Hlavní obsah

A tak se děje život… Rozhovor se spisovatelkou Terezou Semotamovou

Právo, Emil Hakl, SALON

Autorka rozhlasových her, povídek a překladatelka Tereza Semotamová (1983) loni vydala plnokrevnou autorskou prózu, která má i přes značný počet stran vypravěčský tah od začátku až do konce a nazývá se Ve skříni (Argo 2018). Román byl letos nominován na Magnesii Literu za prózu.

Foto: Argo/Richard Klíčník

Tereza Semotamová

Článek

Tvou knihu Ve skříni vnímám jako nekonečný text. Čtu každou větu zvlášť a někdy se vracím přes celé odstavce, abych si vychutnal specifickou stavbu textu. Je to vědomá stylizace, nebo tvůj přirozený styl vyprávění?

Je to vědomá stylizace přirozeného stylu vyprávění. Jsem sběratelkou vět. Mám spousty souborů, kam si kopíruju věty z různých kvalitních i pokleslých textů. Bývají to taky slogany, které se říkají u nás v rodině nebo je formou povzdechu recyklují mí kamarádi.

To znám taky, byť většinu z nich nepoužiju.

Já taky ne, ale některé mi zůstávají v hlavě jako v nějaké databázi a jsou pak v příhodné chvíli využity, protože dotvářejí danou situaci. Byl bys asi překvapen, kolik takových vykrádaček v mé knize je.

Spíš nebyl – citátů a jejich parafrází jsme všichni plní. Informace jsou nakonec od toho, aby se předávaly dál.

Něco jsem si teda dovolila napsat i sama. S tím vším jsem se dost potýkala při překladu románu do němčiny, kdy byla moje překladatelka nucena leckteré věty dle překladatelského pravidla hledat v již přeložených německých originálech – například ve Flaubertovi či v Kafkovi. Listovaly jsme třeba celý den Citovou výchovou a hledaly jednu větu.

Kafku v pozadí tvého textu tu a tam zlehka cítím. Jaký máš k němu vztah?

Mám ráda především jeho dopisy – ty se ženami a taky Dopis otci. Na Kafkovi mě fascinuje, že vůbec nezapadá do současného konceptu úspěchu: nedokončená díla, která za jeho života nikdo moc neznal a která chtěl spálit, ženský, kterých se bál, ale toužil po nich, zasnoubení, kterému nedokázal dostát. Byly časy, kdy jsem si o něm pořád něco četla, protože jsem myslela, že je to klíč k mužům.

Čím se liší muži od žen, jestli vůbec něčím?

Muž je muž, v tomto století už může být i přiznaně citlivý. Žena je žena, v tomto století už může být i něco jiného než jenom citlivá. A pokud chtějí zůstat ženy ženami, nezbude jim, než se přestat vymezovat a vzít chlapy nějak chytře do hry čili nepoužívat jejich zbraně. Poslední dobou se ženy dost utrhly ze řetězu, ale vzhledem k tomu, že byly minulá staletí umlčovány, není divu. Ženská síla je podle mě v intuici, přesahu, hravosti, spontaneitě, oduševnělosti, něze.

To je síla obecně lidská, řekl bych.

Jo, ale znám chlapy, kteří by bez své ženy, emocionální roztleskávačky, vůbec nepomysleli na to, že svět může být i fajn, ne jenom bojiště.

Foto: Argo/Richard Klíčník

Tereza Semotamová

Zpátky k tvé knize: její děj je poměrně standardní, odehrává se částečně v cizině, částečně v rodné zemi, kde je hrdinka – jak zjišťuje – natolik nezakotvená, že ji osud donutí bydlet… no, neřeknu to, ono je to stejně hned v anotaci na zadní straně obálky.

