Jana M. Bauerová, Františka Jirousová
Mága

Kalich

Jana M. Bauerová, Františka Jirousová: Mága

FOTO: archív nakladatelství Kalich

Společnost nemá ráda ty, co vyčuhují. A když s nimi za jejich života nic nesvede, snaží se je srovnat aspoň po jejich smrti. I u nás se objevují tendence udělat z Ivana Martina Jirouse „našeho Magora“. Autorkami knihy scelené ze dvou deníkových textů, jež často popisují totéž (sledují období 1997–2011), ale každá trochu jinak, jsou Jirousova dcera Františka a její kamarádka Jana. Konečně skutečný portrét člověka stíhaného běsy a něžností, jehož představa svobody a povinnosti být svobodný se nám všem vymyká, byť bychom se cítili nekonečně liberálními. Jako by vzal něčí esenci lidství a propojil ji s tisíci dalšími i tou svou v jeden celek. V tom pramenila jeho schopnost spojovat lidi myšlenkou, energií, přednesem básní, činem (JMB). Byl nesnesitelný a hluboce lidský, byl sprostý a příjemný, byl trapný a vtipný. Nikdy se nenechal osedlat žádným štolbou. A taky je to jeden z největších českých básníků své doby, pokud poezií nemyslíme jen urputné veršování.
(Vybral Jakub Šofar.)

Mark Slouka
Daleko v srdci
Memoáry

Přeložil Josef Moník.
Prostor

Mark Slouka: Daleko v srdci

FOTO: archív nakladatelství Prostor

Autorovi rodiče Zdenek a Olga Sloukovi emigrovali po roce 1948 z komunistického Československa, přičemž Zdenek se stal v Americe známým politologem. Rok 1989 pak pro oba znamená návrat do vlasti, ale to už byli rozvedení. Jejich syn se před třemi lety, jako už v Americe zavedený spisovatel a esejista, rozhodl vyhodit rodinnou zátěž, aby jeho život nebyl dál diktován nedořešeným vztahem k matce a aby se vypořádal s bolestnými emocemi – a během několika měsíců sepsal beletrizované vzpomínky Daleko v srdci, které teď vyšly česky (mimochodem i obě jeho další do češtiny přeložené knihy, sbírka povídek Ztracené jezero a román Viditelný svět, se nějak, přímo či nepřímo, jeho rodiny dotýkají). Matčino trauma z války a ztráta její osudové lásky se proměnily v každodenní minové pole, přičemž jednotlivým minám se syn nedokázal vyhýbat ani po založení vlastní rodiny. Pro mě, který se s Olgou Sloukovou na přelomu milénia stýkal a poslouchal to, co je v knize jejího syna popsané, v docela jiné podobě, je tato publikace navíc jakýmsi memoárem memoáru.
(Vybral Jakub Šofar.)

Ondřej Horák
Mrtvá schránka

Fra

Ondřej Horák: Mrtvá schránka

FOTO: archív nakladatelství Fra

Od útlého románu o mladém muži, bývalém vojáku cizinecké legie, který se živí promyšleným pašováním drog, žije sám, jen tu a tam hlídá sousedům děti nebo psa, a vypráví nám především o svých milenkách, by čtenář mohl očekávat zcela jiné počtení, než kterého se mu dostane. Ta kniha je totiž přes všechno líčení bouřlivého dospívání a postelových vztahů ve skutečnosti něžná a nostalgická – navzdory snaze hrdiny nostalgii obcházet obloukem. A je z ní cítit jistá bezútěšnost, ne však skličující, spíš smířlivá. Jako konec léta a neočekávaného vzplanutí, které přinesly prázdniny. Román Ondřeje Horáka je o osamělosti, o tom, že všichni – hrdina, jeho milenky, děti, psi, já, ty, on, ona, ono – jsme tak trochu mrtvé schránky. Ještě pořád se nade mnou pohupovala, ještě pořád jsem se dotýkal jejích těstovitých prsou i černého klína, ale na čele už jako by jí běžely titulky, kde bylo jasně napsáno: „Topinky a míchaná vajíčka… Honzík – úkol z vlastivědy… Vyžehlit tu zelenou sukni…“
(Vybrala Lucie Faulerová.)

Milena Slavická
Ona

Torst

Milena Slavická: Ona

FOTO: archív nakladatelství Torst

Za sedmi povídkami historičky umění, kurátorky, pedagožky a spisovatelky Mileny Slavické stojí silný koncept – autorka si vybrala vedlejší ženské postavy ze sedmi slavných děl napsaných muži a dala jim jejich vlastní, specifický hlas. Své místo tak zde má třeba sestra Řehoře Samsy z Kafkovy Proměny nebo Celie z novely Murphy od Samuela Becketta. Slavická doříkává známé příběhy z perspektivy těchto vedlejších postav a díky tomu pootáčí či přímo rozporuje významy a vyznění, o nichž jsme si navykli nepochybovat a bereme je jako cosi daného, neměnného. Jedná se o pozoruhodný titul ukazující, že skutečné přemýšlení o literatuře by se mělo vyznačovat především jednou výraznou kvalitou – pochybami.
(Vybrala Klára Vlasáková.)

Petr a Pavlína Kourovi
Sto let českých Vánoc

Academia

Petr a Pavlína Kourovi: Sto let českých Vánoc

FOTO: archív nakladatelství Academia

Sto let existence samostatné republiky je nejefektnější popisovat skrze osmičková výročí. Efektivnější je ale přiblížit těch sto let na něčem obyčejném, opakujícím se. Ideální jsou vánoční svátky, jež rozbíjejí politické, ideologické i jakékoliv společenské hradby, kterými se naši předkové v každodenním životě museli či chtěli opevňovat. Během Vánoc se tato čistě lidská omezení vždy rozplynula, nicméně zůstaly jasné hranice a vlivy vnější, dané konkrétní historickou situací. Autoři nepopisují proměny zvyků či geografické zvláštnosti. V rámci dějin každodennosti sledují spíše proměny společenské, tedy jak byly Vánoce ovlivněny jednotlivými etapami státnosti, ale i jak se slavily v extrémních situacích: v zákopech, v koncentračních táborech, uranových lágrech. To vše je doplněno citacemi známých osobností, obyčejných lidí či uměleckými texty. Zas budou Vánoce, / ty svátky vkladních knížek. / Dav najde Ježíška / a hned ho sejme z kříže (Jan Burian, 1998).
(Vybral Jakub Šofar.)

Pavel Šidák
Mokře chodí v suše

Vodník v české literatuře
Academia

Pavel Šidák: Mokře chodí v suše

FOTO: archív nakladatelství Academia

K typicky českému houbaření, tanečním či trampingu je nutno připojit i existenci vodníka (hastrmana). Autor ho hledá ve folklóru, v lidové tvorbě i krásné literatuře. V ní je kromě dvou zásadních vodnických děl, Erbenova Vodníka a Urbanova Hastrmana, zastoupena řada jiných autorů, více samozřejmě z 19. století; z doby poválečné pak Novák, Fuks, Kremlička, Křesadlo či Kahuda. Publikace je doplněna literárními texty a obrazovou přílohou. Na další knihu by vydal i vodník v českém filmu a hudbě (nemyslím jen Dvořákovu Rusalku, ale i třeba ten známý kolovrátkový song Ronnyho Martona Hastrmane, tatrmane, melou). A teď bacha: Chodívá vodník devětkrát za rok ze studených hradů svých, vystavených pod hlubinou vodní; chodívá na teplou zemi, aby vyhledal, kohož by nejprvé opět přivábiti měl do chladného lůžka (J. K. Tyl: Rozpustilý Janeček čili Báchorka o vodníkovi).
(Vybral Jakub Šofar.)