Szpuk byl prvním divousem, kterého Palán v šumavských hvozdech potkal a zevrubně vyzpovídal. Jeho životní příběh se tak stal pomyslným základním kamenem tohoto bestselleru. Takže teď knížka A zavaž si tkaničky vyšla znovu v podobě dotisku a přidalo se k ní i pokračování Klika byla vysoko.

Szpuk je rodákem ze severočeských Teplic. Dlouhá léta se potloukal odnikud nikam, vystřídal řadu zaměstnání, nejobskurnější z nich byl noční hlídač kravína. Psát začal už na počátku osmdesátých let. V roce 1983 založil dosud fungující sdružení básníků, prozaiků a písničkářů Skupina XXVI, které se každoročně schází na faře v Příchovicích v Jizerských horách. Donkichotské počínání Szpuka a jeho přátel pak vylíčil Bohuslav Vaněk-Úvalský v hubotřasném románu Poslední bourbon. I ten se stal v bouřlivých devadesátkách bestsellerem. Szpuk v něm vystupuje pod snadno odhalitelnou přezdívkou Szpuzva. Jak vidno, jde o nadmíru inspirativní osobnost. Komu z nás se poštěstí stát se literárním hrdinou, notabene hned dvakrát!

Z Bítova na Churáňov

Jak je to ale s jeho vlastní tvorbou? Po svém debutu Otisky dlaní (1990) napsal Szpuk bezmála dvacítku dalších básnických sbírek, povětšinou prodchnutých křesťanskou spiritualitou.

Ilustrace Dobroslava Szpuka z knížky A zavaž si tkaničky

Ilustrace Dobroslava Szpuka z knížky A zavaž si tkaničky

FOTO: archív nakladatelství 65. pole

Jako básníka jsem ho taky poznal na dnes už legendárním básnickém setkání na Bítově. To bylo tak. V té době jsem chodil den co den do pražské kavárny v Kamzíkově ulici. U barpultu se mnou sedával mlčenlivý Petr Kabeš. Obyčejně jsme pokývali hlavami na pozdrav a potom až do noci pili a kouřili a každý si přemýšlel o tom svém. Na Bítově za mnou Kabeš přišel, že mi musí něco důležitého povědět. Vyprávěl, jak jednou za svého poustevničení na Milešovce spatřil vzácný úkaz, kdy se obloha pokryla miniaturními krystalky ledu a do toho shora pralo slunce – a byla to uhrančivá krvavě rudá podívaná. To uslyšel Szpuk, který zrovna stál vedle, a tímhle momentem se jeho život přešaltoval na úplně jinou kolej. Na Milešovce bylo obsazeno, proto se stal strážcem oblačného majáku na šumavském Churáňově.

Já jsem si zase na Bítově říkal, když nám Szpuk vyprávěl své barvité historky, že je věčná škoda, že smolí zaumné verše a nepustí se do prózy. Stalo se. A zavaž si tkaničkyKlika byla vysoko jsou prózy. Že vznikly na podkladu deníkových záznamů, z nich není patrné, na začátku drobných minipříběhů nestraší žádné pomíjivé datum z kalendáře. Všednodenní události, jako jsou vyzvednutí syna ze školy a návštěva u matky v nemocnici, se zde mísí se střelhbitě načrtnutými portréty vimperských přátel, se vzpomínkami a samozřejmě i meteorologickými pozorováními.

Nejsilnější jsou líčení přírody. Szpuk jí rozumí jako málokdo: Louka pod Sklářemi je pokryta hávem pavučin. Slunce klesá k obzoru a ve vláknech se k němu vykresluje zářivá cesta. Zblízka nevidím ani vlákénko. A v dáli se celá ta hladina nadouvá, chvěje a řasí. Arachnolog Vladimír Hula k tomuto jevu napsal: Jednalo se nejspíš o klasické tzv. babí léto. V tuhle dobu dochází k šíření juvenilních stádií pavouků krajinou a využívají k tomu právě vláken. Odborně se tomu říká balooning (balonování).

Obrazy jak z Hrabala

A potom jsou tu obrazy, které už Bohumil Hrabal nestačil napsat: Už je tak teplo, že i papouška vynesli před hospodu. Na kleci se čepýří zachycená pírka. Papoušek je nějak zšedlý. Asi z cigaretového kouře, ve kterém žil celou zimu.

Nebo:

Když někdo neměl kde spát, zaťukal na Tvrďákovo okno a on mu otevřel. Sbíral budíky. Měl jich doma snad sto, rozbité nebo funkční, to bylo jedno, každý ale musel mít ručičky. A každý ukazoval za pět minut dvanáct. Jednou ráno u Tvrďáka zazvonil exekutor. Vešel dovnitř. Na podlaze leželo pár opilých pankáčů, okolo nich prázdné láhve. V rohu místnosti stará televize, uprostřed otlučený stůl.

„Vemte si ty pankáče,“ ukázal Tvrďák na ležící opilce. „A koukejte vypadnout.“

Exekutor přejel pohledem budíky, pokrčil rameny a odešel.

Michal Šanda (1965) je básník, prozaik a dramatik.

Michal Šanda (1965) je básník, prozaik a dramatik.

FOTO: Petr Horník, Právo

Na 348 + 552 stranách dává Roman Szpuk čtenářům nahlédnout do svého života, což není málo. Zároveň je to od něj opovážlivá drzost. Jako bychom neměli až nad hlavu svých vlastních životů. Buďme ale vděční osudu za jejich poklidnou nudu, že nejsou třeba takto bizarně tragické:

Ležím v lese, ze smrkových korun syčí bezjazyčný vítr, hvězdy trčí poztrácené mezi větvemi. Když na ně zaostřím pohled, mizí. Vzpomínám si na rozhovor se Zdeňkem. Seděli jsme jako vždy v kuchyni.

„Zničil jsem si oči,“ říká po chvíli.

„Jak?“

„Díval jsem se do slunce, abych brečel. Byl jsem zamilovaný,“ vysvětluje Zdeněk. „Ale to už je dávno. Vidím takové bublinky.“

Vítr sílí, v nárazech dosahuje 16 metrů za sekundu. Ležím v prohlubni mezi dvěma smrky a je mi teplo. Jen tu a tam na mě spadnou nějaké větvičky a jehličí.