Ano, děj je celý odvyprávěn už v anotaci. Ale o ten zase tolik nejde. Skříň je metaforou provizoria, prozatímního řešení, ke kterému myslím každý občas sáhneme. Hrdinka by se mohla k někomu nasáčkovat, jenže lidi jí lezou na nervy. A hledej byt, když máš nervy v kýblu, to naopak musíš působit seriózně a solventně. A to ona nedovede. Já to zažila sama, vždycky jsem přišla na prohlídku bytu a zhroutila se tam z nějakého detailu, třeba z barvy koberce. Samozřejmě nešlo o koberec, ale o neschopnost jednat, naplnit ten prostor svým bydlením. Takže je to kniha o provizoriu. Ona ví, že to bydlení ve skříni ve vnitrobloku je dočasné, ale skýtá jí jakous takous svobodu. Zkus si vlézt do skříně a spát v ní.

To si zrovna představit umím. Jsme u toho – může literatura něco vyřešit, když nemáš připojení na internet, nakladatele, víceméně obchodní vztahy tohohle typu?

Literatura ti byt nesežene, ale může ti nabídnout pocit, že v tom pinožení nejsi sám. Mně třeba četba určitých knih pozměnila myšlení – nemusí se to dít jenom přes katarzní příběh nebo podmanivý jazyk, ale i přes to, že přechodně nasákneš způsobem, jak někdo přemýšlí. I na svých studentech na JAMU vidím, co s nimi knihy dělají. Výrazně se třeba vymezili vůči poslednímu románu Josefa Pánka. V jejich textech je ale poznat, že je jeho styl významně poznamenal. A já se v duchu tetelím: to je přece smysl literatury – že s námi něco dělá!

Co přesně?

Pro mě je proces čtení velmi intimní zážitek srovnatelný třeba s chozením po lese nebo meditací. Hluboké zážitky člověka mění, dávají mu sílu dělat rozhodnutí, vnímat svět a používat jazyk trochu jinak.

Myslíš, že momentální relativně nedomrlý ohlas české literatury tkví v tom, že se její témata většinou choulí v naší kotlině, obracejí se zhusta do minulosti a málo se věnují akutním věcem?

Témata se choulí buď do minulosti, či do sebe, ale já myslím, že v tom je i naše síla, v tom choulení a užírání se. V tom jsme prostě dobří. I česká politika si ta evropská témata teprve pomalu osvojuje, jako by pořád nebyla tak úplně její.

Což je podle mě často dobře. Nemíním současnou situaci, ta je bez debaty tristní, ale mnohá pravidla EU, podle nichž už léta jede většina kontinentu, jsou víceméně bezzubá a zbavují občany základních práv.

To si to hodně zjednodušuješ. EU je velkorysý projekt, o jehož významu nemá smysl diskutovat. Má pouze smysl konstruktivně diskutovat o tom, jak tenhle klub zlepšit. Ale to my Češi neumíme, jen hudrujeme. Je třeba si vždycky dát pozor, zda se bavíme o hodnotách, nebo o ekonomice. Jakmile převládne ekonomika a obava o to, že nám vezmou pomazánkové máslo, tak ouha.

Taky nechci přijít o jogobellu.

Představa běžného Čecha o EU vychází ze zážitku ohledně norem, z toho, co svým postojem způsobil Klaus, a z odvěkého českého syndromu oběti.

Je fakt, že neochota Čechů bojovat jinak než nenávistným brbláním je známá. Existují sice čestné výjimky, které ale celkový obraz moc nemění. Z druhé strany – syndrom oběti je u nás poměrně zaběhnutý. Umíme s ním, byť neradi, žít.

Když přijedeš do Bruselu, tak musí spadnout huba i Okamurovi.

Proč?

V Česku panuje narativ, že Unie je buzerace a otrava. V Bruselu jsem měla pocit, že EU jsou hlavně hodnoty: evropanství, inkluze, podpora diverzity. Myslím, že na příkladu brexitu je vidět, že pro Evropu není jiná cesta než se spojovat. Každému, kdo EU kritizuje, doporučuju jet nejdřív do Bruselu, komunikovat s lidmi a do kufru přibalit román Hlavní město Roberta Menasseho. Ten je o Evropské unii, jde na to od lesa a právě vychází česky.

Foto: David Konečný, ČTK

Autor rozhovoru Emil Hakl (1958) je český spisovatel, dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera za prózu.

