Ve sbírce Západo-východní zrcadla se vracíte k pokojnému setkání křesťanství s evropským humanismem a mírumilovným, mystickým islámem někdy na přelomu středověku a novověku. Není to ideál, který vždy jen krátce zajiskří – a pak se ztratí?

Vícero lidí mi říkalo, že Západo-východní zrcadla jsou léčivá kniha a že u ní brečí. Jako autora mě to fascinuje a přemýšlím, proč se tak děje. Aniž bych to měl při psaní na zřeteli, zobrazil jsem šťastnější okamžiky kultury a dějin. Tváří v tvář všem apokalyptickým představám o střetu civilizací jsem se pokusil ukázat, že kultury, konkrétně ta západní a islámská, se mohou setkávat i plodně, že vždy nejsou ve hře jen nesmiřitelné protiklady. Že mohou usilovat o krásu a humanitu. Na druhou stranu máte pravdu, že jde o záblesky. Ale kvůli těmhle zábleskům má přece smysl žít! Můj oblíbený anarchistický mystik Hakim Bey říká, že existují několikaleté mejdany, které za to stojí. I když je Bey na levicové scéně kritizovaný za hédonismus, něco na tom je. A potom to, že něco dlouho nevydrželo, neznamená, že nemá smysl se o to dále pokoušet.

Přesně tak si má generace idealizuje devadesátá léta a ta vaše, mladší, se jí za to směje.

Já zažil devadesátky v citlivém věku, byl jsem teenager. Měli jsme nadšením rozšířené oči, ale zároveň jsme už něco věděli o globalizaci, že má nebezpečné následky. Měli jsme i ekologické cítění, s nástupem alternativní spirituality to pro nás začalo být téma. Nebyli jsme pravicoví svazáci. To se mezi mými přáteli nikdy nenosilo. Odéesácký ideál pro nás nic neznamenal. Objevovali jsme beatniky a existencialisty, četli knihy, které jsme do té doby číst nemohli. Pro mě jsou rané devadesátky rozmachem svobody a kultury, který se ale poměrně rychle vytratil, jak ustupoval budování kapitalismu.

Zažil jste něco jako probuzení společenského vědomí?

U mě šlo takové probuzení ruku v ruce s konverzí ke křesťanství. Jsem sice vychovaný jako tradiční katolík, ale v mládí jsem tuto formu víry – díky Bohu – s veškerou nietzscheánskou vervou zavrhnul. Musel jsem ji ze sebe setřást, bylo to vězení. Potom, když jsem našel víru coby mystickou cestu k Bohu spíš než nějakou církevní doktrínu, vynořila se s ní i myšlenka odpovědnosti za svět. Pochopil jsem, že nemůžu milovat Boha a nemilovat bližního. A milovat bližního znamená nějak se účastnit světa.

Neměl jste chuť, jako jiní konvertité, na vše světské spíš rezignovat?

Křesťanství, které jsem tehdy objevil, bylo dost alternativní, mystické a teologicky radikální, v liberálním smyslu. Takže jsem svět nikdy neodmítal. Naopak, klíčový pro mě byl evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer, který křesťany káral, že v jejich oddělení od světa je cosi patologického. Ale jistěže: svět je i hrozný, jenže já ho miluji jako živý celek a snažím se v něm podporovat to dobré.

Vnímáte jako dnes nejsilnější téma environmentální hrozbu?

Ano. V Západo-východních zrcadlech jsem se věnoval interkulturnímu dialogu a tématem číslo jedna pro mě bylo lidství. Základním klíčem byl v té sbírce spirituální humanismus, který má u mě křesťanské kořeny, ale studiem súfismu jsem si uvědomil, že ho mohu najít i jinde. Ještě hlouběji jsem pochopil, že se mohu otevírat jiným duchovním tradicím. Ale zhruba před dvěma roky u mě došlo k další duchovní metamorfóze, směrem k vědomí, že i tohle je nedostatečné. Svou spiritualitu, která není odtržená od občanské angažovanosti a psaní, teď směruji k tomu, čemu ekologický myslitel Charles Eisenstein říká příběh spolubytí. K vědomí provázanosti věcí, k radikální orientaci na posvátnost světa, k nutnosti ho tváří v tvář hrozbě chránit.

