Dá se legrace dělat ze všeho?

Záleží, jak si ji děláte. Dobrá komedie potřebuje důvod, silný názor. A čím těžší a ožehavější máte téma, tím víc práce vyžaduje být vtipný.

Kolik práce vyžadovalo proměnit v komedii smrt Stalina?

Hodně. Film Ztratili jsme Stalina jsme sice natočili jen za sedm týdnů, ale střihem jsme strávili šest měsíců! A ještě před natáčením jsme dělali spoustu rešerší a rozhovorů s historiky – a také pamětníky. Vyprávěli nám, jak si v časech politických procesů mezi sebou půjčovali zakázané knížky s vtipy o Stalinovi, Berijovi nebo gulazích. Věděli, že když je u nich najdou nebo když je uslyší ty vtipy vyprávět, můžou je zastřelit. I tak měli potřebu tu hrůzu proměnit v humor. Pokud si totiž z něčeho dokážete dělat legraci, ještě vás nedostali. Ještě vám nevymyli mozek, nezničili hodnotový žebříček.

Potkal jste i lidi, kteří si stále myslí, že byl Stalin skvělý vůdce?

Náš moskevský hotel měl na zdi portréty osobností, které v něm přespaly – a visel tam i Stalin. A Chuck Norris. V německém hotelu byste asi obraz Hitlera nenašli. Ptali jsme se mladých, co se o Stalinovi učí ve škole. A prý jim učitelé říkají, že podle některých je důležitější, že zabil miliony lidí, a podle jiných, že vybudoval v Rusku průmysl a zaostalou zemi proměnil ve světovou velmoc. Názor si z toho musí studenti utvořit sami.

Armando Iannucci s Evropskou filmovou cenou

Armando Iannucci s Evropskou filmovou cenou

FOTO: Profimedia.cz

Váš film Ztratili jsme Stalina se ale v Rusku oficiálně promítat nesmí.

Ruský zákaz distribuce filmu se nakonec ukázal jako kontraproduktivní. Udělal nám takovou reklamu, že si snímek nelegálně stáhlo asi půldruhého milionu Rusů. Jako režisér jsem z toho ale byl stejně nešťastný, lidé by měli mít možnost vidět film v kině. Ať pak klidně prohlásí, že se jim nelíbil, ale je divné ho zakázat, ještě s odůvodněním, že „nemá žádnou uměleckou hodnotu“.

Chtěl jste komedií o stalinismu komentovat i současnost?

Posledních pět let jsem strávil ve Spojených státech prací na seriálu Viceprezident(ka), satiře z Bílého domu, můj předchozí film Politické kruhy zase sledoval, jak USA a Velká Británie připravují invazi do země na Blízkém východě. Chtěl jsem proto zkusit něco jiného než americkou politiku.

Původně to měla být fikce o nějakém současném diktátorovi: Berlusconim, Erdoganovi, Putinovi. Hledal jsem příběh o vzestupu nacionalismu, populismu, extremismu a protimigrační politiky a o silném přecitlivělém narcistickém vůdci, který využije demokracie k uchopení moci a pak začne měnit ústavu, aby té moci získal ještě víc. Potom mi ale francouzští producenti Laurent Zeitoun a Yann Zenou poslali grafický román Ztratili jsme Stalina s tím, že chtějí, abych podle něj natočil film. Hned po přečtení jsem souhlasil. Proč vymýšlet fikci, když pravda je mnohem bizarnější, absurdnější, šílenější a strašnější.

Natáčení proběhlo ještě před nástupem Donalda Trumpa. Když jsem stříhal scénu, v níž ministr vnitra a jeden z vykonavatelů Stalinových čistek Berija mluví o falešné naraci, Trump zrovna začal mluvit o fake news. V době premiéry snímku už Trump nazýval média otevřeně nepřáteli lidu, což je mimochodem dost stalinistický termín. A všichni jeho kabinetní ministři se kolem něj shlukli, aby prohlásili, jak je skvělý, jak se cítí být požehnaní, že pro něj můžou pracovat. Takhle to kolem Stalina chodilo taky. Takže i když film Ztratili jsme Stalina nevznikl jako záměrný komentář k dnešku, nakonec se dotýká i toho, co se posledních patnáct let děje.

Lidé předpokládali, že když už demokracii jednou máme, tak o ni nemůžeme přijít. Jenže my ji musíme neustále obnovovat, oživovat. V Británii jsme měli velký problém s neúčastí mladých u voleb, mysleli si, že stejně nic nezmůžou. A pak přišel brexit a i jim došlo, že chodit k volbám má smysl. Snad to byl impuls, aby se teď všichni začali o demokracii znovu zajímat.

Jaký máte na brexit názor?

Jsem skotský Ital, žiju v Londýně, natočil jsem britský film s americkými a britskými herci a francouzskými producenty, dost postprodukce proběhlo v Belgii, využili jsme spoustu evropských daňových úlev, natáčeli jsme i na Ukrajině a v Rusku. Takže má zkušenost s evropskou spoluprací je skvělá. A vždy je mi podezřelé cokoliv, co mezi lidi staví bariéry. Svět takhle nefunguje. Lidé, kteří volili odchod z EU, měli jistě relevantní důvody k nespokojenosti, nikdo jim nenaslouchal, politici je nebrali vážně, politické strany se zaměřovaly výhradně na střední třídu, která tradičně chodí k volbám, ostatní ignorovaly. Skončilo to tak, že teď Evropu opouštíme a uzavíráme se před světem.

Malenkov (Jeffrey Tambor) a Berija (Simon Russell Beale) nad mrtvolou Stalina (Adrian McLoughlin) ve filmu Ztratili jsme Stalina

Malenkov (Jeffrey Tambor) a Berija (Simon Russell Beale) nad mrtvolou Stalina (Adrian McLoughlin) ve filmu Ztratili jsme Stalina

FOTO: CinemArt

Viděl jste dokument Michaela Moorea o Trumpovi Fahrenheit 11/9?

Ano, Moorea mám rád. Problém je, že Trump je sám sobě satirikem. Je to bavič, žije z publika, chce, aby ho mělo rádo. Je známý pro své tweety a proslovy, přičemž jde o jakýsi druh zábavní produkce. Jenže co mají v takové situaci dělat komici? Humor vzniká zveličováním a překrucováním faktů, ale to zvládá Trump úplně sám. Je tak logické, že se komici začínají chovat jako novináři, sbírají fakta a pak je předkládají divákům. Což dnes úplně stačí, abyste byli vtipní. John Oliver i další si najímají týmy rešeršistů, které zkoumají, co kde Trump řekl a co pak udělal a co se stalo nebo nestalo. Pokud je prezident sám komik, z komiků se stávají žurnalisté.

Proč politici nesnášejí satiru?

Nelíbí se jim, že nemohou kontrolovat reakci publika. Proto jsou ke komedii a ke kultuře obecně podezřívaví. Nedokážou říct, co to je. Nemůžou nám předepsat, jak na to máme reagovat.

Jak dnešní komedii ovlivňuje politická korektnost?

Je dobře, že se určité stereotypy ohledně vzhledu či etnicity dnes už nepovažují za vtipné a že se komici musejí víc snažit. Líní komici to měli dlouho příliš snadné. Potíž vzniká, pokud korektnost zabije veškerý humor, protože komedie je ze své podstaty o přehánění.

O humoru se také vede debata, zda lidem pomáhá, aby se zla méně báli, nebo zda způsobuje, že se o zlo méně zajímají.

Komedie nutně neznamená trivializaci. Umožňuje najít k tématu jinou cestu, získat novou perspektivu. Ve Washingtonu jsem potkal emigranty z Ukrajiny, kterým se film Ztratili jsme Stalina moc líbil, ale zároveň je i hodně zasáhl, protože jim připomněl těžké časy, kterými si prošli. Nechtěli jsme podobné zkušenosti nijak snižovat. V žádné scéně filmu nezjednodušujeme to, co se v Rusku lidem dělo. Venku se děje tragédie, komedie zůstává uvnitř zdí Kremlu. Jenže rozhodnutí odtamtud ovlivňují životy všech.

Armando Iannucci na natáčení svého nového filmu, adaptace Dickensova románu David Copperfield

Armando Iannucci na natáčení svého nového filmu, adaptace Dickensova románu David Copperfield

FOTO: Profimedia.cz

Váš film dokáže tu nelítostnou komedii boje o moc s tragédií historie spojit tak dobře, že jsem z něj měla podobný pocit smutku a mrazivé absurdity jako z Barnesova románu Hukot času o osudu Dmitrije Šostakoviče.

Šostakoviče a jeho hudbu mám moc rád. Je hrozné, v jak šíleném systému působil, jak se sbaleným kufrem čekával u dveří, až si pro něj přijde tajná policie. Že i jeho abstraktní dílo mohlo být kritizováno a že mu hrozila smrt, pokud by napsal špatně byť jen jedinou notu. Lidé v Moskvě nám vyprávěli, že chodili spát v několika vrstvách oblečení, aby si ho mohli vzít s sebou do gulagu, kdyby je uprostřed noci sebrali. Jeden pán nám zase říkal, že bylo zvykem pouštět druhé do dveří. Ne ze zdvořilosti – nikdo nechtěl být první, kdo vstoupí do místnosti, kde mohla číhat NKVD. Teď se tomu smějeme, ale je to smutné. A absurdní.

Právě absurdita stalinismu mě vždycky přitahovala… Jsem fanoušek George Orwella, jeho knih 1984 a Farma zvířat. Sama ruská literatura je plná absurdit a příběhů obyčejného člověka stojícího proti vládní mašinérii. Vždycky jsem rád četl Dostojevského, Gogola, ale třeba i Dickense. Zrovna jsem ostatně dotočil adaptaci jeho Davida Copperfielda. Také Dickens portrétuje společnost a mezi její vrstvy klade příběhy absurdity a smutku. Navíc mě na něm přitahuje ta jeho nebojácnost do společnosti tepat a pouštět se do velkých témat.

David Copperfield se ve vaší filmografii plné politických satir jeví jako odbočka.

Je i není. Ta kniha je velmi syrová. David projde nešťastným, chudým dětstvím, pak se mu chvíli daří lépe, ale znovu ztratí domov, bojuje se zkorumpovanými pány. I když se film odehrává v roce 1840 v Londýně, také z něj bude cítit současnost. Nechtěl jsem předlohu měnit v politické dílo, ale říkám i něco o tom, jak funguje dnešní společnost, jak je sociálně rozdělená, jak nás rozdělují peníze. I dnes můžete ze dne na den skončit na ulici, zvlášť když teď v USA chtějí úplně zrušit Obamacare; řada Američanů nemá zdravotní pojištění, a tím pádem ani nárok na lékařskou péči. Také proto jsme v rámci příprav filmu mluvili i s lidmi z jedné z největších charit pro bezdomovce, kteří nám vyložili, jaké panovaly podmínky v Dickensových časech a jak se podobají dnešním.

Vaše díla jsou obvykle výborně obsazená. Chtěla bych se na závěr zeptat na Michaela Palina, který vám ve Ztratili jsme Stalina hrál Molotova.

Vždycky jsem ho obdivoval a chtěl jsem ho v něčem mít. Říkal jsem si, že Molotovovu zvídavou oddanost čemukoliv, čemu oddaný zrovna být musí, by si Michael mohl užít. Samozřejmě se v jeho výkonu ozývá i poetika Monty Pythonů. Oni by asi neřekli, že je jejich humor politický, jen absurdní a pošetilý. Ale ve skutečnosti velmi dobře pojmenovávají britský třídní systém, chování establishmentu nebo vztah k pravidlům a jejich porušování.