Článek
Kazuo Ishiguro
Kazuo Ishiguro Vybledlá krajina s kopci
Kazuo Ishiguro Vybledlá krajina s kopci Přeložila Zdena Pošvicová.
Argo
Kazuo Ishiguro: Vybledlá krajina s kopci
Tvorba britského nositele Nobelovy ceny za literaturu (2017) je ve shodě s jeho původem hodně „japonská“. Především v detailních, municiózních popisech událostí či v repetitivní zdvořilosti v dialozích, ve kterých musíme hledat to, co nám chce spisovatel sdělit, někde v závětří nedůležitých vět. Stárnoucí Ecuko, žijící na anglickém venkově, vzpomíná díky nenadálé návštěvě dcery na období svého těhotenství, na dny v Nagasaki několik let po konci války. Přestože jaderná katastrofa je stálou součástí životů obyvatel, mluví se o ní jen v náznacích. Tradiční společnost se zároveň výrazně mění, což je pro hrdinčina tchána a vlastně i pro manžela nepřijatelné; válečná porážka přece není důvodem ke změně vztahu k císaři, vlasti, rodině a práci. Naopak moderní pohled představuje tajemná sousedka Sačiko. Stejně důležitou linkou jsou tu vztahy matek k dcerám, končící nenaplněnými představami a ambicemi.
(Vybral Jakub Šofar.)
Jiří Kratochvil
Jiří Kratochvil Liška v dámu
Druhé město
Jiří Kratochvil: Liška v dámu
Jestli lze o někom prohlásit, že je českým heroldem postmoderní literatury, je to jistě Jiří Kratochvil. Pravidelně zásobuje čtenáře svými příběhy, kde realita běží vždy bok po boku s fantazií – a stejně je tomu i v jeho zatím posledním románu. Na začátku padesátých let brněnská StB připravuje mladého dělníka pro práci v západním Německu. Současně je v SSSR přímo pro potřeby Stalina proměněna liška v mladou, krásnou a chytrou ženu (v zařízeních, kde slintávali Pavlovovi psi), aby mohla v zahraničí splnit důležitý úkol: zlikvidovat Churchilla… Kratochvilův sendvič z grotesky je proložen cynismem, nenormalitou a hrůzou, jež se dají zobecnit do stalinské teze: Není člověk, není problém! Kdo se neumí (nebo nechce) srovnat s liščím antropomorfismem, měl by si předtím přečíst autorem doporučené knihy a zároveň výchozí prameny: novelu Davida Garnetta Dáma v lišku a Vercorsovu Sylvu.
(Vybral Jakub Šofar.)
Marcel Beyer
Marcel Beyer Kaltenburg
Marcel Beyer Kaltenburg Přeložila Eliška Dubcová.
Havran
Marcel Beyer: Kaltenburg
Není zbytí, román Marcela Beyera, německého prozaika, básníka a překladatele, je třeba označit jako ornitologický. Ptáci, jejich pozorování a chování, jsou hlavním tématem knihy o nestandardně se chovajícím zoologovi a jeho mladším příteli a spolupracovníkovi. Hermanna Funka, známého východoněmeckého ornitologa, poprosí překladatelka o konzultaci ohledně názvů ptáků. Konzultace se promění ve vzpomínání na Funkovo mládí, které výrazně ovlivnil zoolog Ludwig Kaltenburg. Ten je uměleckým obrazem zakladatele etologie a nositele Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Konrada Lorenze. Toho, který z poznání světa zvířat odvodil obavy z jednání současného lidstva. A kterého, na druhé straně, dostihla minulost, respektive jeho několikaleté členství v NSDAP.
(Vybral Jakub Šofar.)
Pavol Rankov
Pavol Rankov Legenda o jazyku. Nepomucký 1972
Pavol Rankov Legenda o jazyku. Nepomucký 1972 Přeložila Petra Darovcová.
Host
Pavol Rankov: Legenda o jazyku. Nepomucký 1972
Po Santiniho jazyku od Miloše Urbana je zde další román o „svalovém orgánu nacházejícím se v ústní dutině“ českého svatého a zemského patrona Jana Nepomuckého. Slovenský spisovatel v knize kromě obsáhlého historického exkurzu využívá tento důležitý orgán našich dějin i jako symbol rezistence proti normalizaci, a nakonec mlčenlivosti a nespolupráce. Je podzim 1972, tým kolem profesora Vlčka zkoumá onen zázračný jazyk, což s sebou v té době nese i zásadní ideologické konsekvence. V prvním ročníku historie na filosofické fakultě mají studenti speciální přednášku a zároveň seminář o Nepomuckém ve všech souvislostech. Přednášejícím je politicky zdatný, odborně však nezpůsobilý doktor Šindelář. Čtyři spolužáky zajímá nepomucká legenda i z jiných důvodů než studijních. Jak by se mohli dozvědět, co je vlastně schováno v prozkoumávaném relikviáři?
(Vybral Jakub Šofar.)
Sergej Medveděv
Sergej Medveděv Návrat ruského Leviathana
Sergej Medveděv Návrat ruského Leviathana Přeložil Libor Dvořák.
Pistorius & Olšanská
Sergej Medveděv: Návrat ruského Leviathana
V Rusku máme jeden takový čistě národní sport – a není to ani rybolov, ani dáma, ani hokej s míčkem. Je to odhalování globálních konspirací. Zda má autor „Leviathanem“ na mysli knihu Thomase Hobbese o vládě suveréna koncentrujícího moc výkonnou, zákonodárnou i soudní, nebo označení pro příšeru, je ve výsledku jedno. Jeho eseje z let 2014–2017, popisující stav i činy ruského režimu, jsou psané čtivě, vycházejí většinou z konkrétní situace, ale mají obecnou platnost. Ruský politolog a publicista, který mimo jiné umí i česky, rozdělil pro tuzemské vydání své texty do čtyř kapitol, jejichž názvy začínají vždy slovem válka (je zde válka o prostor, o symboly, o tělo a o paměť), a potvrzuje v nich tezi historika Timothyho Snydera, že Rusko je dnes jediným evropským impériem. Ach ta dětinská víra v sílu slov a v to, že když se zakáže o nějakém problému mluvit, rozplyne se sám od sebe!
(Vybral Jakub Šofar.)
