Přidat se k vítězům. Rozhovor s Ivou Procházkovou o jejím politickém thrilleru Nekompromisně

Pojem angažovaný měl za totality pejorativní přídech, potom se dlouho nenosil. V poslední době je ale zase slyšet, už bez negativního přídechu, například v souvislosti s angažovaností občanskou. Ta myslím stoupá. Čím dál víc lidí je ochotných se za určité věci zasazovat, mimo jiné demonstrovat na ulici. A pokud má člověk psaní jako profesi, považuji za přirozené vtělit tu angažovanost do své práce. Jako spisovatelka jsem se o to vlastně snažila vždy – i v tvorbě pro děti.

Já vím, že jsou u nás lidé, kteří na MGIMO studovali, a dokonce se tím pyšní. Říkají, že to byla náročná škola, kam se nedostal každý. Samozřejmě. Kdo tam chtěl, musel mít už předem jasné směřování, být z elitní vrstvy, mít správný kádrový profil a ambici něco dokázat. Bývalí studenti MGIMO se obvykle netají tím, že byli v komunistické straně, že jejich rodiče zaujímali význačné postavení. Ovšem můj románový hrdina, kandidát do Evropského parlamentu, své někdejší směřování skrývá, protože jeho úkolem je získat středového voliče. Proto vystupuje jako liberální proevropský demokrat. Tváří se jako nezávislý. Jako někdo, kdo se brání vlivům mocenských struktur vycházejících z totalitní doby.

Do určité doby vypadala druhá světová válka pro Německo velmi nadějně. Opravdu vítězili, a pokud nevítězili, nacistická propaganda ten dojem vyvolávala. Přidat se k nim znamenalo přidat se na stranu vítězů – a vítěz má vždy pravdu, dějiny jsou vždy na jeho straně. Myslím, že stejný pocit mělo hodně lidí za normalizace. Už dva roky po srpnové okupaci se všechno děsivě utáhlo. Ucpávaly se všechny skulinky, kudy by do země mohla proniknout svoboda. V mnohých lidech musel vzniknout dojem, že když se k vládnoucí moci přidají, ohnou se a přizpůsobí, bude je to stát nanejvýš chvilku ošklivosti při pohledu do zrcadla, ale za chvíli už budou patřit k vítězům, k těm, kteří rozhodují.

Nemluvila, ale četla jsem autentické, skoro deníkové zápisky mladých lidí, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech odešli na jiné školy do Moskvy, Leningradu či Kyjeva. Ty zápisky mi přišly hrůzostrašné. Mladí Čechoslováci tam byli hlídáni, museli trávit hodiny politickým školením, přímo na pokoji měli kolegy určené k tomu, aby o nich podávali zprávy, neměli svobodu pohybu. A to šlo vesměs o exaktní obory jako biologie, chemie, fyzika. Na MGIMO to muselo být mnohem horší.

Vyprávím ve dvou časových rovinách. Ta současná převládá, minulost se objevuje jen v útržkovitých retrospektivách. A s jejich pomocí uvádím čtenáře do Moskvy osmdesátých let, kde se český student zamiluje, a protože tu každodenní kontrolu cítí všude kolem, snaží se pro svou lásku najít útočiště. Z dnešního pohledu nechce nic výjimečného, jen trochu soukromí a možnost prožívat své city. A právě ta touha po přirozené lidské intimitě ho přivede do zoufalé situace, kterou musí řešit a kvůli které se vydá napospas silám, jež nedokáže ovládat, které naopak ovládnou jeho. Z jedné nešťastné události se stává celoživotní břemeno, které tají před veřejností i před rodinou.

Podle mě ke kompromitování – i cílenému – docházelo v hojné míře a následky takových nešťastných okamžiků přesahují až do dnešní doby. Hodně lidí to však nevnímá jako trauma, ale bez skrupulí z toho těží. Nevidíme to jen v politice, lidé, kteří moskevský institut vystudovali, dnes sedí v důležitých firmách po celém světě, v poradních grémiích, bankách a všude tam, kde se přímo či nepřímo rozhoduje, jestli nějaká země bude cizímu vlivu odolávat, anebo se mu podvolí.