Takže ano, vztah k Zemi a k celku života je pro mě ústřední. Klimatickou hrozbu proto prožívám do hloubky.

Nicméně nemám úplně v lásce ten apokalyptický tón, kterým se o tématu hovoří, dle mého nebude funkční. Nedávno jsem si například na A2larmu přečetl článek, který mě vyděsil. Stálo v něm, že jakmile se v permafrostu začne uvolňovat metan, bude konec se vším: s Borzičem, Vizinou i užovkami a celou planetou. Hrozba apokalypsy ale nemůže být hlavním hybatelem změny. Před apokalypsou mají lidé tendenci zavírat oči a vytěsňovat ji. Samozřejmě, situace je vážná a život na planetě je ohrožen, ale impulsem ke změnám může být i to, že krize je také příležitost, jak humánněji uspořádat svět. A do tohoto uspořádání zahrnuji i ostatní živé tvory.

Za příznak krize se přece dá brát i ta míra zneužívání slabších silnějšími. Na zmíněném A2larmu visí článek výtvarnice Toy Box, která byla v dětství sexuálně zneužívána.

Kromě odvážného osobního svědectví mi na tom textu přijde nejzávažnější jeho konec. Toy Box říká, že nešlo jen o individuální selhání, že je to příznak patriarchální kultury, kterou velmi dobře definuje. Nikoliv pouze jako nadvládu mužů nad ženami, ale především jako nadvládu silnějších nad slabšími. Patriarchát je o nadvládě. Píše, že potřebujeme kulturu, která bude soucitnější a empatičtější. Pod to bych se podepsal, to je vlastně mé životní krédo.

Bohatí a silnější tomu pokušení odjakživa propadají. Buď si vás koupí rovnou, nebo při volbách. Není to přirozené?

Není, opravdu není. Přítel mi vyprávěl, jak vychovávají děti Inuité. Pracují úplně jinak s agresivitou, ani jejich dětské hry nejsou vůbec násilné. Zvláštní, ne? My bereme zadupávání slabších do země jako antropologickou konstantu – a přitom je to kulturně podmíněné! Samozřejmě, všichni máme nějaká pnutí, přirozenou agresi, která má svůj význam, ale hodně záleží, jak s ní zacházíme. A převážit mohou i jiné hodnoty. Například něha či soucit.

Adam Borzič

Adam Borzič

FOTO: David Konečný, Moravská zemská knihovna v Brně – České literární centrum

Když používám slova jako něha nebo soucit, nechci tím vyloučit z lidské zkušenosti třeba vášeň nebo divokost, ta se ale nemusí projevovat nadvládou a krutostí. V takové vizi není svoboda sobectvím, ale předpokladem solidarity. V solidárním světě by paradoxně mohla vzrůst volnost, jistá anarchičnost. Papež František používá výraz revoluce něhy – ale tu si zatím nedovolíme ani představit.

Protože se spíš upínáme k řádu?

Potřebujeme svět uspořádaný. Ovšem psychoanalytik Wilhelm Reich má výrok, který mě fascinuje: Zdá se, že zlo je divoké a dobro klidné. Ale ono je to přesně opačně. Máme představu, že dobro je stabilní, spořádané – a zlo chaotické. Ale vezměte si fašismus, to je politická doktrína středních tříd. Přesně těch, co zbožňují slušnost a pořádek. Historický příklad fašismu a nacismu ukazuje, kam až orientace na slušnost a společenskou ukázněnost může zajít. Kultura, která by měla ve svých základech soucit a něhu, by zároveň mohla být kreativnější. Nejsem marxista, nevěřím v ráj na zemi. Společnost ale určitě může být podstatně humánnější.

Básníku Antonínu Sovovi se připisuje výrok, kterým si měl postěžovat Vladimíru Holanovi: „Básník dnes znamená hovno.“ Jste básník, a znamená to dnes něco?

