Taiči cvičím teprve deset roků, takže jako zelenáč mám málo co mluvit. Už teď ale chápu, jak moc jinak funguje stejné cvičení dejme tomu po desáté, po tisící a po desetitisící. Po desáté se učíte držet rovnováhu. Po tisící meditujete v pohybu. Po desetitisící se znovu učíte držet rovnováhu. Tentokrát ale takovou, která unese svět.

Taiči dala světu Čína. Podobně jako třeba čínskou medicínu (ta se tak i jmenuje, ha!) nebo feng-šuej – umění, jak uspořádat prostor. Když se prohrabete kilometrovými závějemi šarlatánů a ezoblbin, zjistíte, že v základu je to umění velmi užitečné. Naučí vás postavit si postel tak, abyste leželi nohama ke vchodu do místnosti (což je funkční atavismus už z jeskyní doby kamenné), nebo neumísťovat poličku nad křeslo, protože si v něm pořádně neodpočinete (vaše podvědomí se bude pořád bát, že na vás věci z poličky spadnou).

Feng-šuej je něco jako katolická církev: poznání, co se drží po staletí. Na první pohled šílenství, vespod poklad. Při povrchním seznámení nicméně zaručeně vklouznete do jednoho ze dvou stejně přiblblých názorových koryt – buď začnete nakupovat předražená cingrlátka na „usměrnění energie proudící hlavním obývacím prostorem“, nebo to sakumprásk smetete jako zlovolné bludy.

Celá Čína vyvolává podobné dva typy rychlých reakcí. Navíc vypadá úplně jinak, pokud ji studujete týden, tři roky, nebo třicet let. A jen v posledním případě máte šanci se s ní aspoň trochu smysluplně dorozumět.

Ovšem snaha šíbrovat v Číně způsobem, jakým se v Osvětimanech zasněžuje sjezdovčička, je legračnější než neviditelný poradce na Hradě. Čínští šíbři mají dva tisíce let náskok.