Do Divočiny jste přispěla povídkou Mravenci. Jde o text ze šuplíku?

Mravenci jsou jedna z mých prvních povídek. Poslala jsem ji k posouzení panu Balaštíkovi do nakladatelství Host, kde vydávám knížky, a on mi odpověděl, ať se radši držím delších textů. Nicméně já chci psát především o mezilidských vztazích a špatné komunikaci. A byť jsem se o něco podobného snažila i ve svých prvních třech knihách, Mravenci byla myslím první próza, kde se to povedlo, kde jsem trefila takové to ubližování si.

Začíná podle vás to vzájemné ubližování tím, že si, podobně jako v Mravencích, zevšedníme?

Hrdinka povídky je v krizi, svůj život postupně vzdává – ale potom najednou najde nový začátek. Proto mi ten text nepřišel pesimistický. Dva lidé si přestanou rozumět, nedokážou spolu komunikovat a rozejdou se – to se prostě stává. I když to podle mě hrdinčin partner celou dobu ani nevnímal a byl možná ve vztahu spokojený. Ona spokojená nebyla a vyřešila to po svém.

Namítl bych, že po padesátce, což je v povídce věk hrdinky, málokdo udělá tak závažnou životní volbu – ale vidím, že se mé námitce smějete.

Zrovna v mém případě to úplně neodpovídá. Člověk vždycky může změnit svůj život, je úplně jedno, kolik je mu let. Stačí, když má dostatečné odhodlání a do toho přijde nějaký impuls. Vždycky jsem chtěla psát. Začala jsem pozdě, ale nikdy jsem svůj cíl nepustila ze zřetele. Pořád jsem se k němu, i když oklikami, blížila. Vystudovala jsem jazyky, věděla jsem, že překládání je cesta ke psaní, učila jsem, a tím se připravila na současné besedy, nedělá mi potíže postavit se před lidi. To všechno mě posouvalo dál. Pravda, v jednu chvíli jsem musela udělat rozhodnutí opravdu začít psát. Kdyby šlo o vztah, v němž bych se necítila šťastná, i tady bych rozhodnutí dokázala udělat.

Myslel jsem, že u vás byl počátek psaní věcí priorit. Když děti vyrostly, stala jste se spisovatelkou.

Nevybírala jsem si, jestli děti, nebo kniha. Věděla jsem, že děti. Teď už mám trochu víc možností, často se rozhoduji, jestli dám víc času rodině, nebo psaní. A pořád volím rodinu.

Říká se, že člověk v životě musí najít vlastní řeč, spisovatel obzvlášť. Jak jste ji hledala?

Když jsem se konečně odhodlala, že začnu psát, zjistila jsem, že to neumím. Věděla jsem, co chci vyprávět, viděla jsem před sebou obraz, který chci popsat, sedla jsem si k počítači – a tím jsem skončila. Píšu velmi pomalu, každý odstavec po sobě čtu nahlas. A uvědomila jsem si, že mám ráda malebnější, delší souvětí. To je vliv mé překladatelské profese – angličtina má své -ing tvary, které v češtině musíme nahrazovat vedlejší větou. Když jsem viděla kus svého románu Hana přeloženého do angličtiny, zjistila jsem, jak mu to sluší.

Hany, vaší třetí knížky, se dodnes prodalo 90 tisíc výtisků. Její titulní hrdinka přežila koncentrák. Musíte stále vysvětlovat, že to není jen další kniha o holocaustu?

Mrzí mě, když to takhle někdo řekne. Epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí v roce 1954 byla jedním z těch témat, o kterých jsem chtěla psát. Onemocněla během ní moje babička. Mělo to tehdy skoro středověkou atmosféru: na náměstí se veřejně hlásilo, které domy se dezinfikují, na dveře se dělala značka křídou. Babička ležela s tyfem v nemocnici, a co jsem připsala Haně, že vypadla z okna, se stalo jí. Pád sice přežila, ale byla velice polámaná.

Alena Mornštajnová

Alena Mornštajnová

FOTO: Petr Horník, Právo

Věděla jsem tedy, že tyfus ve městě byl. Když jsem ovšem Hanu začala psát a ptala se na něj na besedě v klubu seniorů ve Valašském Meziříčí, nikdo si na to nepamatoval. Dost mě to překvapilo. Za dva roky jsem tam přišla s románem Hana – a až když si knihu přečetli, teprve si vybavili, že nemoc, se kterou byli v nemocnici, byl vlastně tyfus. Anebo že právě tehdy zemřela na tyfus jejich tetička.

Hana je přesto psaná z pocitu vlastního židovské kultuře, totiž z rekapitulace lidských příběhů, rozvzpomínání se. Vytěsnění, odmítnutí člověka, potom znamená nekompletní příběh, nekompletní dějiny, svět.

Jsem sběratelka příběhů. Vždy jsem se hodně ptala – třeba své babičky. Jenomže jí se moc nechtělo odpovídat, neměla lehký život a nerada si jej přivolávala zpátky. Přesto se mi z ní podařilo vytáhnout spoustu detailů, podrobností a pocitů. Byla ročník 1916, zažila prvorepublikovou hospodářskou krizi, nemohla studovat, byla ze tří sester a každá z nich přišla o dítě, což je ta nejhorší věc, co se rodiči může stát. Nedivila jsem se, že nechce vzpomínat. Ne každý chce vyprávět.

Kde se ve vás vzala touha dozvědět se, jak to bylo?

Lidé dnes rádi mluví, ale neradi poslouchají. Taky ráda mluvím, ale ještě raději poslouchám. Umím naslouchat. Narodila jsem se tak: utažená, introvertní. Lidé vycítí, že je vyslechnu, zajímají mě.

Hlavní postavou vašeho zatím posledním románu Tiché roky je Svatopluk, „věřící“ komunista…

Velice dobře si pamatuji, jak to za socialismu chodilo, nějakou dobu jsem v něm žila a některé jeho stopy si v sobě nesu dodnes. Pamatuji si ale i na spoustu lidí, kteří myšlence socialismu věřili, protože vyrůstali ve stejných poměrech jako moje babička. Byli chudí a najednou po válce zažili obrovský skok v životní úrovni. Neuvědomovali si, že takhle poskočila celá Evropa, připisovali to režimu. A někteří pomáhali nezištně ten režim budovat, věřili. Ale pak se v určitém bodě museli rozhlédnout a procitnout. Je strašně těžké si to potom přiznat. Že to, co jste celý život žili a budovali, bylo špatně. Takže to navenek nikdy nepřiznali. Takovou postavu jsem chtěla vytvořit ve Svatoplukovi. Není to pro mě záporný hrdina. Mám ho svým způsobem ráda.

Dokážeme jako společnost o době komunismu dobře vyprávět?

Většina knih o tehdejší době mluví o někom, kdo režim buď aktivně budoval, nebo proti němu naopak aktivně vystupoval. Jenomže velké procento lidí byla ta šedá zóna mezi nimi. A dokonce ani šedá zóna nebyla jednolitá masa lidí. Každý měl svůj názor, nepřistupovali k režimu jednotně. V Hotýlku, svém druhém románu, jsem si z té šedé zóny vybrala dvě postavy, které stojí na opačných okrajích. Václava, který, aniž by s režimem souhlasil a chtěl se na něm nějak podílet, se systém naučil využívat a báječně v něm existovat. A jeho nevlastního bratra Oldřicha, který, aniž by proti režimu aktivně vystupoval, komunistům vadil už jen tím, že žil po svém. Původně jsem v Hotýlku chtěla mít jako hlavní hrdiny oba, vést je vedle sebe až ke konfliktu. Ale zjistila jsem, že to nefunguje, a vybrala jsem si Václava. Už tam jsem chtěla ukázat, že většina lidí toužila jen slušně žít.

Historik Michal Pullmann o lidech jako Václav a Oldřich říká, že navzdory převažující porevoluční interpretaci „nežili vyprázdněné životy ve stínu všemocného režimu“.

Kdyby měli na výběr, už tehdy by řekli, že ten režim nechtějí, že chtějí demokracii. Jenomže oni na výběr neměli.

Píšete o vztazích, komunikaci mezi lidmi. Přivedlo vás k tomu něco osobního?

Jeden takový stěžejní zážitek mám. Můj tatínek umřel, když mi bylo třicet. Bylo to dost nečekané a náhlé. V posledních dnech ležel v nemocnici, ale byl při vědomí. A já, protože jsem zarytá optimistka, jsem si nedokázala představit, že by mohl odejít. Přestože moje maminka říkala, že to bude špatné. A navíc, ať za tatínkem do nemocnice nechodím a uchovám si ho v paměti tak, jak vypadal. Skutečně jsem tam nešla. Ne proto, že mi to poradila, ale protože jsem nevěřila tomu, že tatínek jednou nebude. Dodnes z toho mám špatný pocit. Měla jsem do té nemocnice jít, držet ho za ruku, rozloučit se. Byl to ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že když člověk chce něco říct, tak to říct musí. To je moje téma.

Máte svůj spisovatelský vzor?

Mám ráda Johna Irvinga. Jeho knihy vypadají na první pohled jednoduše, třeba Modlitba za Owena Meanyho, Svět podle Garpa nebo Pravidla moštárny, ale vždycky si uvědomím, jak jsou geniálně napsané. A nedávno jsem pro sebe objevila Kazua Ishigura. Když dostal Nobelovu cenu, odhodlala jsem se si jeho knihy přečíst. A mám tentýž pocit jako u Irvinga: na první pohled to vypadá jednoduše, úžasně čtivě, ale pořád v tom objevuji něco nového. Takhle bych taky chtěla umět psát.

Divočina. Povídky pro Duhu
Novela bohemica

Divočina. Povídky pro Duhu

FOTO: archív nakladatelství Novela bohemica