Proč? Protože je vládou chudých, kteří většinovou vůlí prosazují vlastní zájmy proti bohatším vrstvám společnosti. Zabránit takovému zneužívání moci může podle Aristotela vláda zákonů, kterým se musí podřídit celá politická obec.

Právě Aristotelovo chápání demokracie jako vlády chudých se zamlouvalo například Karlu Marxovi natolik, že ho obrátil a prosazoval diktaturu proletariátu v naději, že z ní vzejde taková forma demokratické společnosti, o jaké se do té doby lidem ani nezdálo a která naplní všechny jejich utopické touhy. Dějiny si ovšem s učením tohoto hegeliánského radikála ironicky zažertovaly natolik, že se dodnes i při pouhém vyslovení jeho jména někomu vybaví jen potoky krve a koncentrační tábory nejhorších tyranií lidstva, byť jiným se nadále zjevuje jako symbol odvěkého snu, že jednou chudí budou nejen blahoslavení, ale také vládnout světu.

Dnes jsme všichni demokraté – od marxistů a socialistů přes liberály až po konzervativce a nacionalisty. Politický stav současného světa nabízí mnoho příkladů, že ani autoritářství se s demokracií nevylučuje, protože ji dokáže využít jako skořápku, kterou naplní vůdcovskou vůlí oficiálně vyhlašovanou za vůli lidu. Proti tomuto cynismu ovšem stojí ideál vlády, kterou antika kdysi současně vynalezla i považovala za hrozbu a jakou dnes většina obyvatelstva této planety vnímá jako nejlepší politické zřízení, pro které má smysl trpět a případně i položit život.

Co se odehrálo v dějinách lidstva, že se tato původně lokální forma vlády z Athén rozšířila do planetárního prostoru a že si dnes lidé chtějí vládnout nejen ve vlastních státech, ale i v nadnárodních organizacích, jako je Evropská unie? Kudy vedou dnešní hranice mezi chudými a bohatými našeho globalizovaného světa? A proč nás volby, referenda a další formy demokratického rozhodování v současnosti mnohem víc rozdělují, než aby vytvářely podmínky pro formování racionálního konsenzu?

Zpět do Athén

Květnové volby do Evropského parlamentu byly výmluvným důkazem, že při hledání odpovědí se nemůžeme spoléhat na politický jazyk a nevystačíme si s politologickými analýzami dat a čísel. Aritmetické součty a rozdíly jsou možná zajímavé z hlediska momentálního rozložení moci a vlivu jednotlivých frakcí v klíčové instituci Unie, ale mnohem důležitější je sledování obecnějšího pohybu a dlouhodobějších proměn, jakými prochází za poslední desetiletí evropská společnost.

Jistěže je patrné oslabení kdysi dominantních pravicových a levicových stran, takže většinu zajišťující v parlamentu proevropský konsenzus dnes musí doplnit liberální frakce, jejíž vliv tak naopak vzrostl. Samozřejmě že propad sociální demokracie se nekonal ve všech zemích Unie, ale nikde se nad jejími výsledky nemůže jásat. Zelení sice uspěli a nacionální populisté neuspěli tak, jak leckdo předpokládal, ale výsledky obou těchto bloků a dalších menších uskupení na radikální levici i pravici ukázaly především to, že politické programy i představy o Evropě a její budoucnosti se začínají stále víc fragmentarizovat a někdejší periferní názory se tlačí do centra unijního politického dění. A určitě je také dobré si připomenout, že tento parlament nemá legislativní pravomoc a negeneruje se v něm suverénní moc jakéhosi superstátu, ale naopak představuje jednu z mnoha úrovní politického rozhodování, na které je třeba brát v úvahu nejen ostatní unijní instituce, ale zrovna tak i situaci v jednotlivých členských zemích.

Všechny tyto skutečnosti jsou zřejmé, ale abychom dnešní situaci v EU opravdu porozuměli, musíme se vrátit do Athén. Demokracie se tam totiž původně ustavila jako obrana prostých obyvatel proti tyranské nadvládě a také jako forma veřejného života, ve které moc není výsledkem mytologicky stvořené tradice, ale racionálního přesvědčování a argumentace. Oba tyto důvody platí dodnes na úrovni národních států i nadnárodních celků, jako je Evropská unie.

Květnové unijní volby teď navíc ukázaly ještě třetí důvod, a to potřebu vytvářet prostor nejen pro konsenzus, ale zrovna tak i pro protest a disent. Tento prostor spojuje demokracii s moderním liberalismem a dnes je důležitější než kdy v minulosti.

Spitzenkandidátka zelených Ska Kellerová

Spitzenkandidátka zelených Ska Kellerová

FOTO: Francisco Seco, ČTK/AP

Evropský univerzitní institut ve Florencii organizuje již od roku 2011 každoroční konferenci s výmluvným názvem Stav Unie, na které se pravidelně scházejí nejvyšší představitelé EU a vrcholní politici členských zemí s profesory, intelektuály, studenty i širší veřejností. Z akce, která původně vznikla z akademické potřeby reagovat na bezprostřední ekonomickou krizi EU i dlouhodobější problémy evropské integrace, se postupně stala jedna z nejdůležitějších platforem pro nejrozmanitější projevy, kritické reflexe i vize příštího vývoje evropské i globální společnosti.

Letošní konference s podtitulem Demokracie 21. století v Evropě byla zvláštní tím, že se časově překrývala s evropskou předvolební kampaní, a tak se účastníkům naskytla výjimečná příležitost pozorovat politickou krajinu EU a nejrůznější manévry na jejích polích, a to včetně debaty takzvaných spitzenkandidátů, tedy osob nominovaných jednotlivými frakcemi Evropského parlamentu na post předsedy Evropské komise.

Již absence kandidátů radikální levice i pravice a konzervativně skeptické frakce přítomným v sále naznačila, kde se po volbách bude formovat nový politický konsenzus, tedy že to bude mezi frakcemi lidovců, socialistů, liberálů a možná i zelených. Kandidátka zelených Ska Kellerová se sice snažila zapálit srdce diváků, ale i v jejím projevu bylo snadné rozpoznat oficiální frazeologii, kterou například kandidát lidovců Manfred Weber ovládal natolik, že člověk váhal, jestli k němu náhodou nehovoří robot z dílny legendární elektronické skupiny Kraftwerk.

Byť stav sociální demokracie v dnešní EU může připomínat kroniku ohlášené smrti, nejpřesvědčivější se v debatě ukázal kandidát socialistů a dosavadní místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, což také vysvětluje úspěch nizozemských sociálních demokratů. A jestli bylo něco pozoruhodného na Guy Verhofstadtovi, tak skutečnost, že jeho liberální frakce se rozhodla rozbít samotnou myšlenku spitzenkandidátů a namísto jedné osoby jmenovala celý tým vedoucí předvolební kampaň.

Každému, kdo sledoval ten večer výměnu názorů mezi kandidáty, nicméně muselo být jasné, že nadcházející volby změní nejen rozložení politických sil, ale i dosavadní politickou praxi EU, a to včetně modelu spitzenkandidátů, zavedeného před minulými volbami ve snaze stranicky zpolitizovat evropské instituce a zmobilizovat voliče i za cenu toho, že se tím ohýbá výklad a mění účel právních ustanovení Lisabonské smlouvy.

Voliče ovšem letos nezmobilizovali kandidáti předstírající, že se na evropské úrovni vedou stranické spory a směřování EU je jejich výsledkem, ani politické strany reprezentující vládní a opoziční politiku na úrovni členských zemí. Pružinou této mobilizace se naopak staly současný kritický stav evropské integrace a její další možné směřování, a to včetně varianty rozpadu EU.

Zásadní spor o Evropu

Namísto simulakra stranického boje spitzenkandidátů se rozhořel zásadní spor o Evropu, ve kterém se stále víc občanů nechce smířit s daným stavem, a proto ho stále víc odmítá zleva i zprava. Proti nim stojí zmenšující se tábor těch, kteří se obávají politických důsledků takových protestů. Zatímco kritiky EU dnes žene zklamání a rozhořčení, ne-li hněv, u stoupenců unijní politiky převládají obavy a strach o osud evropské spolupráce.

Oba tábory ale spojuje vědomí, že své názory musí také veřejně vyjádřit, zformulovat do politických programů a prosazovat ve volbách i unijních institucích. Do Evropy tak konečně vstoupila demokracie v onom archaickém slova smyslu, kdy většina obyvatel už nechce o většině problémů nechat rozhodovat jen expertní menšiny ekonomů, úředníků či právníků a kdy se o to, co se stane většinovým názorem, vedou spory a konflikty.

Před dvaceti lety se za hlavní deficit legitimity EU považovala absence evropské veřejné sféry, ve které by se v otevřené a racionální diskusi mohl formovat celoevropský politický konsenzus a společně s ním i patriotismus otevírající dveře k federalizaci Unie.

Sociální demokrat Frans Timmermans

Sociální demokrat Frans Timmermans

FOTO: EFE/Enric Fontcuberta, ČTK

Dnes je patrné, že dochází ke stále rychlejší politizaci Unie – ta ale nebude mít krystalicky čisté a racionálně zkonstruované rysy diskurzivní etiky a konsenzu, jaké se jí snažili vtělit filosofové pozdního humanismu v čele s Jürgenem Habermasem. Mnohem víc půjde o disharmonické rysy sociálních konfliktů, pouliční špínou poznamenaných protestů a disentu.

V Athénách se demokracie s jejím veřejným prostranstvím agory zrodila ve stejném čase jako veřejné umění tragédie, v němž jde o střet mezi prastarými silami mýtů a novým pohledem na svět, v jehož centru stojí člověk se svou vlastní silou a schopnostmi.

Jen pár let poté, co Kleisthenés pro vedl na přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem demokratické reformy, přestěhovali Athéňané svůj theatron, v němž se odehrával tradiční dionýský festival tragédií, z agory na jihozápadní svah Akropole a původní místo napříště zcela přenechali novému každodennímu festivalu demokracie.

Ani demokracie EU se nerodí z filosofického ducha, ale z vnitřních rozporů a konfliktů. Zrodila se v okamžiku, kdy si obyvatelé Unie uvědomili, že tragický prvek se netýká jen jejich minulosti, ale zrovna tak přítomnosti a budoucnosti.

Neurvalá demokracie

Demokratická politika si v sobě dodnes uchovala tragický rozměr, který nikdy neumožní redukovat ji na ryze racionální politická schémata. Demokracie je konfliktní, neurvalá i sprostá, protože její cestičky neurčují pouze technokratické plány, ale zrovna tak společenské nahodilosti a nečekané zvraty plné náhlých odboček i slepých uliček labyrintu, v němž se skrývá nebezpečný Mínotaurus.

Bylo by proto mylné označovat všechny, kdo dnes zvedají hlas a bouří se proti unijní politice, za stoupence Mínotaurova archaického násilí a existenciální hrozby. Dnešní Evropa se ztratila ve svém vlastním labyrintu unijních institucí, které měly původně těmto hrozbám zabránit. Její demokratický deficit nelze překlenout konsenzem, ale naopak pěstováním politiky protestu a disentu.

Z odporu proti evropské technokracii se dnes stal zápas o politické přežití Unie. V něm již neplatí někdejší praxe, podle které měli experti z titulu svého vědění pravomoc definovat i společný evropský politický zájem.

Toto vědění ale nelze nahradit evropskou veřejnou sférou, v níž by evropští občané svobodně rokovali a racionálně rozhodovali o politických prioritách. V dnešní EU se nenaplňuje někdejší Habermasova představa o evropské veřejnosti, ze které se postupně zrodí duch evropského federálního konstitucionalismu, patriotismu a práv člověka a občana. Neplatí tu ani jednoduché poučky marxistů a ekonomických liberálů o tom, že trh jako základna vyřeší problémy politické nadstavby. O to víc se ale musí začít uplatňovat klasický princip římského práva quod omnes tangit ab omnibus probetur, který by se dal přeložit jako co se týká všech, musí všichni schválit.

Krajněpravicoví euroskeptici Marine Le Penová, Geert Wilders, Gerolf Annemans a Tomio Okamura, duben 2019, Praha

Krajněpravicoví euroskeptici Marine Le Penová, Geert Wilders, Gerolf Annemans a Tomio Okamura, duben 2019, Praha

FOTO: Ondřej Deml, ČTK

Stejně jako kdysi Aristotelés se i dnes mnozí obávají, že v demokracii zvítězí na národní i evropské úrovni síla veřejného mínění nad vládou práva, a tím se otevře cesta k neomezené moci demagogických vůdců.

Zapomínají ovšem, že tento nápadný půvab demagogie má své reálné příčiny a že i v dnešních blahobytných společnostech existují četné skupiny chudých a vyloučených, kteří se cítí ponížení a utlačovaní privilegovanými vrstvami evropských a národních elit. Rovnost před zákonem jim přinesla málo, zato rostoucí společenské nerovnosti je připravily o hodně.

Na dnešní evropské úrovni nelze vytvořit podmínky pro všeobecné demokratické rozhodování, jak je známe z místní, regionální nebo národní politiky. O to víc je třeba vytvářet takové politické podmínky, ve kterých bude platit princip quod omnes tangit ab omnibus probetur jako základní stavební kámen evropské sociální spravedlnosti. A jednou z těchto podmínek je právě i vytváření politiky odporu proti tomu, co se vnucuje jako jediné správné řešení, kdy mají technokraté rozhodující hlas a ti, jichž se jejich rozhodnutí týká, nanejvýš právo mlčet a poslouchat.

Cestou mezi krajnostmi

Demokracie je jedinečná tím, že nečerpá legitimitu z jediného základu, ať ve formě obecné vůle lidu, rozumného konsenzu, či svrchované moci zákona. Její síla spočívá paradoxně v tom, že žádné definitivní fundamenty nemá a udržuje se naopak díky své pružnosti, s níž dokáže v kritických chvílích reagovat na momentální společenská rizika i dlouhodobé změny. Konsenzus je pro ni zrovna tak důležitý jako disent, politická vůle se doplňuje s logikou ústavních pravidel a bohatství ani chudoba nesmějí být překážkou v zastávání veřejných úřadů ani naplňování soukromých svobod.

Aristotelés kdysi považoval ctnost za schopnost nalézt střed mezi dvěma krajnostmi, v podmínkách dnešní politiky to znamená vyvarovat se extrémů moci lidu i zákonů, expertů i populistů, cyniků i moralistů. Jde také o schopnost vyvarovat se extrémů spojených s chudobou a bohatstvím, které mají mnoho různých společenských forem. Dnešní politické ctnosti si vyžadují správnou míru mezi politikou konsenzu a disentu, což platí v evropské politice zrovna tak jako na národní úrovni členských zemí.

Nově zvolené evropské reprezentace mají před sebou velmi těžký, ale ne nemožný úkol, jak konečně zvýšit demokratickou legitimitu Unie. Pokud se jim to však nepovede, jen prohloubí rostoucí propast mezi privilegovanými evropskými elitami, které mají z integrace zisk, a odcizujícím se obyvatelstvem, které se bude stále víc obracet k protestním a protiunijním stranám.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nejhorší variantou by potom pro Unii bylo rozštěpení evropské společnosti na my a oni, kde by my označovalo zástupy rozhněvaných davů a oni reprezentovalo nejen evropské politiky, ale EU jako celek.

Letošní evropské volby měly na politiku EU jeden obrovský pozitivní účinek – vyvrátily hluboce zakořeněný a mezi evropskými elitami populární předsudek, že hlasy protestující proti unijní politice jsou hlasy proti Evropě. Dnes víme, že Evropa má více hlasů a evropská integrace mnoho podob včetně dezintegrace a možného rozkladu. Naše evropské společenství není osudové, naopak je a vždy bude v sázce, ale jedině z této nezajištěnosti a při vědomí možných alternativ a jejich rizik se může utvářet jako demokratické.