Zkusím si ho přečíst, na korekci názoru není nikdy pozdě. Snad se k němu propracuje i běžný čtenář, který má už všeho kolem plné zuby…

Běžný čtenář čte hlavně detektivky, knihy o Hitlerovi, ezo, Radku Třeštíkovou nebo Patrika Hartla. Náročnější beletrie byla v posledních letech vytlačena na okraj. Je to nejen pluralizací koníčků vůbec, ale také zánikem kulturních rubrik, v nichž by se o české literatuře systematicky diskutovalo, knihkupectvími, které ji soustředěně nenabízejí a nepropagují, ale i jistým elitářským fouňovstvím autorů samotných.

Jak se projevuje elitářské fouňovství?

Elitáři jsou rádi, že už nemusejí být svědomím národa, ručit za své názory v díle ani v činech. Sdružovat se moc nechtějí. Bojovat za vězněné umlčované ideově ano, ale činy váznou. Většina knih jsou spíš taková stylistická cvičení, kterými si lidi řeší nedělní neurózy. I když i z nedělní neurózy lze vytesat literární drahokam.

To ano. Běžného čtenáře jsme tedy podchytili. Co ti náročnější, kterých tu přece jenom snad pár je?

To jsou ti, co hledají mezi řádky, napůl voyeuristicky, napůl psychoterapeuticky, a jsou s to rozpoznat špetku něčeho zemitě lidskýho. V zásadě si ale myslím, že pozice, kterou literatura dneska má, je smutná, ten umělý piedestal jí nesedí. Já bych radši rozdávala sešity s básněmi v metru nebo čmárala shluky slov křídou na chodník. Protože každý z nás používá jazyk a každý z nás je de facto literátem.

Námitka: literát je ten, kdo jím být chce, takže nejen píše, ale snaží se zvolit formu, která by byla srozumitelná druhým.

Nemyslím, že tvorba je vždy vědomý proces. Všichni jsme autory spousty skvělých vět. Stačí, když v tramvaji slyšíš, jak někdo někomu do telefonu řekne: Tohle jaro je fakt hodně mělký – a už to s tebou něco dělá, něco si představuješ. Slova v každém z nás vytvářejí obrazy, povzbuzují imaginaci. Ta dotváří náladu dne. A tak se děje život.

Jaký čtenář jsi ty?

Velmi netrpělivý, takže si třeba mnohdy nejdřív přečtu konec a až potom to teprve dohrkám, většinou stejně nějak pozpátku či zpřeházeně. Věřím, že by mě autor za tento způsob čtení nejspíš zabil, když on se tolik moří s nějakou rafinovanou strukturou…

Autor zpravidla netouží zabít nikoho kromě sebe. Proto píše, aby se zabil pokud možno pomalu a nenápadně. Proč píšeš ty?

Psaní je pro mě možnost hodit na papír něco, co mi hlodá v hlavě. Je to pro mě i něco zázračného v tom smyslu, že vzniká cosi z vlastních zdrojů. Pro mě jako člověka z vesnice je vždycky super, když něco vymlátíš z vlastní zahrádky. Akorát mi to připadá jako až tak posvátná činnost, že to skoro nedělám.

Co to v praxi znamená – že skoro nepíšeš?

Musím na sebe pokaždé sehrávat různá divadýlka, abych si nevšimla, že se to děje – pořád dokola vařit čaj, chodit po bytě, tu a tam něco uklidit a tak. Nebo si musím dát nějakou krutou deadlajnu. Píšu z velké míry o sobě, takže nejdřív musím něco prožít, nebát se to celé odkrýt a přesvědčit se, že tohle rýpání se v sobě má smysl. A vůbec, že všechno tady má smysl.

Inu, lidstvo odjakživa touží někam vytesat, vydlabat, nasprejovat poznámku – BYLI JSME TADY. Poslední otázka: Chystáš se dál psát?

Pokouším se.

Tereza Semotamová

Tereza Semotamová Ve skříni

Argo

Foto: archív nakladatelství Argo

Tereza Semotamová: Ve skříni

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám