderní národy s rozdílnými politickými programy. Od tohoto bodu lze v naší výstavě jít buď proti proudu času až do 13. století, do doby prvního velkého osídlování českých zemí německojazyčnými obyvateli, nebo po proudu času do století devatenáctého a dvacátého. Smyslem bylo ukázat, že vydáme-li se do starších dějin, žádný zažitý národní nebo národnostně definovaný konflikt neexistoval.

Pro širší veřejnost může být pořád překvapením, co se všechno dělo německy. V expozici objeví třeba básně Karla Hynka Máchy, kterého všichni vnímáme jako národní ikonu, ale jeho německé dílo nikdo nezná. Když je pár generací vychováváno ve školách podle jasného ideologického plánu, lze povědomí o celém jednom kulturním proudu úplně vymazat.

Jak se místní staví k německé historii města?

Liší se to po skupinách. Zajímavou zkušenost mám se starší generací. I když si zvykli říkat, že o tomhle tématu je lepší nemluvit, v pohodové atmosféře a bez tlaku se rozhovoří s viditelným ulehčením, protože jejich zážitky byly silné a drželi je v sobě hodně dlouho. V muzeu plánujeme speciální okruh pro místní obyvatele, protože nám záleží na tom, aby Collegium Bohemicum vzali za své.

Koncept je hotový dva roky. Proč už není expozice otevřena veřejnosti?

Protože přislíbené peníze na realizaci stále nepřicházejí. V tuto chvíli jsme nejdál, co jsme kdy byli, písemně máme, že ministerstvo kultury letos poskytne tři milióny a až 48 miliónů jako zvláštní příspěvek pro rok 2015. Otázkou je, jestli do té doby vydržíme. Český stát sice Collegium Bohemicum prezentuje jako úspěšný projekt česko-německých vztahů, na druhou stranu si například naši němečtí partneři neumějí představit situaci, kdy vás vlastní zakladatelé poté, co jste úspěšně vyčerpali evropské fondy, nechají finančně zcela na holičkách. Collegium Bohemicum bylo totiž založeno jako obecně prospěšná instituce, na jejíž správě i financování se bude podílet víc rovin státní správy. Tenhle pokus fungoval jenom s první zakladatelskou garniturou vedení města a univerzity. Poté, co nastoupily garnitury nové, se ukázala jejich neschopnost sdílet odpovědnost za společný podnik v politických poměrech, které jsou v Praze těžko představitelné. Patrná je lehkost, se kterou se destruuje lidský a intelektuální kapitál. Tu známe už z případu Činoherního studia.

Město nám mělo garantovat milión korun na provoz a zbytek jsme si byli schopni získávat přes státní, soukromé i evropské projekty. Příspěvek ovšem zkrátilo na 400 tisíc. Minimálně rok a půl de facto ekonomicky neexistujeme. Situace je psychologicky obtížná. Letos už jsme tak daleko, že si vyplácíme platy s tříměsíčním zpožděním. Na ředitelský nezbývá již delší dobu.

Také univerzita k nám momentálně přistupuje stylem: pokud expozici zdestruujeme, nic neztratíme.

Co stojí za snahou vás odvolat právě teď?

Vždycky jsme věděli, že citlivý okamžik nastane ve chvíli, kdy dokončíme přípravu expozice a zároveň vyjednáme peníze na realizaci. V Česku není zvykem, aby takový balík peněz obhospodařovala nezávislá instituce, a tak je pokušení dostat se k nim veliké, zvlášť pro lidi s přímou vazbou na aktuální politické vedení města. Racionální důvody pokusu o mé odvolání nelze nalézt. Nikdo nemá konstruktivní alternativní koncepci, dokonce nikdo ani neformuluje konkrétní výtky. Všechny účetní závěrky a hospodaření jsou každý rok auditované, každý krok zveřejňován. Přímá konfrontace se nevede. Jistě – každý je nahraditelný a já nechci strávit v Collegiu Bohemiku zbytek života, ale jsme těsně před cílem a bez původního týmu, který by pravděpodobně odešel se mnou, nevznikne stejné muzeum.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám