Článek
Opatření novely školského zákona, která mají vejít v platnost v roce 2020, si kladou za cíl zlepšení obojího. Jenže dívat se na problematiku rodičovské péče jen logikou trhu práce znamená přehlížet ty, pro něž je starost o děti preferovanou životní variantou, či dokonce seberealizací.
„Já už jsem se smířila s tím, že mě za mou práci v domácnosti společnost neocení,“ povzdechla si na jedné diskusi Jana Jochová, bojovnice proti „ideologii genderismu“, která nás feministky často obviňuje, že snahou o dosažení rovných příležitostí devalvujeme hodnotu mateřství a péče o děti. Zároveň ale jako by si ani ona, ani mnozí další do svého myšlenkového světa vůbec nepouštěli představu, že by cesta chudoby a ekonomické závislosti na partnerovi nemusela být pro matky, které chtějí svůj čas věnovat dětem, jediná možná.
Je to smutným dokladem ztráty sociální imaginace, kterou jako společnost trpíme. Místo snahy o zlepšení našeho postavení a usilování o takovou svobodu, jež by obsahovala širokou paletu ničím nepodmíněných možností, přichází jen vzájemné obviňování a pocit neměnnosti společenských rolí. V očích veřejnosti jsou potom feministky ženami, které nenávidí děti.
V debatách o situaci matek se otázka jejich návratu do pracovního provozu zdůrazňuje často. Jak by také ne – je to právě pobyt na rodičovské dovolené, co způsobuje platové nerovnosti a zpomaluje ženám kariéry. Ve snaze situaci změnit se ale i ve feministických kruzích zapomíná na to, že pro některé ženy je rodičovská vysvobozením z každodenní dřiny a rutiny, která jim ani žádnou slušnou mzdu nepřináší. Apelovat na takové matky, že by měly co nejdřív nastoupit do zaměstnání, je kontraproduktivní. Proč by to proboha dělaly?
Naším primárním zájmem nemá být starost o to, jak co nejrychleji vrátit rodiče do práce, ale to, jak ta práce vypadá a jestli se vůbec vyplatí. Zároveň je důležité dát i ženám, které péči chápou jako náplň svého života, adekvátní podporu a ohodnocení a nevnímat rodičovství jen jako krátkodobý odpočinek na střídačce kapitalismu.
Do toho vytvářejme proaktivně takové prostředí rovnosti, aby primární pečující osoby nebyly jen matky, a vylepšujme pracovní a platové podmínky pro všechny ženy, i ty, které stojí nejníž. Právě ony mají dnes umenšené možnosti rozhodování, jsou odkázány na nedostupnou veřejnou infrastrukturu jeslí a školek, nemají peníze na soukromé hlídání a pracovat kolikrát spíš musí, než chtějí. To, že takové matky na okraji dnes nejsou slyšet, neznamená, že se o ně nemáme zajímat. Ostatně soudím, že feminismus má být antikapitalistický, nebo nemá být vůbec.