V první řadě bych si přála, aby kniha čtenáře bavila. Aby je zaujal ten lidský a rodinný rozměr příběhu. A moje druhé přání je, aby lidi pohnula k účasti ve volbách. Doteď panuje u velké části společnosti přesvědčení, že jsou evropské volby zbytečné. Značný počet lidí si vůbec neuvědomuje, že Evropský parlament je jediný orgán EU, který volíme přímo, a ne přes své zástupce. Přála bych si také, aby moje kniha přivedla lidi k tomu, že svůj hlas odevzdají zodpovědně, že si o kandidátech něco zjistí.

Při různých autorských besedách, při cestách do regionů jsem si ověřila, že opravdových euroskeptiků není tolik, jak se zdá. Navíc je to podle mě generační záležitost. Mezi mladými lidmi je euroskeptiků méně. Nejen proto, že se do spojené Evropy už narodili, ale myslím, že to má co dělat i se schopnostmi opatřovat si informace efektivním a inteligentním způsobem.

Často jezdívám do Německa a v Německu je přístup k internetu paradoxně složitější než v Čechách. U nás má možnost připojení prakticky každý, kdo o to stojí. Toho lze využít právě při shromažďování informací, jejich ověřování a výměně názorů. Samozřejmě s tím souvisí i zájem o to, komu který portál patří, které zpravodajské weby jsou podezřelé, případně jestli nejsou vysloveně kamufláží trollích farem.

V dětské literatuře příliš ne. Témata, žánry či jazyková úroveň jsou si blízké. Hodně německých rodičů vede děti ke čtení. Škola na to dneska nestačí. Jak všichni víme, Německo pobralo jeden z největších počtů uprchlíků v Evropě, udělali to se značným entuziasmem a snaží se o jejich integraci. V německých třídách tak dnes sedí spousta dětí, které se s němčinou teprve seznamují, a výuka se tím trochu zpomaluje. Literatura přijde někdy zkrátka. My uprchlický problém nemáme, o to jsme se sami „postarali“, tím pádem by čtenářskou vzdělanost mohla škola už od dětských let pozitivně ovlivňovat. Bohužel se tak ale moc neděje.

Než jsem román začala psát, prostudovala jsem si řadu osudů českých i slovenských dobrovolníků. Při čtení rozhovorů s těmi, kdo odešli na Donbas i jinam, jsem narazila většinou na myšlenkový zmatek, který jejich radikální postoje vybudil. Myslím, že byl zaviněný právě nedostatečnou schopností se o stavu tamní situace informovat a dát si fakta do souvislostí. Jejich důvody byly vesměs podezděné ruskou propagandou. Opravdu byli přesvědčeni, že na Ukrajině vládne fašismus, že Majdan byla fašistická provokace zinscenovaná z Ameriky. Odcházeli s ideály bojovat za svobodu a lidská práva. Mysleli to upřímně.

Možná s otcem nemám společná témata, ale spíš přístup. Nazvala bych ho vnitřním imperativem. Když něco cítím jako nespravedlivé, a to téma je ve společnosti aktuální, mám potřebu se k tomu vyjádřit. U mého otce to bylo silně cítit třeba v Kočáru do Vídně, kde hledá individuální osudy pod obecnou představou, nebo řekněme schématem druhé světové války. Stejně ožehavé a důležité téma, totiž kolektivizaci a její bolestné lidské momenty, zpracoval v novele Svatá noc. Prostě to musel napsat, přestože věděl, že ho to postaví do obtížné situace.

Když jsem jako patnáctiletá psala poezii a krátké povídky, vždy jsem mu je nesměle položila na psací stůl – a zmizela. On mi pak k tomu říkal naprosto konkrétní věci. Doporučoval mi psát tak, aby forma neudusila obsah. A abych vždy hledala způsob, jak to, co je všem společné, vyjádřit individuálně, tedy z toho jediného úhlu, který je mi vlastní. Pak to není jen snaha o originalitu, říkal, pak je to opravdu původnost. Byla to moudrá rada. Držím se jí.

Iva Procházková

Iva Procházková Nekompromisně

Paseka