Nechtěl bych celou svou existenci zaklít do jediného slova. Jsem také básník. Ale ten pojem má pro mě hluboký obsah. Co je dnes básník? V něčem je pořád tím samým – milencem slova a života. Člověkem, který je nucen hledat pro svou životní zkušenost cestu skrze slovo. Básník je i strážcem jazyka v jeho jemných odstínech. Ale je tu ještě jedna rovina. Nevím, jestli jste si všiml, jak mnoho lidí sdílelo na Facebooku rozhovor s Pavlem Kolmačkou…

Říká, že když nezpomalíme, život neprožijeme, pouze jím proletíme.

Kolmačka naznačil, co by dnes mohla být role básníka – mohl by být tak trochu učitelem bytí. Někým, kdo v této krizové době ukazuje cestu k pomalosti, k radosti z okamžiku, k pouhému být. Což je v době environmentální hrozby sebezáchovný postoj.

To je ambiciózní plán, učit lidi pomalosti.

Dnes to zní směšně, jako oxymóron. Ale kdoví, jestli za pár let nebude náplní všech terapií a koučinků, co si počít s volným časem. To je ta Bělohradského otázka: Co budeme dělat ve světě po práci? Tak jako tak, civilizaci nastavenou na růst a výkon je nutné zastavit. Buďto ji stopne katastrofa, nebo se přemění nějakým pomalým a inteligentním způsobem. A v tomto smyslu tu může být místo i pro poezii.

Patříte ke spisovatelské generaci, která se komentářů ke společnosti přestala štítit, začali jste na ni mít nároky.

Kolem roku 2009 došlo v literatuře k jisté proměně, vznikla potřeba více se vyjadřovat ke světu. Zrušit distanci mezi básnickým ghettem a světem. Ta distance kdysi vznikla přirozeně, byla vynucená dějinami. Za minulého režimu zde byla básnická garnitura vyznávající povinnou angažovanost a proti tomu poezie v undergroundu, rovněž svým způsobem činná jako součást občanského vzdoru. Básníci devadesátých let se pak logicky cítili opojení možností se vůbec ničeho neúčastnit. Chápu to, ale my jsme už vstoupili do jiné konstelace. Začali jsme to pociťovat naopak jako určitou zradu. Nejenom na společnosti, ale i na vlastním umění. Básnické slovo přece nevisí někde ve vzduchoprázdnu, je vetkáno do životního příběhu.

Tak jsem rozuměl založení Asociace spisovatelů a prvnímu Sjezdu spisovatelů po roce 1989. Přišlo mi důležité, že mladší spisovatelé uvažují mimo kontext literatury, vy jako teolog a třeba spisovatel Jan Němec jako sociolog.

Začali jsme cítit, že si už nevystačíme jen s nostalgií sametového příběhu. V počátcích to byl jistě nosný mýtus, ale později se z toho postupně stával sepraný kýč. Po roce 2008, kdy se objevila celosvětová hospodářská krize, vznikla poptávka po společenském vědomí. Když Margaret Thatcherová v osmdesátých letech prohlásila, že neexistuje společnost, ale jen jednotlivci, mohlo to někomu znít sexy, ale po třiceti letech vidíme strašidelné následky. Takže nutnost podnítila angažovanost. To, co zmiňujete, že někteří z nás mají přesahy jinam, je také podstatné. Obecně jsem radši, když básníci a spisovatelé mají ještě další světy, když nezůstávají jen na jednom poli, jednostrannost může být toxická. Člověk potřebuje otázky zvenčí. Odjinud.

Zmiňoval jste rozhovor s Pavlem Kolmačkou, v němž se mluví o péči o duši. Jak o tu svou pečujete vy, aby se z vás při možném zklamání, že stále nepřichází ona „revoluce něhy“, nakonec nestal protiva?

Pečuji o ni především rozvíjením spirituality. Každý den se věnuji duchovní praxi, která zahrnuje meditace a modlitby a propojuje mě se životem v jeho hlubším, láskyplnějším aspektu. A samozřejmě mě léčí poezie a umění. A konečně, obklopuji se krásnými lidmi. Můj život je vsazený do živého komunitního prostředí, které mě nabíjí.

Rozhodně nechci skončit jako naštvaný, rozhněvaný prorok. Nějakým způsobem jsou tihle proroci také krásní; miluji třeba Ivana Diviše, to byla úžasná postava, ale má cesta to není.