Nápad vrátit na Staroměstské náměstí v Praze mariánský sloup, stržený v roce 1918, je esteticky oprávněný. Symbolický střed Česka, ve kterém by k sobě mluvili Hus, Marie, kalich na Týně a kříže sedmadvaceti popravených pánů, by dostal obrovský dějinný náboj. Sloup by z toho místa udělal bránu skrz čas, jíž by vnímavější návštěvníci mohli projít až k prožití vší té směšné a tragické spletenice, která tvoří českou historii. Ostatně Hus sám, velký mariánský ctitel, byl v bronzu jako partner k Marii odlit. Bez Marie je z něj sirotek, který na náměstí bezradně trčí, nic nevyvolává a k ničemu se nevztahuje.

Sochař Petr Váňa oslovený Společností pro obnovu mariánského sloupu, obdivuhodně vlídný, mluví o díle smíření. Není to žádný Jaroslav Durych, který roku 1923 vzbudil skandál, když v článku Staroměstský ryňk psal nejen o nutnosti sloup obnovit, ale také že „špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený“ nesmí vedle Marie „na tomto překrásném a posvátném místě“ už dlouho strašit.

Problém je, že Durychové, nebo spíš durýšci jsou všude kolem. Okolo sloupu se psaly petice pro a petice proti. Úřadům se předkládaly souhlasy a zamlčovaly nesouhlasy. Na zastupitelstva chodily delegace, spolky vydávaly stanoviska, profesoři estetiky dobrozdání podle svého světonázoru. Hádáme se o baroku, o Švédech, o Habsburcích, o rekatolizaci, o ekumeně, o nepovedeném arcibiskupovi, o katolickém triumfalismu, o kráse. Žádné smíření nenastalo, a když dojde na lámání chleba, bojuje se razítky. Máme-li podle úřadu právo stavět, nebo nemáme-li?

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nevím, co všechno se udělalo pro vzájemné pochopení a pro přesvědčení odpůrců. Nevím, co všechno se udělat dalo. Mohl by být jedním ze čtyř andělů kolem Marie Jeroným Pražský? Mohl by viset na podstavci reliéf s Frantou Sauerem, kácejícím sloup? Mohla by Marie stát na něčem úplně jiném?

Každopádně se hádáme, staví se bez konsenzu a na sílu. Panna Marie Neposkvrněná odvrací hlavu a skvrny našich vzteků jí špiní plášť.