Arnošt Goldflam
Podivné historky ze života

Větrné mlýny

Arnošt Goldflam: Podivné historky ze života

FOTO: archív nakladatelství Větrné mlýny

Byl jeden Arnošt a kolem něj i jemu se dály podivné historky. Ostatně příslušníkům jeho kmene se vždycky dály podivné historky a oni si je rádi zapisovali. Zapsali a přežili (někteří) víc historek než jiní. V těch Goldflamových jsou skoro všichni malí, někteří z toho vyrostou, někteří ne, někteří nechtějí, někteří nemohou, jako ti maličtí náckové, co dnes přežívají v krtčích norách, některým narostou ploutve a odplují na širé moře (bohužel jsou to taky náckové), někteří psi mluví, někdy mluví i brouci a jabloně – a pak spokojeně žijí ve vsi Nelidov. Většina příběhů dobře dopadne, akorát ti náckové pořád dělají nové krtince, ale „vypadalo to, že se nic neděje… Vskutku Hitlerovo počasí! Krásný den“. Nu, Arnoštovy historky.
(Vybrala Alice Šimonová.)

Zygmunt Bauman, Leonidas Donskis
Tekuté zlo
Přeložila Viktorie Hanišová.
Pulchra

Zygmunt Bauman, Leonidas Donskis: Tekuté zlo

FOTO: archív nakladatelství Pulchra

Evropou skutečně obchází strašidlo – strašidlo absence alternativy. Toto strašidlo se neobjevilo poprvé; jeho originalita však spočívá v globálnosti světa, nad kterým se vznáší. A také: Nejtoxičtější a nejodpornější kategorie zla – od vraždění lidí přes devastaci společnosti až po duševní rozklad – se už nedají kontrolovat, natož spolehlivě zahradit; vytékají volně ven. Dvě Baumanovy (1925–2017) teze z knižního rozhovoru s litevským politologem Donskisem (1962–2016) o současné podobě zla. Přičemž toto zlo se liší od svých minulých podob a přináší s sebou nástup populismu a technokracie a nový rozkol mezi Západem a Východem.
(Vybral Jakub Šofar.)

Josef Kainar
Básně

Host

Josef Kainar: Básně

FOTO: archív nakladatelství Host

Josef Kainar je dnes nejznámější díky hudbě – svým písňovým textům i zhudebněným básním. V novém souborném vydání vybraných Kainarových sbírek v edici Česká knižnice (poprvé zde svazek vyšel roku 2007) však dnešní generace čtenářů může dojít až k prameni autorovy melodické poezie a přemítat nad hloubkou té černé vody i nad tím, kudy nad rybářovou hlavou zrovna vál vítr. Bohemista Petr Šrámek edičně připravil a komentářem doprovodil Kainarovy sbírky Nové mýty (1946), Osudy (vydané roku 1947, napsané však už začátkem čtyřicátých let), Lazar a píseň (1960) a Moje blues (1966)… Skoč si do tý vody / dyž tak těžko je ti, / vona ti už poví, / co si chtěl věděti, zpívala si s Kainarem Zuzana Navarová a my můžeme po ní, po svém.
(Vybral Štěpán Kučera.)

Český tramping
v časech formování a rozmachu

Academia

Český tramping v časech formování a rozmachu

FOTO: archív nakladatelství Academia

Tramping patří k našemu národnímu pokladu, tedy té jeho části, jež je tvořena kulturně sociálními jedinečnostmi, jako jsou houbaření, organizovaná taneční výuka nebo buchty s mákem, tedy pěstování a užívání potravinářského máku. Ve třicátých letech se trampování stalo nedílnou součástí volnočasových aktivit mládeže a kromě samotného pobytu v přírodě mělo veliký, dodnes ne zcela doceněný vliv na formování české hudební kultury či některých sportovních odvětví. Kniha autorů Jana Krška, Jana Mareše, Jana Pohunka, Jana Randáka a Jana Špringla je mimo jiné bohatě vybavená málo známým obrazovým materiálem. Co v ní však nenajdeme, je odpověď na otázku, proč táborové ohně zaplály zrovna u nás, a ne v sousedních zemích. A proč se zde tahle romantika v šedesátých letech neproměnila v hnutí hippies, těch hippies, kteří se naopak v Polsku objevili i bez trampské tradice.
(Vybral Jakub Šofar.)

Jiří Knapík, Martin Franc a kol.
Mezi pionýrským šátkem a mopedem
Děti, mládež a socialismus v českých zemích 1948–1970

Academia

Jiří Knapík, Martin Franc a kol.: Mezi pionýrským šátkem a mopedem

FOTO: archív nakladatelství Academia

Čím víc se ukazuje, že přestává fungovat „totální“, jednosměrný výklad dějin, bez zastávek na oddech, na piknik, tím spíš nás oslovují výseky z minulosti, průzory do ní, v nichž nás ty velké dějiny míjejí jako ukazatele a návěstí a my jsme poutníky v konkrétních dobách, místech a dějích. Dvě česká desetiletí po Vítězném únoru přinášejí vyhraněné pozice: tradice proti organizovanosti (v některých případech paradoxně se navzájem nevylučující), rodina proti státu a jeho dirigismu, ideál šťastné plánované budoucnosti proti její odvrácené straně (včetně dětské kriminality). Tým deseti badatelů, z toho dva cizinci, a témata rozdělená do pěti kapitol (Pod dohledem strany a rodičů, Svět dětí a mládeže, Pionýrský šátek a modrá košile, „Děcák a pasťák“Dětství a mládí ve vzpomínkách). Citace ze vzpomínek spisovatelky Daniely Fischerové: „Nechci Pánaboha, nechci věčnou spásu, chci Štěpánku Haničincovou!“
(Vybral Jakub Šofar.)

S iniciálami V. V.
Památník národního písemnictví

S iniciálami V. V.

FOTO: archív Památníku národního písemnictví

Českou knižní kulturu (nejen text, ale i typografii, grafiku, knihařské zpracování, editorskou činnost) silně ovlivnily tři rodiny: Florianovi, Reynkovi – a Vokolkovi. Hranicí konce činnosti Vokolkových je rok 1948, nicméně i po něm především tři bratři s iniciálami V. V. v aktivitách pokračovali, byť ve složitějších podmínkách a často skrytě. Sborník vzpomínek, vyznání a studií o nakladateli, editoru a redaktoru Vlastimilovi (1903–1985), grafiku, malíři a sochaři Vojmírovi (1910–2001) a básníku a knihovníku Vladimírovi (1913–1988) – a jeho synovi výtvarníku a spisovateli Václavovi (1947) je doplněn korespondencí s Ivanem Divišem, Ladislavem Dvořákem či Vladimírem Binarem. A ilustračním doprovodem. Součástí knihy je i film Knihovna básníka a výtvarníka Václava Vokolka (2017).
(Vybral Jakub Šofar.)

Vladislav Dudák
Skryto ve slovech
aneb Co nám slova vlastně říkají

Cattacan

Vladislav Dudák: Skryto ve slovech aneb Co nám slova vlastně říkají

FOTO: archív nakladatelství Cattacan

„Největším ohrožením svobodného života není terorismus, ale postupné snižování našeho citu pro rozlišení dobrého a špatného, pravdivého a falešného,“ tvrdí ve své nové knize filosof a historik Vladislav Dudák. Čemu lze porozumět a do jaké míry? Jak přesné může být jazykové vyjádření? Jak odpovídá jeho struktura světu kolem nás? Dudák si střílí z frází a floskulí, na příkladu patologického patvaru Mějte hezký den! ukazuje, že žijeme ve společnosti, kde hlavní je něco mít, nebo upozorňuje, že krize ještě neznamená katastrofu, protože to první je pouhá křižovatka – až to druhé pád. „Ano, svět samozřejmě není černobílý (naštěstí), to ale neznamená, že je beztvarý, šedý a libovolně hodnotitelný. Může se však takovým stát, pokud nám začne být lhostejná volba slov a pokud přestaneme zkoumat a prověřovat, co se za slovy skrývá.“
(Vybrala Tereza Šimůnková.)